Zprávy o činnosti takzvaných vojenských kaplanů můžeme sledovat už dlouhou dobu, stejně jako pochvaly na dobrou spolupráci katolické církve a české armády. Informace se pohybují zpravidla v obecné a proklamativní rovině: spolupráce je dobrá, přijetí vstřícné, pomoc vojákům psychologická, vnímání u veřejnosti pozitivní atd.

Celkový dojem, který jsem o této spolupráci zatím získal z médií, je však rozporuplný a co do smyslu poněkud nejasný. Pokusím se upozornit na to, co ve mně vyvolává nezodpovězené otázky.

Připouštím hlavní argument této spolupráce, že církev by měla pronikat do všech oborů lidské činnosti v působnosti státních orgánů a že je to příležitost k šíření evangelia a morálního příkladu pro bezvěreckou společnost. Jenomže právě tento argument bývá ve zprávách podávaných samotnou církví často marginalizován.

Úkolem vojenských kaplanů prý rozhodně není někoho obracet na víru, ale spíše „pomáhat v psychologické rovině“ v zátěžových situacích a podobně. Je-li kaplan nahraditelný klinickým psychologem, pak bych považoval za serióznější ekonomické zdůvodnění: armáda by školené odborníky - psychology nezaplatila, tak si vypomůže kaplany, tím ušetří a církev (resp. církve) naopak vydělají, získají body.

Že je v tomto smyslu církev ve vztahu k armádě (potažmo státu) ve služebném postavení, to je fakt, který se mi jako věřícímu člověku, který legitimitu, povahu a poslání církve od státu neodvozuje, příliš nezamlouvá. Dosud však nemáme vyřešen vztah mezi státem a církví, jako jinde v civilizovaných zemích, a proto je to tak, jak to je.

Pro duchovní osoby je činnost v armádě jistě zajímavou zkušeností a pro mnohé snad obohacením. Stále mi však není jasné, proč právě tato represivní složka státu naše církve tolik přitahuje a jiné bohulibější obory lidské činnosti v působnosti státu daleko méně. Proč se v médiích stále píše o vojenských duchovních a v minimální míře například o službě kněží ve věznicích?

Lze pochopit, že v obecném povědomí je ostrý hoch v uniformě majora v české misi v Bosně či Kosovu přitažlivějším objektem, než pokorný sluha Boží, který trpělivě naslouchá doživotně odsouzenému ve Valdicích či na Mírově, natož nějaký bezejmenný pomocníček rozdávající polévky bezdomovcům či někdo, kdo si troufale dovolí upozornit, že o Romy se ani naše církev nezajímá tolik jako o jiné věci…

Ale je to tak dobře? O kolik méně se toho i v katolických a křesťanských médiích napsalo o stovkách mladých lidí, kteří místo vojny dřeli na „civilce“ v domově důchodců nebo pečovali o nemohoucí v charitních službách než o jednom vojenském kaplanovi, který cestoval s vojskem do bývalé Jugoslávie?

Nezbývá než se smířit s tím, že pravidla pro reklamu a politiku vstoupila i na církevní půdu. Je důležitější to, co je vidět, než to, co je významnější obsahem, je důležitější být viděn, než sloužit svému poslání na periferii, je důležitější to, co více působí na veřejnost, než to, co pomůže bezejmenným…

Jistě, i církve v evropských zemích mají v armádě své lidi a koneckonců má to i historickou tradici (nemyslím jen Švejka, ale třeba i rytířské řády, které vykonaly mnoho záslužné práce), ale právě v zahraničních příkladech vidíme, že své duchovní tam má skoro každý spolek, že armádní duchovní se nijak výrazně neodlišují třeba od sportovních duchovních a že pronikání do světského prostředí je možné prostě podle příslušné civilní odbornosti kněží nebo jáhnů, kteří svou pastorační činnost vykonávají tam, kde je to nejbližší jejich průvodnímu profesnímu zaměření. Není to „akce“, není to gesto, ale je to služba, o které se nemusí vůbec mluvit, a přesto má hluboký smysl.

Nechci vůbec zpochybňovat množství kvalitní práce, kterou naši vojenští kaplani vykonali za ta léta, co se o nich tolik mluví a píše. Nechci spekulovat ani o náročnosti jejich práce, o které se v médiích nic neobjeví. Nechci použít ani laciný argument, že útoky na New York potvrdily větší smysl existence kaplanů požárních (jejichž zástupce zahynul v troskách na Manhattanu), než vojenských. Ale chtěl bych, aby se věci více nazývaly pravými jmény.

Nezlobte se, ale když slyším z Radia Vatikán dlouhý rozhovor s generálem Šedivým a biskupem Cikrlem, jak ta spolupráce církve a armády krásně funguje a pak si to znovu přečtu v Katolickém týdeníku a v Magazínu ChristNet.eu se dovím, že kněží mají možnost chodit na vojenské cvičení, tak mi to připadá, jako když se kdysi Brežněv objímal s Husákem a libovali si, jak jim to v té „stráži míru“ pěkně klape.