Ačkoliv vzhledem k jeho nevalné kvalitě doufáme, že jen málo přemýšlivých osob čte Mezinárodní report , článek pana Semína o změnách Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy obsahuje tolik nesnášenlivosti, nepravd, polopravd a nesmyslů, a bez argumentů osočuje tolik osob, že se nám zdá nutné uveřejnit několik kritických postřehů.

Stojíme ovšem před zásadním problémem: kvalifikovaná odpověď na něco tak ubohého by vyžadovala tolik času a argumentace, že to snad ani nestojí za to. Nebudeme se tedy vyjadřovat ke všemu, co pan Semín, smíme-li užít tak ošklivý obraz, "vyzvracel"; spokojíme se jenom s poukazem na několik vybraných skutečností, na nichž jeho nesolidnost doložíme.

Problém, který má pan Semín s "pokoncilním teologickým pluralismem" a s "liberalismem", je jednou z možných ilustrací. Poctivý myslitel by musel (spolu s učitelským úřadem církve) okamžitě začít rozlišovat legitimní a mylné postoje, a tato svá tvrzení doložit. Pan Semín zřejmě odmítá vše a nic nenabízí. A přitom zapomíná, nebo neví, že katolická teologie byla vždy pluralitní. Vezměme třeba dobu sv. Tomáše, 13. století. Tomáš studoval na necírkevní, "státní" univerzitě v Neapoli. Do základů svého myšlení položil - pod vlivem výrazně odlišného teologa a filosofa, sv. Alberta Velikého - nekřesťanské autory, církví tehdy zakázaného pohana Aristotela, muslima Avicenu a žida Moses Maimonida; zabýval se "progresivním" myslitelem své doby, Sigerem z Brabantu. Brzy po jeho smrti bylo Tomášovo učení v Paříži církevní autoritou dokonce zakázáno, třebas jenom na krátkou dobu.

S nadsázkou a s nepřesnou terminologií, ve které si pan Semín libuje, bychom tedy mohli říci, že sv. Tomáš byl poněkud "liberální", "otevřený světu". Dnes je encyklikou Fides et ratio (čl. 43) vyvyšován "nejen kvůli obsahu jeho učení, nýbrž kvůli vztahu, který uměl navázat v dialogu s arabským a židovským myšlením": nechat se poučit, inspirovat, a přitom neslevit z podstatného. Tomáš pro to měl tento obrat: nezáleží na tom, kdo mluví, nýbrž co říká a jak se to má s pravdou věci samé.

13. století bylo tedy dobou značné plurality, vzpomeňme, že ve stejné době žil i další velký myslitel, sv. Bonaventura, jehož teologie se od Tomášovy zásadně liší. I v dobách mezi prvním a druhým vatikánským koncilem byli katoličtí teologové stoupenci různých škol (odtud ostatně samotný pojem scholastiky): schematicky řečeno, jesuité se spoléhali na Suareze, františkáni se drželi Bonaventury a Duns Scota, dominikáni sv. Tomáše. Samotný druhý vatikánský koncil byl ovlivněn teologií tak rozličných velikánů, jako byli Romano Guardini, Karel a Hugo Rahner, Henri de Lubac, Yves Congar, Jean Daniélou, Hans Urs von Balthasar, Joseph Ratzinger atd. - U všech těchto teologů nepochybně existuje zásadní jednota víry a pluralita teologických pozic či důrazů, která dnes již patří k bohatství církevní tradice. KTF UK ji musí svým studentům zprostředkovávat celou a vést je k tomu, aby ji dobře znali, to pozitivní přijímali a rozvíjeli, to nesprávné a problematické kriticky posuzovali (nejenom odsuzovali).

Stejný postoj, který byl vlastní již sv. Pavlovi a církevním Otcům, je třeba mít i k ostatním myslitelům minulosti i současnosti (např. Hegelovi); o nic jiného v této věci nejde. Pan Semín však zřejmě církevní tradici, teologii i filosofii vnímá jako jednolitou ideologii. - Když už o tom mluvíme, rádi bych na jednom příkladu poukázali na to, kam až takový přístup vede. Semín ve svém článku zavrhuje dialogický personalismus. Paradoxem je, že se nynější papež právě k personalismu hlásí: "Tímto způsobem jsem se zařadil do současného proudu filozofického personalismu, do studia, které přineslo i nemalé pastorační plody" (Jan Pavel II., Dar a tajemství. K padesátému výročí mého kněžství, Praha 1997, str. 102). V logice pana Semína by to u papeže mělo automaticky mít "negativní důsledky při úvahách o lidské přirozenosti a mravním řádu".

Ačkoli se rektor UK přísně vyvaroval toho, aby zasahoval do teologických otázek, vznesl opakovaně legitimní požadavek, aby se právě takový přístup, jaký pan Semín ilustruje, na KTF UK nevyskytoval. Jestli přitom použil obrat "liberalizace" či nikoli, není pro inteligentního člověka (tedy myslitele, který je schopen intus-legere) tak podstatné. Není nám známo, jak Semín došel k jednoznačnému závěru, že Prof. Wilhelm "není katolický věřící". Buď jak buď, je to člověk vzdělaný a jako takový ví, jak se to má s vědou, tedy s úsilím o poznání a s hledáním pravdy. Na základě toho, v souladu s církevní autoritou místní i římskou, a jako rektor univerzity, jíž je KTF součástí, žádá pro dobro katolické teologie a univerzitních studentů, aby se zde dýchalo z plných plic a velkodušně ("con grande animo y liberalidad", řekl by sv. Ignác z Loyoly).

Soulad rektora s hierarchií je panu Semínovi i prof. Wolfovi trnem v oku. Jeden mluví o tom, že obnova KTF je vedena "v duchu josefinismu strategií zestátnění fakulty s církevní asistencí", druhý o "spojení Kaifáše s Pilátem"; oba evidentně zastávají názor, že to (řečeno s Wolfem) "může mít stejně neblahé důsledky, jako mělo před staletími propojení dvojí moci pozemsky tragické důsledky pro nositele Pravdy - samotného Krista". Je zarážející a nepochopitelné, jak lze říci něco tak nemyslného. Především nelze zestátnit něco, co už je součástí veřejnoprávní univerzity; tato slova svědčí pouze o tom, že si to oba pánové od r. 1990 nestačili uvědomit. Oba také implicitně staví "tu svou" fakultu jak mimo autoritu univerzitní a ministerskou (Pilát), tak mimo autoritu církevní (Kaifáš: kardinál Vlk a Kongregace pro katolickou výchovu), sebe pak vposled na místo "nositele Pravdy".

Zde už se i prostí katoličtí laikové, jimiž oba níže podepsaní jsou, s rozpaky ptají, jak důsledně oni pánové věří v jedinečnost Ježíše Krista a jakou váhu přikládají konkrétnímu učitelskému a pastýřskému úřadu církve. Skutečnost, že se katolická hierarchie shodla s rektorem univerzity, je podle našeho názoru především důvodem k radosti; o tomto souladu svědčí i - Semínem popírané - "pravomocné oprávnění" prof. Lobkowicze římskou kongregací, již delší dobu veřejně přístupné na úřední desce fakulty. Zároveň se ostře ohrazujeme proti neustále podsouvanému tvrzení, že zmíněným autoritám, našim novým kolegům nebo i nám samotným nejde o pravdu a o pravou víru.

Úplný výčet nepravdivých a polopravdivých Semínových tvrzení by byl vlastně jenom přepisem jeho článku. Naprosto nekřesťansky - s úmyslem (bez argumentů a dokladů) zpochybňovat jejich odbornou kvalitu a loajalitu vůči Bohu a církvi (čemuž se v morálce říká pomluva) - se vyjadřuje o nových pracovnících fakulty; slova o počtu profesorů jsou nesmyslná, stačí nahlédnout do programů jednotlivých katolických teologických fakult v ČR; Jan XXIII. Teilharda de Chardin neodsoudil (ten byl podezříván a bylo vydáno monitum, k odsouzení jeho učení však nikdy nedošlo - kolik pan Semín o tom ví, potvrzuje skutečnost, že ani neví, jak se Teilhardovo jméno správně píše); slova o Opatrném a tzv. laickém modelu církve jsou nepravdivá, protože nerozlišují zapojování laiků do pastorace a nahrazování svátostného kněžství; Pospíšil neučí na HTF UK husitskou systematickou teologii, nýbrž katolickou systematickou teologii (tam se totiž domnívají, že se mohou ještě něco naučit, a on má za to, že je nauka katolická církve určená všem), atd.

Nechceme přímo prohlásit, že se pan Semín rozhodnul lhát. Jeho vztah k pravdě a k církvi je ale evidentně značně komplikovaný a nevyrovnaný. Snad je jen špatný žurnalista, kterého zajímá pouze jeho úmysl, ne pravda. Snad také patří k rodu savců, kterým se německy říká Behaupter, tvrdič: živočich, kteří pořád něco tvrdí, ať je to pravda nebo ne - o to ale razantněji.

Tyto věci si už opravdu nezaslouží větší pozornost. Jak řekl pan profesor Wolf, "šakalové vyjí, ale karavana kráčí dále"…

Vojtěch Novotný

Prof. Mikuláš Lobkowicz

Autoři jsou sekretář administrátora KTF UK a administrátor KTF UK