Teologové si nezřídka kladou otázku, kde je v běžném životě ona mez mezi posvátným a světským jednáním. Na takové otázky nikdy není snadné odpovědět. Ale přeci jen můžeme mít některá vodítka, která nám mohou v naší orientaci pomoci. Zmíním alespoň jedno – lidské sobectví. A pro lepší porozumění přidám konkrétní obsah.

Na „Tři krále o skok dále“ říká lidová pranostika o prodlužování denního světla a mám pocit, že v letošním roce toto rčení vystihlo i posun v „Tříkrálové sbírce“ pro Charitu. Koledníky, kteří shromažďují peníze do pokladničky za účelem bohulibé činnosti vítám.

Dokonce mi nevadí ani složenka ve schránce, je-li doplněna slušně formulovanou žádostí. Mám svobodu peníz věnovat, či nikoli.

Co mě ale rozesmutnilo, bylo auto s českobudějovickou SPZ, které objíždělo okolí pražského Náměstí Republiky a jehož dětská tříkrálová posádka vymetala místní hotely, bary a herny s žádostí o peníze. Mezi tím dospělá posádka v poklidu pokuřovala uvnitř vozu a sbírala hlášení (a zřejmě nejen ta) z jednotlivých výpadů.

Někdo se tu zjevně „svezl“ na Charitě, protože pochopil, že svůj sobecký zájem může zamaskovat za obecně prospěšnou akci. Česká malost je opravdu hodně velká.

Druhý případ metamorfózy je z jiného soudku: jde o zápas okolo KTF UK. Nemohu se zbavit dojmu, že všichni diskutující hovoří o tomtéž, ale každý poněkud jiným jazykem – jazykem buď svých osobních zájmů (neb hájí jisté dobré bydlo) a nebo svého úhlu pohledu (neb hájí určité věroučné přesvědčení).

Nejsem prorokem, ale zdravý rozum mi říká, že jestli se obě strany rychle a solidně nedohodnou, tak od příštího akademického roku žádná KTF UK už nemusí také existovat… (to je zase v sobeckých zájmech jiných skupin).

Napadá mě téměř rouhavá myšlenka: možná by to zklidnění celé situace mohlo dokonce prospět. Křesťané by – pod vnějším tlakem – mohli opět nalézt společnou řeč.

Zdá se mi, že příměří pokojných Vánoc skončilo. V lidských vztazích opět převládá herodesovský kalkul, zatímco Betlémské dítě bylo uloženo zpět do depozitáře, odkud jej vytáhneme zase za rok, oprášíme jej a položíme do jeslí.

Ale přesto všechno v sobě živím jiskřičku naděje, že mnozí z těch, kteří v tomto dítěti – později muži – rozpoznali Mesiáše, najdou novou odvahu následovat jej a ochotu nést pohanění jeho kříže. Kdo můžeš pochopit, pochop…

Autor pracuje v nakladatelství Návrat domů