Radost a naděje pokorných je v Bohu

+ 1. Dnes nás vede hlas ženy v modlitbě chval na Pána života. Ve vyprávění 1. Samuelovy knihy, Anna zanotí hymnus, který jsem právě slyšeli, po tom, když obětovala Pánu své dítě, malého Samuele. Ten bude prorokem v Izraeli a svou činností poznamená přechod hebrejského lidu k nové formě vlády, k monarchii, jejímiž protagonisty bude nešťastný král Saul a slavný král David. Anna měla už za sebou historii utrpení, protože, jak se uvádí ve vyprávění, Hospodin „uzavřel její lůno“ (1 Sam 1,5). V dávném Izraeli byla neplodná žena považována za uschlou větev, mrtvou přítomnost, také proto, že manželovi zabrańovala mít stálou vzpomínku v následujících generacích; a to byl důležitý bod v ještě nejisté a mlžné představě o záhrobí(o životě po smrti).

+ 2. Anna však vložila svou důvěru na Boha života a prosila ho takto: „Hospodine zástupů, jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice a rozpomeneš se na mne, jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej na celý život tobě, Hospodine,“ (v. 11.)

A Bůh přijal volání této pokořené ženy a daroval jí právě Samuela: na suchém kmeni vyrašil živý výhonek (sr Iz 11,1); co bylo pro lidské oči nemožné, stalo se rozechvělou skutečností v onom dítěti, které mělo být zasvěceno Hospodinu.

Zpěv díků, který vytryskl ze rtů této matky, převezme a vypracuje jiná matka, Maria, která ač zůstane pannou, porodí působením Ducha Božího. Magnifikat Ježíšovy Matky dává zahlédnout v průsvitu hymnus Anny, který je právě kvůli tomu nazýván „Magnificat Starého zákona“.

+ 3. Ve skutečnosti badatelé upozorňují, že posvátný autor vložil do úst Anny jakýsi královský žalm, protkaný citacemi a narážkami na jiné žalmy.

V prvním plánu se vynoří obraz hebrejského krále, napadeného mocnějšími nepřáteli, který je ale nakonec zachráněn a vítězí, protože je mu po boku Hospodin, který láme luk silných (sr 1 Sam 2,4). Významný je závěr hymnu, kde ve slavnostní epifanii (zjevení Boha) vstupuje na scénu Hospodin: „ Ti, kdo s Hospodinem vedou spor, se zděsí, až on z nebe na ně zaburácí. Hospodin povede při s dálavami země, Udělí moc svému králi, roh svého pomazaného zvedne“ (v.10). V hebrejštině je posledním slovem právě „Mesiáš“, to je „posvěcený“, který dovoluje přeměnit tuto královskou modlitbu v hymnus mesiášské naděje.

+ 4. Rádi bychom zdůraznili dvě témata v tomto hymnu díkuvzdání, který vyjadřuje city Anny. První bude převládat také v Mariině Magnificat a je to zvrácení osudu, které provedl Hospodin. Mocní jsou pokořeni, slabí „jsou opásáni statečností“; nasycení se vydávají na zoufalé hladání potravy a hladoví usedají k bohaté hostině; nuzný je povedán z prachu a dostává „místo slávy“ (sr vv. 4.8).

Je snadné zaslechnout v této dávné modlitbě vůdčí linii sedmi akcí, které Maria vidí, jak je Bůh Spasitel vykonal v dějinách:“ Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Ujal se svéhzo služebníka Izraele“ ( Lk 1, 51-54).

Je to vyznání víry pronesené dvěma matkami před Pánem dějin, který se staví na ochranu posledních, ubohých a nešťastných, uražených a ponížených.

+ 5. Další téma, které chceme vyzdvihnout, se spojuje ještě více s postavou Anny: „Neplodná po sedmé rodí, syny obdařená chřadne“ (1 Sam 2,5). Pán, který obrací osudy je Ten, který je u kořene života a smrti. Neplodné lůno Anny bylo podobné hrobu; a přesto tam Bůh mohl dát vyrašit životu, protože „ v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora“ (J ob 12,10) V této linii se zpívá hned nato: „Hospodin usmrcuje i oživuje, přivádí do posvětí a vyvádí též odtud“ (1 Sam 2,6).

Naděje se netýká už jen života dítěte, které se rodí, nýbrž i toho, který může vyrašit po smrti. Tak se otevírá téměř „velikonoční“ horizont vzkříšení. Prorok Izaiáš bude zpívat: „Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů“ (Iz 26, 19).

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu