1. Přišli jsme do Assisi jako poutníci míru. Jsme tady jako představitelé různých náboženství, abychom se před Bohem zeptali, co děláme pro mír, abychom Ho prosili o dar míru, abychom dosvědčili naše společné přání za spravedlivější a solidárnější svět.

Chceme přispět k tomu, aby se rozptýlily stíny terorismu, nenávisti, ozbrojených konfliktů, stíny, které jsou v poslední době zvláště nakupené na horizontu lidstva. Proto chceme naslouchat jedni druhým: už to – jako to cítíme – je znamení míru. Již v tomto je odpověď na znepokojující otázky, které nás zneklidňují. Již toto napomůže k rozptýlení mlhy podezření a nepochopení.

Stíny se nezaženou zbraněmi: stíny zmizí tehdy, když se zažehnou světla. Právě před několika dny jsem řekl Diplomatickému sboru u Sv. Stolce, že nenávist se zahání jen láskou.

2. Setkáváme se v Assisi, kde všechno mluví o jedinečném proroku míru, který se jmenoval František. Milují ho nejenom křesťané, ale mnozí další, kteří, i když jsou vzdálení od víry, se řídí jeho ideály spravedlnosti, smíření a míru.

Tady František nás zve, abychom zpívali Bohu především chvalozpěv vděčnosti za všechny jeho dary. Chvalme Boha za krásu vesmíru a země, úžasnou „zahradu“, kterou On svěřil člověku, aby ji obdělával a chránil (srov. Gn 2,15). Je pěkné, když lidé vědí, že se nacházejí v „květinovém záhonu“ nesmírného vesmíru, který byl stvořen pro ně. Je důležité, aby si uvědomili, že ani oni, ani otázky, kterými se trápí, nejsou „všechno“. Jen Bůh sám je „všechno“, a před Něho bude muset na konci každý předstoupit.

Chválíme Boha, Stvořitele a Pána vesmíru, za dar života a zvláště života lidského, který rozkvetl na planetě zemi díky tajemnému plánu jeho dobroty. Život ve všech svých formách je svěřen zvláštním způsobem odpovědnosti lidí.

Každý den s novým úžasem konstatujeme rozmanitost, s níž se lidský život představuje, počínajíc od ženské a mužské polarity, až po mnohotvánost chrakteristických darů, vlastních různým kulturám a tradicím, které formují různorodý a mnohovýznamový jazykový, kulturní a umělecký svět. Je to různorodost povolaná ke sjednocení v konfrontaci a v dialogu, k obohacení a radosti všech.

Bůh sám vložil do lidských srdcí instinktivní touhu po životě v míru a harmonii. Je to vnitřnější a vytrvalejší touha, než jakýkoliv instinkt násilí, touha, kterou jsme společně přišli znovu potvrdit sem do Assisi. A činíme tak s vědomím, že vyjadřujeme nejhlubší pocit každého lidského bytí.

Dějiny znají a stále poznávají muže a ženy, kteří jsou jako věřící svědky míru. Svým příkladem nás učí, že je možné budovat mezi jednotlivými lidmi a celými národy mosty setkání a kráčet společně po cestách pokoje. Na ně se díváme, když hledáme inspiraci pro naše úsilí služby lidem. Oni nás povzbuzují v naději, že i novém tisíciletí, které započalo teprve nedávno, nebudou chybět muži a ženy pokoje, schopní vyzařovat do světa světlo lásky a naděje.

3. MÍR! Lidstvo mělo vždycky zapotřebí míru, ale ještě více ho má zapotřebí nyní, po tragických událostech, které otřásly jejich důvěrou, zvláště když přetrvávají ohniska drásajících konfliktů, které drží svět v napětí. V Poselství ke Světovému dni míru, prvního ledna tohoto měsíce, jsem položil důraz na dva „sloupy“, na nich spočívá mír: úsilí o spravedlnost a připravenost k odpuštění.

Spravedlnost, na prvním místě, protože nemůže být opravdovho míru, jestliže se nerespektuje důstojnost člověka a národů, práva a povinnosti každého a vyvážené rozdělování dober i břemen mezi jednotlivci a společenstvími. Nelze zapomenout, že situace útlaku a vyčlenění na okraj je často příčinou projevů násilí a terorismu. A potom také odpuštění, protože lidské spravedlnost je křehká a omezenná jak egoismem jednotlivců, tak celku. Jedině odpuštění znovu uzdravuje zranění srdcí a hluboce obnovuje narušené lidské vztahy.

Je zapotřebí pokory a odvahy ke společné cestě v tomto duchu. Kontext dnešního setkání, kterým je dialog s Bohem, nám nabízí možnost znovu potvrdit, že v Bohu nalézáme jedinečné spojení spravedlnosti a milosrdenství. On je svrchovaně věrný sobě samému i člověku, i když se člověk od něho vzdálí. Proto jsou náboženství službou míru. Jim přísluší, a především jejich představitelům (leaders), úkol šířit mezi lidmi naší doby obnovené vědomí naléhavosti budování pokoje.

4. To uznali účastníci Mezináboženského shromáždění, které bylo ve Vatikánu v říjnu 1999 a potvrdili, že řeholní tradice vlastní prostředky nezbytné k překonání rozdělení a prospěšné k vzájemnému přátelství a úctě mezi národy. Při této příležitosti bylo poukázáno na to, že tragické konflikty často pocházejí z nespravedlivého přidružení náboženství k zájmům nacionálním, politickým, ekonomickým a dalším. Ještě jednou, my zde shromáždění, potvrzujeme, že kdo užívá náboženství k podněcování násilí, protiřečí tím daleko autentičtější a hlubší inspiraci.

Je tedy třeba, aby věřící lidé a komunity projevily ráznost a radikálně odmítly násilí, jakékoliv násilí, počínajíc od toho, které nárokuje přikrýt se náboženstvím a v posvátném jménu Boha uráží člověka. Urážka člověka je ve svém konečném důsledku urážkou Boha. V žádném případě nemůže náboženství ospravedlnit násilí člověka proti člověku.

5. Chtěl bych se nyní obrátit především k vám, křesťanské bratry a sestry. Náš Mistr a Pán, Ježíš Kristus, nás volá, abychom byli apoštoly míru. On stanovil zlatou zásadu, kterou znala již antická moudrost: „Všechno, co chcete, aby druzí dělali vám, dělejte vy jim“ (Mt 7,12) a Boží přikázání Mojžíšovi: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Lv 19,18), tím že přivedl k naplnění nové přikázání: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“ (Jan 13,34).

Svou smrtí na Golgotě podstoupil božské utrpení pro lidstvo. Svědek plánu lásky nebeského Otce, se stal naším mírem. „V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár“ (Ef 2,14).

Se svatým Františkem, který dýchal vzduch tohoto kraje a chodil po jeho cestách, upřeme pohled na tajemství Kříže, strom spásy potřísněný krví Krista Vykupitele. Z mystéria Kříže vzešla existence Božího chudáčka, svaté Kláry a nespočetného množství dalších křesťanských světců a mučedníků. Jejich tajemstvím bylo právě toto znamení lásky vítězící nad nenávistí, odpuštění nad pomstou, dobra nad zlem. Jsme pozváni, abychom pokračovali v jejich šlépějích, aby se Kristův mír stal neustálou touhou života světa.

6. Jestliže mír je Božím darem a v něm má svůj pramen, kde je možné ho hledat a jak ho můžeme budovat, jestliže ne v hlubokém a důvěrném společenství s ním? Budovat mír v řádu, ve spravedlnosti a ve svobodě vyžaduje především přednostní úsilí o modlitbu, která je otevřeností, nasloucháním, dialogem a konečně sjednocením s Bohem, původním pramenem opravdového pokoje.

Modlit se neznamená unikat před dějinami a před problémy, které tato představuje. Naopak, znamená to volbu postavit se realitě tváří v tvář, ovšem ne sami, ale v síle, která přichází od Nejvyššího, v síle pravdy a lásky, jejichž posledním pramenem je Bůh. Věřící člověk před úklady zla počítá s Bohem, absolutním dobrem; dokáže Ho žádat o odvahu čelit těžkostem, i těm nejzávažnějším, s osobní odpovědností, aniž by podlehl osudovosti nebo impulsívním reakcím.

7. Bratři a sestry, kteří jste se zde shromáždili z různých koutů země! Za chvíli se odebereme na určená místa, abychom prosili Boha o dar míru pro celé lidstvo. Prosme, abychom poznali cesty míru, spravedlivé vztahy s Bohem a mezi námi. Prosme Boha, aby otevřel naše srdce pravdě o Něm a o člověku. Cíl je jediný a stejný je i úmysl, ale budeme se modlit různými způsoby, a respektovat různé náboženské tradice. Na pozadí toho je poselství: chceme ukázat světu, že upřímný impuls modlitby nevede k opozici a tím méně k neúctě k druhému, ale především ke konstruktivnímu dialogu, ve kterém každý, aniž by povolil jakýmkoliv způsobem relativismu či synkretismu, přijímá živé vědomí povinnosti svědectví a ohlašování.

Je čas rozhodně překonat tato pokušení nepřátelství, které nechybějí také v náboženských dějinách lidstva. Ve skutečnosti, když se tato vyvolávají, náboženství tím ukazují zcela nezralou tvář. Opravdové náboženské přesvědčení však směřuje jakýmsi způsobem k tajemství Boha, který je pramenem dobra, což se stává zdrojem respektu a harmonie mezi národy: v něm spočívá hlavní protijed proti násilí a konfliktům (srov. Poselství, 14).

Assisi, stejně jako 27 října 1986, se znovu stává „srdcem“ nesmírného zástupu, který prosí o mír. Přidávají se k nám další lidé, kteří od včerejška až do dnešního večera, na různých místech, v chrámech, v domovech, v komunitách, na celém světě, prosí o mír. Jsou to staří, děti, dospívající a mladí: lid, který neúnavně věří v sílu modlitby, aby dosáhl míru.

Kéž mír přebývá zvláště v úsilí nových generací. Mladí třetího tisíciletí, mladí křesťané, mladí všech náboženství, žádám vás, abyste byli – jako svatý František – odvážnými a učenlivými „jiskrami“ opravdového pokoje, založeném na spravedlnosti a odpuštění, na pravdě a milosrdenství!
Pokračujte na cestě k budoucnosti a držte vysoko zdviženu pochodeň míru. Jejího světla má svět zapotřebí!

Přeložil Jiří Sýkora z Vatikánského rozhlasu