Náboženské představy, obřady, víra:

„ Bůh trestá koho chce, ale Roma dvojnásob.“ (romské přísloví)

Víra souvisí s pověrou a strachem ze smrti a zejména z mrtvých. Jejich náboženství je symbiózou křesťanství, pověrečných představ původem snad z Indie, a lidových zvykových úkonů místních obyvatel. Není založená na lásce a hledání pokoje, ale na strachu z porušení příkazu a následného trestu. Téměř všichni se považují za katolíky. K Církvi je zřejmě mimo jiné přitahují honosné obřady, barvy, vůně. Jakákoli oslava (i náboženská) bez kolektivu, tance a pití je pro ně neúnosná.Velmi se jim líbí bohatá květinová výzdoba a rádi přicházejí tam, kde je mnoho lidí. Učení Církve ale neznají, nebo jen nepatrně. Tomu, co slyšeli v kostele, bez pochyb věří. Někteří se odmítají romsky modlit, zdá se jim to řeč málo svatá. Nejtěžší z jednorázových úkonů je pro ně obětovat peníze. Podle toho lze soudit na opravdovost úmyslu. Protože mají rádi hry a sázky o odměny, byla by asi ideální formou sbírky loterie. Ještě těžší úkon je pro ně pravidelná účast na bohoslužbách. Příčin je víc: jsou málo vytrvalí, mnozí si ani nedovedou představit, že „kostol nie je iba pre bielych“, a tradiční romské pojetí také ke kostelu neinklinuje: „Doma jsem mezi svými, a tedy i k Bohu blíž.“ „Věřící nepotřebuje kostel a faráře...“

Často přísahají. Také se často zaklínají („ať umřu“, „ať oslepnu...“), ale většina z nich to nebere vážně. Tímto způsobem zapřísahají i druhou osobu. Je třeba vycítit, jakou tomu přikládají váhu. Z celého náboženství je jim nejposvátnější a nejúctyhodnější kříž. Zvláštní, i když opodstatněný mají obsah slova „pyšný“ (romsky barikano). Je to především člověk bohatý a až druhotně ten, kdo se odděluje od ostatních a vyvyšuje se. Romové neumějí vědomě odpouštět, spíš na věc zapomenou. Způsob života jejich rodiny vede u jednotlivce ke ztrátě pocitu zodpovědnosti za svůj život, který ale patří k nosným principům evropské kultury.

O Bohu:

  • Bůh je velký dobrý duch, ke kterému měli přátelský, rodinný poměr. Stvořil všechno a řídí svět i osudy lidí. Zná příčiny jednání Romů, proto je omlouvá.
  • Romové opravdu touží, aby jim někdo pomohl a právem to očekávají od Boha, a tím i od křesťanů.
  • Bůh je v pozadí toho, že křivá přísaha se trestá.
  • Bůh je v každém, je v srdcích lidí. Ke komunikaci užívá viditelných věcí: může poslat mula, odměnit nepoctivými penězi. - Také slunce, měsíc a oheň byly považovány za projevy Boží moci.
  • Mula viděl téměř každý Rom včetně dětí. Jsou velmi kritičtí ke gádžům, že na mula nevěří. Posmrtný život je podobný pozemskému.
  • Nemají opravdový vztah k bližnímu, pomohou jen svým. Jde o další projev kastovnictví.
  • Řada pověr je spojených s narozením a úmrtím člověka.

Obřady:

„Rómovia uznávajú iba dve sviatosti - krst a pohreb“.
Křest
Motivy:
  • aby dítě neodnesla bosorka
  • aby nebylo nemocné
  • aby dobře spalo
  • aby neplakalo.
Za těmito motivy se skrývá touha po viditelném znamení Boží přízně a ochrany. V zahraničí mají kněží dobré zkušenosti s oddělením iniciačních obřadů od svátosti. Žehnání a mazání jsou dostačující projevy Boží přízně. V našich podmínkách se dosud křtu dožadují téměř všichni Romové. Kmotr se stává blízkým příbuzným (je-li opravdu vybrán a je Rom). Je povinen koupit dítěti výbavičku, zaplatit část hostiny a koupit alkohol. Pozvání za kmotra se nemá odmítnout, považuje se to za neslušnost, někdy i za velký hřích. Gádžo je kmotrem „druhé kategorie“, nevztahuje se na něj stejná úcta, jako na romského kmotra, ani se od něj tolik neočekává.
Svatba
Málokdy bývá v kostele, spíš věc prestiže nebo ekonomického tlaku (přídavky na děti, daně). Často se jí účastní jen svědci, neoslavuje se. Za plnoprávný obřad považují mangavipen (dohoda rodin, pití alkoholu z ruky partnera, hostina). Přesto mají státem uznaná manželství o něco vyšší status. Romské manželství začíná jen ve 46% státem uznávaným sňatkem. Úřední sňatek se doplní později. Pouze 3,5% manželství končí rozvodem.
Pohřeb
Celá řada obřadů s přesným sledem, nejdůležitější je „vartování“ mrtvého. Úmrtí se neohlašuje knězi a nedává se zvonit, dokud je zemřelý na pitvě a je nahý, protože „do té doby nemůže do nebe“.

Samotný obřad: plačky, hudba, alkohol. Kněz se v pohřebním průvodu nesmí ohlédnout, jinak v rodině brzy někdo další zemře. V domě smutku se rok nesmí zpívat. Zákaz se nevztahuje tolik na osoby, jako spíš na místo.

Postavení kněze:
Kněz má autoritu a vážnost automaticky, protože dovede komunikovat s „druhým světem“ - světem mrtvých. Méně srozumitelný je pro ně kněz jako prostředník kontaktu s Bohem. Církevní oděv působí „ex opere operato“, vzbuzuje pozornost a respekt. „Cikáni se bojí těch farářových šatů“. Kněz do domu je Bůh do domu a věc velké prestiže. Proto ho chtějí mít doma všichni, ale jen pro sebe. Když kněz vsadí na vhodné lidi, může je svým vlivem pozvednout a jich užívat k ovlivnění druhých. Do domu vchází první, alkoholu se ubrání jen tehdy, když řekne, že nesmí. Měl by zachovat určitý odstup, protože mnozí Romové důvěru a dobrotu zneužívají. Celibát respektují, ale absolutně nechápou, kněze litují, radí mu „nějakou tu kuchařku“. Církev se nemá starat o majetky, „takovou církev Romové nepotřebují“.

Z dotazníkového průzkumu prováděného v různých skupinách a věkových kategoriích v ČR i SR vyplývají tyto hlavní představy Romů o dobrém knězi: Má být ke všem uctivý, laskavý a upřímný. K dětem má být trpělivý, veselý, „děti hned vycítí, kdo je má rád“. Kázat má především srozumitelně, Rom chce mít z kázání i požitek (radost, pláč). V osobním životě má „žiť chudobne a skromne, aby ho všeci mali radi“, ale může být jaksi krok před Romy, aby ukazoval, kam mají dospět. Jinak je tomu v liturgii. Roucha nemusí být levná a jednoduchá: „Mne sa páči honosné, obdivujem to“. Nejhorší a neodpustitelné u kněze je, když dělá rozdíly mezi lidmi, tzn. není spravedlivý vůči Romům, a když je pyšný (ve výše uvedeném smyslu). Další velké chyby, které kněz nesmí udělat: porušit přísahu, nezachovat tajemství, lhát, bít někoho, vyhánět z kostela, nemít trpělivost s nepoučenými. Tyto odpovědi respondentů se velmi často až překvapivě shodovaly.

Kdyby se stalo, že se na kněze Rom osopí, ubrání se tím, že na něj začne křičet výčitky. Z toho mají Romové velký strach. Útočník rychle zjihne. Metodu ať každý použije podle vlastního svědomí a povahy. Přesto zůstávají snad nejdůležitějšími ctnostmi romského misionáře trpělivost a vytrvalost: „Ostatní sú úspešní a my? Desať rokov - prvé skutočné výsledky.“

Romové mají prvního národního světce. Jmenuje se Cefferino Jiménez Malla - mučedník ze španělské občanské války. Blahořečen byl 4.5.1997 v Římě. Připravuje se český životopis. Romové v zahraničí považují za svou patronku Kali Saraj (svatá Sára).

Ze zkušenosti je jednoznačné, že víra je velkou silou, která v mnoha případech přispěla k integraci romských rodin do společnosti.

Předchozí díl: Rasismus