Hymnus na Boha Stvořitele

+ 1. Slunce, svým postupným ozářením oblohy, jasem svého světla, blahodárným teplem svých paprsků uchvátilo lidstvo od jeho počátků. Lidské bytosti projevovaly mnoha způsoby svou vděčnost tomuto prameni života a blahobytu s nadšením, které nezřídka dosahuje vrcholů ryzí poesie. Úchvatný 18. žalm, jehož první část byla přednesena, není pouze hymnická modlitby mimořádné intenzity; je to také poetický zpěv na slunce a na jeho ozařování zemského porvchu.

V tomto se žalmista staví po boku dlouhé řady zpěváků starobylého Blízkého Východu, kteří velebili denní hvězdu, jež září na obloze a které v jejich zemích vládne dlouho svým žhavým teplem. Například proslulý hymnus Aton, složený faraonem Akhnatonem ve 14. století před Kristem a věnovaný slunečnímu kotouči jako nějakému božstvu.

Avšak pro člověka bible je tu radikální rozdíl vzhledem k ostatním slunečním hymnům: slunce není nějaký bůh, nýbrž stvoření ve službě jediného Boha Stvořitele. Stačí si vybavit v paměti slova Genese: „ I řekl Bůh: Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let....Učinil tedy Bůh dvě velká světla: větší, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci...A Bůh viděl, že je to dobré...“ (Gen 1,14.16.18)

+ 2. Než začneme probírat jednotlivé verše žalmu, jež liturgie vybrala, pohleďme na něj v celku. 18. žalm je jakýsi tryptich. V první části (vv. 2.7), jež se nyní stal naší modlitbou – nacházíme hymnus a Stvořitele, jehož tajemná velikost se projevuje ve slunci a měsíci. V druhé části žalmu (vv. 8-15) se naopak setkáváme se sapienciálním hymnem (moudrosti) jako je Torah, to je Boží Zákon.

Oběma částmi pak prochází společný hlavní motiv: Bůh ozařuje vesmír jasem světla a osvětluje lidstvo září svého Slova, obsaženého v biblickém Zjevení. Jde o jakési dvojí slunce: první je kosmické zjevení Stvořitele, druhé je historické a dobrovolné zjevení Boha Spasitele. Ne náhodou je „Torah“, Boží slovo, líčeno „slunečními rysy“: „Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo“ (v. 9.)

+ 3. Ale zaměřme se nyní na první část žalmu. Začíná nádhernou perzonifikací nebes, které se posvátnému autorovi jeví jako výmluvní svědkové stvořitelského díla Boha (vv. 2-5). Ona(nebesa) totiž „ vypravují, hovoří“ o díle jeho rukou (sr. v. 2). Také den a noc jsou znázorněny jako poslové, kteří předávají velkou zvěst o stvoření. Je to tiché svědectví, které se však dává mocně slyšet, jako hlas, který se táhne celým vesmírem.

Muž i žena mohou vnitřním pohledem duše, náboženskou intuicí, jež není narušena povrchností, objevovat, že svět není němý, ale že mluví o Stvořiteli. Jak říká antický mudrc: „z velikosti a krásy tvorů, může být srovnáním poznán původce jejich bytí“ (Mdr 13,5) Také svatý Pavel připomíná Římanům: „Co je totiž neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (Řím 1,20).

+ 4. Hymnus pak přenechává místo slunci. Zářící kotouč je líčen inspirovaným básníkem jako válečný hrdina, který vychází ze svatební komnaty, kde strávil noc, to je vychází z klína temnot a začíná svůj neúnavný běh po obloze. (vv. 6-7) Je podoben atletovi, který se nezastaví a nezná únavu, zatímco celá naše planeta je zahalena jeho neodolatelným žárem.

Slunce se tedy přirovnává k ženichovi, k hrdinovi, k atletovi, který musí každý den z božského rozkazu vykonat práci, zvítězit, a urazit dráhu ve hvězdných prostorech. A tu žalmista ukáže na řeřavé slunce na jasné obloze, zatímco celá země je zahalena jeho žárem, vzduch se nepohne, žádný kout horizontu nemůže uniknout jeho světlu.

+ 4. Slunčení obraz žalmu přejímá křesťanská velikonoční liturgie, aby vylíčila vítězný exodus (východ) Krista z temnoty hrobu a jeho vstup do plnosti nového života vzkříšení. Byzantská liturgie zpívá v matutinu Bílé soboty: „Jako slunce vychází po dlouhé noci zcela zářivé ve své nové oslnivosti, tak i Ty, ó Slovo, znovu zazáříš novým jasem, až po smrti opustíš své svatební lože“.

První óda velikonočního matutina spojuje kosmické zjevení s velikonoční událostí Krista: „Radujte se nebesa a jásej s nimi i země, protože celý vesmír, viditelný i neviditelný, se podílí na toté slavnosti: Kristus vstal z mrtvých naše věčná radost“. A jiná óda (třetí) dodává: „Dnes celý vesmír, nebe, země i propasti, jsou plny světla a celé stvoření zpívá jen o vzkříšení Krista, naší síly a naší radosti“. A konečně další (čtvrtá) uzavírá: „Kristus, naše Pascha, povstal z hrobu jako slunce spravedlnosti a zalila nás všechny jasem své lásky“.

Římská liturgie nesrovnává Krista se sluncem jako východní liturgie. Nicméně popisuje kosmický dopad jeho vzkříšení, když začíná svůj zpěv chval velikonočního rána proslulým hymnem „ Aurora luci rutilat, caelum resultat laudibus, mundus exultans jubilat, gemens infernus ululat“ Třpytí se světlo jitřenky, nebe je plné zpěvů, jásá roztančený svět, peklo naříká řevem“.

+ 6. Křesťanský výklad žalmu však nijak nesmazává jeho základní poselství, jež je výzvou objevovat Boží slovo ve stvoření. Jistě, je ještě jiné mnohem vyšší Slovo, jak to vyjádří druhá část žalmu, to je mnohem cennější než samo světlo, totiž biblické Zjevení.

Avšak pro ty, kdy mají pozorné uši a nezastřené oči, je stvoření prvním zjevením, jež má svou výmluvnou řeč: je jakousi druhou posvátnou knihou, jejíž písmena tvoří množství tvorů přítomných ve vesmíru. Sv. Jan Zlatoústy tvrdí: „Mlčení nebes je mnohem mocnější hlas než nějaká polnice: tento hlas volá do našich očí a ne do našich uší, o velikosti Toho, který je stvořil“ (PG 49, 105) A sv. Atanasius: „Nebesa svou velkolepostí , svou krásou, svým řádem jsou věhlasným kazatelem svého Tvůrce, jehož výmluvnost naplňuje vesmír“ (PG 27, 124).

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu