Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina

+ 1. Hymnus, který nyní vedl naši modlitbu, je posledním zpěvem žaltáře, 150. žalm. Zavěrečn slovo, jež zazní v knize modliteb Izraele je „alleluja“, to je čirá chvála Boha a kvůli tomu je žalm zařazen dvakrát do liturgie chval, druhou a čtvrtou neděli.

Krátký text je skandován desíti imperativy, které opakují totéž slovo „ hallelú“, chvalte! Zdá se jakoby věčná hudba a zpěv nikdy neumlkaly, jak tomu bude ve slavném alleluja v Haendlově Mesiáši. Chvála Boha se stává jakýmsi dýcháním duše, které neustává. Jak bylo napsáno: „Toto je jedna z odměn, že jsme lidé: pokojné velebení a schopnost oslavovat. Dobře ji vyjadřuje jedna věta rabího Akiby, kterou opakoval svým žákům: Každý den jeden zpěv, jeden zpěv pro každý den“ (A.J.Heschel „Chi é l´uomo? , Milano 1971, str 198).

+ 2. Zdá se, že se 150. žalm odvíjí ve třech fázích. V úvodu (vv 1.-2) se pohled upírá na „Pána“ v „jeho svatyni“ na „jeho moc“, na „jeho divy“ na „jeho velikost“. V druhé fázi, podobné pravé a vlastní hudební formě – je do chvály zapojen orchestr chrámu na Sionu (sr vv.3-5), který doprovází zpěv a posvátný tanec. Konečně v posledním verši žalmu (sr. v. 5c) vstupuje na scénu vesmír, reprezentovaný „vším, co má dech“ podle doslovného překladu hebrejského originálu. Sám život se stává chválou, která stoupá od tvorů ke Stvořiteli.

+ 3. My se nyní, při tomto prvním setkání se 150. žalmem, spokojíme s tím, že se zaměříme na první a poslední fázi hymnu. Jsou jakýmsi rámcem druhé fáze, která tvoří srdce skladby; tou se budeme zabývat v budoucnosti, když bude žalm znovu předložen v liturgii chval.

Prvním místem, kde se odvíjí linie hudby a modlitby je „svatyně“ (sr. v. 1) . Hebrejský originál hovoří o „posvátném“ čistém a transcendentálním areálu, kde přebývá Bůh. Je tam tedy odkaz na nebeský a rajský hoprizont, kde se, jak upřesní kniha Zjevení, slaví věčná a dokonalá bohoslužba Beránkovi (sr. např. Zj 5, 6-14). Tajemství Boha, v němž jsou svatí přijati do plného společenství, je prostředím světla a radosti, zjevení a lásky. Není to náhoda, že starobylý řecký překlad Septuaginta a také latinský překlad Vulgata uvádějí, místo „svatyně“ slovo“ svatí“. „Chvalte Hospodina mezi jeho svatými“.

+ 4. Z nebes se myšlenka přenese samo sebou na zem a to důrazem, na „divy“, jež Bůh vykonal a které ukazují „jeho nesmírnou velikost“(v. 2). Tyto divy líčí 104. žalm, který vybízí Izraelity, aby „přemýšleli o všech divech“ Boha (v. 2) a přípomíná „divy, které vykonal, jeho zázraky a rozsudky jeho úst“; žalmista pak připomíná „smlouvu, kterou uzavřel s Abrahámem (v 9.) mimořádný Josefův příběh, divy při vysvobození z Egypta a přechod pouští a konečně dar země. Jiný žalm hovoří o úzkostných situacích, z nichž Pán vysvobozuje ty, kteří k němu „křičí“; osvobození lidé jsou opakovaně vyzýváni, aby vzdávali díky za divy, které Bůh vykonal: „Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství za divy, jež pro lidi koná“ (Ž 106, 8.15.21. 31).

Tak lze v našem žalmu pochopit odkaz na „bohatýrské činy“, jak říká hebrejský originál, to je „mocné divy“ (sr. v.2), které Bůh rozsévá po dějinách spásy. Chvála se stává vyznáním víry v Boha Stvořitele a Vykupitele, jásavou oslavou božské lásky, která se projevuje tím, že tvoří, zachraňuje, dává život a osvobozuje.

+ 5. Docházíme tak k poslednímu verši 150. žalmu (sr. v. 5c). Hebrejský výraz užitý na označení žijících, kteří chválí Boha, odkazuje na dech, jak se tehdy říkalo, ale také na něco niterného a hlubokého, vloženého do člověka.

Lze-li myslet na to, že celý život stvoření je hymnus chvály na Stvořitele, je však mnohem přesnější zastávat, že první místo v tomto sboru je vyhrazeno lidské bytosti. Skrze ni, mluvčí celého stvoření, všichni žijící chválí Hosspodina. Náš dech života, který také znamená sebevědomí, uvědomělost a svobodu (sr Př 20,27) se stává zpěvem a modlitbou celého života, který tepe ve vesmíru.

Proto když mezi sebou mluvíme užíváme slov „žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpíváme a hrajeme Pánu“ (Ef 5,19).

+ 6. Když hebrejské rukopisy přepisují 150.žalm reprodukují často Menorah, proslulý sedmiramenný svícen, stojící ve velesvatyni jeruzalémského chrámu. Narážejí tak na krásný výklad tohoto žalmu, pravé a vlastní „Amen“ ve stálé modlitbě našich „starších bratří“: celý člověk, všemi nástroji a hudebními formami, které jeho génius vynalezl - polnicemi, harfami, citerami, bubny a tanci, strunami a flétnami, zvučnými cymbály a cymbály dunivými, „jak říká žalm – ale i „všechno, co má dech“ je vybízeno, aby hořelo jako Menorah před velesvatyní ve stálé modlitbě chvály a díkuvzdání.

Spojeni se Synem, dokonalým hlasem celého jím stvořeného světa, se i my stáváme neustálou modlitbou pře Božím trůnem.

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu