Seznamka
Vnějším předmětem sporu se ovšem stalo to, zda-li Lefebvreovi a jeho stoupencům náleží označení "bludař" a "heretik". V tomto příspěvku bych rád diskusi Semína s Vlkem shrnul a vyjádřil k němu své stanovisko: Souhlasím s Vlkem v tom, že Lefebvreovo společenství je konstituováno hříchem proti Duchu svatému, nesouhlasím ovšem s tím, že by členové tohoto společenství byli striktně vzato "bludaři" či "heretici".
Shrňme si nejprve relevantní části z projevu kardinála Vlka: Realita je složitá a není proto vždy snadné dobrat se pravdy. Na úrovni duchovní ovšem svěřil Bůh lidstvu jedinečnou pomoc a tím jest učitelský úřad katolické církve. Ten jest vykonáván biskupy v jednotě s nástupcem sv. Petra, pod vedením Ducha Svatého. Vzhledem k této skutečnosti je nesprávné spoléhat se ve svém hledání pravdy do neadekvátní míry na sebe. Příkladem těch, jež se do neadekvátní míry spolehli ve svém hledání na sebe, odmítli poslušnost Petrové nástupci a nepřijali intence a nauky stvrzené Druhým vatikánským koncilem (dále jen DVK), byl arcibiskup Lefebvre.
Důsledkem jeho heresí, bludů a hříchu proti vedení Ducha svatého bylo veřejné vyloučení z viditelného společenství Církve. I u nás, v České republice, nalezneme křesťany, jež zastávají postoje blízké postojům kardinála Lefebra. V oblasti křesťanských médií se o šíření těchto postojů zasazují časopisy Mezinárodní report a s určitými přestávkami i Světlo. Jedním z dokladů škodlivého zaměření obou časopisu je občasná explicitní i implicitní kritika mnohých nauk současného magisteria - například nauky o mezináboženském dialogu a ekumenickém hnutí. Jak známo (toto Vlk ve svém projevu nezmínil), rozchod s oficiálními církevními postoji se projevuje i na rovině liturgické a disciplinární (například ve sporech o legitimitu přijímání Těla Pane na ruku).
Přejdeme nyní k Semínovu článku Nepodložené nařčení z hereze. Semínovu argumentaci lze shrnout následujícím způsobem: (1) Nutným znakem katolického života je plný soulad s naukou Církve a její učící autoritou. (2) Vlk vytýká Lefebvreovi a jeho stoupencům porušení (1) na základě toho, že nepřijímají DVK a změření současného papeže. (3) Je pravda, že Lefebvre nepřijímá DVK a pokoncilní dokumenty magisteria, nicméně (4) pouze v ohledech v nichž jsou tyto dokumenty omylné - kupř. co se týče náboženské svobody, ekumenických snah či mezináboženského dialogu. (5) Vzhledem k těmto skutečnostem je nepatřičně označovat Lefebvrea a jeho stoupence jako "heretiky a bludaře".
Nakolik mohu jako člověk bez odborného teologického vzdělání posoudit, Semínova argumentace se mi ve svém jádru jeví poměrně přesvědčivá. Za obzvláště podařenou považují část (4), kde Semín analyzuje podmínky za nichž je koncilní nauka či nauka papeže neomylná. Nejsem si ale jistý, zda-li má Semín pravdu v tom, že všechny nauky, které Lefebvre odmítl, mají omylný charakter. Každopádně, pokud vím, v současnosti církev oficiálně ani Lefebvreovi, ani jeho stoupencům nepřisuzuje označení "heretik" či "bludař". (Exkomunikace byla následkem schizmatu - blíže viz např. nádherná kniha G. Weigela o Janu Pavlu II., "Švědek naděje"). V tomto bodě si myslím, že Semín má pravdu a Vlk se mýlí (neboť neopatrně formuloval své stanovisko).
Co se ovšem týče ostatních stanovisek pana kardinála, jsem přesvědčen, že by je měl přijmout za své každý věřící, usilující o plný souladu s naukou a praxi Svatého Otce a magisteria katolické Církve. Přejít do opozice vůči papeži a biskupům není v žádném případě lehkovážná záležitost ani z hlediska individuální spásy ani z hlediska spásy lidstva jež je nabízeno Ježíšem Kříštěm skrze (viditelnou!) Církev. Vzpomeňme například na slova Jana Pavla II. pronesená k příslušníkům bratrstva sv. Petra (Bolletino Vaticano 25.10.1998) "Přísluší v prvé řadě biskupům, aby v jednotě s nástupcem Petrovým vedli pevně a s láskou stádo, aby katolická víra byla všude uchovávána [.] a důstojně slavena. To vše podle hesla sv. Ignáce Antiošského: "Kde je biskup, tam je Církev"."
Nyní bych se ještě rád vyjádřil k následujícímu. Nezastává-li Lefebvre žádnou herezí či blud znamená to, že Církev byla vůči němu nespravedlivá a že je třeba jej i jeho stoupence rehabilitovat, tj. zrušit exkomunikaci a znovu přijmout do viditelného společenství Církve? Domnívám se, že nikoli a to že dvou důvodů: 1) konstitutivním prvkem Lefebvreova společenství je (alespoň v současnosti) odpor proti Duchu svatému. 2) Lefebvre přes dojemné úsilí Svatého stolce odmítl jakoukoli dohodu a svévolně vysvětil nové biskupy a kněze.
Čtenářům se bude pravděpodobně zdát divné, jak může nějaké společenství nezastávat hereze a bludy a přesto být konstituováno odporem vůči Duchu svatému. K ilustraci možnosti takovéhoto společenství bych uvedl následující myšlenkový experiment:
Představme si, že by až do současné doby přežívalo společenství kardinála Belli, jenž by považoval geocentrickou soustavu za součást pokladu katolické víry. Toto společenství by bylo přesvědčeno, že geocentrismus byl "vždy a všude v církví vyznáván" a že pouze tato teorie je v souladu s bibli. V okamžiku, kdy by oficiální církev připustila možnost heliocentrické soustavy (nebo ji dokonce schválila), Belli světí biskupy a kněze, již přísahají věrnost "neomylně a neměnné tradici" (tj. geocentrismu), a jsou proto za neposlušnost exkomunikováni.
Nepochybuji o tom, že takovéto společenství by muselo čelit velikému odporu v průběhu formace moderní sekulární společnosti, pravděpodobně by mělo i nějaké mučedníky. Věřící Belliho církve by byli netknuti vědeckou revoluci a osvícenstvím a měli by proto pevnější víru než katoličtí věřící hlásící se k oficiální církví. (Příčina pevnosti jejich víry by ovšem ležela v naivitě založené na isolaci od moderní vědy a moderní společnosti).
Striktně vzato, po formální stránce, Belliho společenství by nezastávalo žádné hereze. Nicméně, vzhledem k svému tvrdošíjnému lpění na určitých stanoviscích by (a) trhalo jednotu Kristový církve a (b) bránilo mnoha lidem v přístupu ke spáse (v prvé řadě astronomům). Domnívám se, že Belliho společenství by objektivně odporovalo Duchu svatému.
Říkám-li, že Belliho společenství by odporovalo Duchu Svatému, neříkám tím, že by Duch svatý v tomto společenství nepůsobil - naopak, je pravděpodobně, že mnohým (ne-astronomům) by toto společenství v době osvícenství zachránilo mnohé základní prvky katolické víry. Z této analogie dále nevyplývá, že každý jednotlivý člověk, jež věří geocentrické soustavě, či pochybuje o heliocentrické, odporuje Duchu svatému. Naopak. Myslitele, již promyšleným způsobem kritizují vědecké poznatky o světě (heliocentrismus), jsou za určitých podmínek velikým obohacením: ostatní jsou nuceni hlouběji se zamyslet nad svými předpoklady a lépe obhájit svá stanoviska. Přesto, jako celek, Belliho církev je konstituována na základě odporu proti působení Ducha svatého.
Domnívám se, že církevní hnutí inspirované Lefebvreem lze výstižně přirovnat k imaginárnímu společenství kardinála Belliho. Lefebverova církev je škodlivá podobným způsobem jako by byla Belliho: nejedná se o škodlivost bludů, ale o nedostatečnou spolupráci s Duchem svatým. Lefebverovo hnutí je pro katolickou církev nebezpečné ve svém celku, nikoli ve všech svých jednotlivých predstavitelech a obhájcích. V tomto smyslu se plně ztotožňují s názory kardinála Vlka. Zároveň ale, jak už jsem naznačil, nepovažují za výstižně přisuzovali křesťanům jako je Semin nejrůznější nedobré charakteristiky. Semin se podle mého názoru v mnohých ohledech zásadním způsobem mýlí (viz např. Hřeší Jan Pavel II. proti katolické víře?). Mám ale silný dojem, že je to člověk, jehož postoj není veden svévoli, ale upřímným hledáním pravdy, hlubokou modlitbou a pečlivým studiem.
Neodsuzujme příliš rychle ty, pro než jsou Lefebvrovy myšlenky a postoje přitažlivé. Lefebveruv appel je často vysvětlitelný přitažlivosti pravých katolických charizmat, jež do velké míry schází v církví věrně Římu. Naneštěstí (pro celou Církev) jsou Lefebverovy charizmata zdůrazněny do takové míry, že legitimní různost našich povolání je popřena.
Kéž bychom všichni pokorně, v lásce a ve věrnosti svému poslání žili v souladu s našimi biskupy a uposlechli výzvám Svatého otce:
"Aby zůstal uchován poklad, který nám Jezís svěřil, když se obracel [svým pohledem] do budoucnosti, Církev má povinnost ustavičně dbát na vazbu s tradicí, tak jak se formovala v průběhu dějin, neboť tradice skrze apoštoly pochází až od Pána,. V duchu listu Tertio millenio adveniente (14,32,34,50) vyzývám všechny katolíky, aby udělali gesto jednoty a obnovili svou príslusnost k Církvi, aby legitimní různost a rozlicná citlivost, již je třeba respektovat, nás nerozdělovaly jedny od druhých, nýbrz nás pudily k tomu, abychom společně hlásali evangelium; pak, podporováni Duchem, který umí privádet rozlicné dary k jednotě, všichni mohou oslavovat Pána a spása se bude hlásat všem národum."
