Milí kolegové ve víře,

v poslední době mám pocit, že se v české katolické církvi postupně vyhrocuje spor mezi dvěma tábory, mezi milovníky starých pořádků a mezi těmi, kdo chtějí, aby v církvi byly pokud možno přizpůsobeny charakteru současného světa. Další kolo sporu vypuklo v souvislosti s krizí na KTF. Když čtu na Magazínu ChristNet.eu příspěvky z obou stran, nemohu odolat pokušení, abych i já do diskuse přispěl svým příběhem.

Myslím, že mi nepřísluší mluvit odborně o otázkách věrouky. Nikdy jsem teologii nestudoval, ani jsem to nikdy nepociťoval jako svoje povolání. Spíše jsem cítil náklonnost k přírodním vědám. K víře jsem byl vychováván svými rodiči, a myslím si, že se velmi poctivě snažili předat mi to nejlepší, co mohli. Nicméně, když nepromlouvá Bůh, nebo když je odbýván mávnutím ruky, bývají lidská slova málo platná. Až do té doby, než jsem prožil své osobní obrácení, jsem povinnosti návštěvy nedělní mše, svaté zpovědi a pravidelné modlitby (kterou jsem značně zanedbával) pociťoval spíše jako přítěž než jako povzbuzení. Nebýt toho, že jsem v náboženství viděl protest proti komunistickému režimu, nevím, nevím, jak bych se k těmto povinnostem stavěl.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi zašel v Praze do kostela Sv. Jiljí a poslouchal výborné kázání otce Reinsberga. Vyprávěl o chlapci, který se zpovídal z toho, že má nesprávné představy o Bohu: že si představuje Boha Otce s vemenem. A proč? Přece se modlíme "Vemenu Otce i Syna ..." – i když moje víra nebyla takto extrémně prostá, byla tu podobnost, které nebylo možné si nevšimnout. Moje víra spočívala v tom, že jsem věřil tomu, co mi o Bohu řekli moji rodiče. O tom, že bych věřil Bohu, nemohlo být ani řeči. Asi proto, že své rodiče jsem znal, mluvil jsem k nim a oni mi odpovídali, pomáhali mi v denních starostech. Zato Bůh byl pro mne cizí, neznámý, příliš vznešený, než abych mohl čekat, že ke mně promluví. Pokud jsem si způsobil nějaké potíže, nejraději bych je před jeho spravedlností ututlal. Nejen, že jsem pak byl na své problémy sám, ale navíc jsem je musel řešit tak, abych se tomu neznámému Bohu nezprotivil. A to bylo velmi těžké.

Zásadní změna v mé víře přišla, když jsem jednou mezi Vánocemi a Silvestrem přijel na vysokoškolské koleje, abych se zde v klidu připravoval na rozsáhlou zkoušku z matematiky. Koleje, které jinak pulsovaly životem, byly v tuto dobu prakticky vylidněné. A v této samotě jsem pocítil ve svém srdci něco jako slova Boží, slova, která přinášela radost. Pozoroval jsem, že matematická skripta, která mne mimochodem doopravdy zajímala, přitahují moji pozornost stále méně a že v mém srdci klíčí poznání čehosi hlubšího a důležitějšího. A přiznám se, že ani nelituji toho, že jsem se tenkrát některé pasáže o Lebesque-Stieltjesově integrálu naučil pouze povrchně (ostatně v praxi se mi v tomto bodě hlubší problémy zatím vyhnuly). Kdo prožil obrácení, ten ví, o čem mluvím – bylo to, jako bych vyhlédl přes okraj duchovní propasti ven a spatřil nádherný širý kraj zalitý sluncem, který od této doby mohl být mým domovem.

Jednička ze zkoušky, kterou jsem konal právě z toho, co jsem uměl velmi málo, byl snad dar nebes, snad jedna z pozorností, jež měly dokreslit vyznání lásky, se kterým se ke mně obrátil sám Bůh. V první době po obrácení jsem zažíval velikou radost, radost podobnou radosti pastýřů, do jejichž kraje poprvé vstoupil Boží syn. A po nějaké době jsem začal postupně hledat souvislosti mezi svým novým zážitkem a tím, jak mne na víru připravovali moji rodiče. V mnoha bodech ta souvislost byla velmi zřejmá, takže jsem ani na chvíli nepochyboval, že cesta do neznámého kraje nad propastí je správná. Ale v mnoha bodech jsem měl představy velmi nejasné a velmi nutně jsem potřeboval někoho, kdo by mne poučil - nikoli o vznešených pravdách a teologických teoriích, ale o věcech zcela základních. O věcech, bez kterých by mi nezbylo nic jiného, než vracet se za obživou do své propasti, k tomu, co jsem odkoukal v dětství, a nový svět mít nikoli jako domov, ale pouze pro ozdobu.

V této situaci hledání (bylo to ještě v době komunismu) mi velmi pomohla kamarádka, když mi půjčila jakousi Evelyho knihu, opsanou na psacím stroji na průklepový papír. Dnes někteří říkají, že Evely je příliš moderní, že není pravověrný. Velmi mi pomohli také někteří lidé, o kterých jsem v pozdější době slyšel, že jsou příliš moderní, že nejsou pravověrní nebo že mají spor s vedením KTF. A někteří jejich kritikové byli velmi rezolutní.

Musím říci, že ze sporu mezi staromilci a pokrokáři je mi smutno. Přiznám se, že nejsem zastánce modernismu – nelíbila se mi myšlenka tzv. "Ústavy katolické církve" a nad Küngovým článkem, který mi kdosi dal k přečtení, jsem si oddechl, když jsem si uvědomil, že toto nejsou oficiální postoje katolictví. Ale stále ve mně trvá vzpomínka na to, že v době mého obrácení, když jsem bledý a neznalý vylezl ze své propasti, byl zde Evely jako milý pán se slunečníkem, který mne s radostí přivítal v novém světě, ukázal mi, kde najít studnu a kde ovocný sad a dal mi dostatek volnosti, abych se v tomto světě rozhlédl a zorientoval.

Chtěl bych poprosit všechny zastánce pravé víry, aby se k takzvaným "progresivním" chovali vlídně. Aby si uvědomili, že pro člověka, který právě vylezl z propasti, může být plné slunce pravé víry příliš silné a nemilosrdné. Že ten, kdo pohublý a neznalý poprvé stanul v novém světě, se často nemůže hned vydat na cestu k nádherným horám na obzoru, ale potřebuje se nejdříve rozhlédnout a posilnit, aby vůbec dokázal vnímat jejich krásu.

A ty, kdo chtějí revolučně změnit církev tak, aby lépe odrážela moderní svět, bych chtěl poprosit, aby byli uznalí k moudrosti starších, aby si uvědomovali, že druzí lidé mohou mít v určitých bodech poznání hlubší než my a že úkolem teologie není klátit se ve větru, ale hledat poklady víry a vynášet je na světlo, když přijde jejich čas.

Oba tábory bych pak chtěl poprosit, aby šli za světlem, kterým nám svítí příklady svatých lidí - těch, kdo změnili církev a svět tím, že začali u sebe.

Zdravím své přátele z obou stran sporu, zatím pod pseudonymem.