Jak český farář irská studia přežil II.

Pokračování z minulého týdne

Aplikovaná psychologie – ztráty a rodiny: Tak tohle byl pro mě další z klíčových předmětů. Vedl ho tentýž františkánský kněz jako v případě kursu Psychologie a spiritualita a skvěle tady dokázal spojit psychologickou, pastorační a osobní rovinu tématu. Celý první semestr jsme se zabývali tématem ztráty, procesem žalu a vyrovnávání se ztrátou nebo změnou, druhý semestr pak tématem rodiny a manželství. Obě ta témata byla napřed dosti podrobně reflektována ve světle dnešní psychologie (John Bowlby v prvním semestru a Murray Bowen v druhém) a poté jsme se zabývali různými pastoračními přístupy. V pozadí toho všeho bylo přesvědčení, že nikdo nemůže dobře pastoračně sloužit lidem zakoušejícím nějakou ztrátu, resp. rodinám a manželům, pokud sám ve svém osobním životě nenašel nějaké cesty, jak se vyrovnat ze svými vlastními ztrátami a změnami, resp. pokud sám není schopen alespoň reflektovat vliv jeho vlastních rodinných kořenů na jeho život. Obě závěrečné 3.000slovné eseje, samozřejmě na tato osobní témata, mi daly hodně do těla, ale cítím, že je to hodně velká pomoc pro osobní život i službu.

Sociologie náboženství: Celý první semestr, hodinu a půl vždycky v pondělí večer. Trochu potřeštěný, ale jinak skvělý kněz – sociolog, šéf katedry náboženské pedagogiky ze St. Patrick’s College přes ulici. Pro mě ohromně zajímavé téma, o které jsme na fakultě v Praze ani vzdáleně nezavadili. Dobré bylo, že jsme měli jednu knížku doporučenou jako doprovodnou literaturu (Meredith McGuire, Religion: The Social Context ) a tam se dalo dočíst, co jsem nepochytil na přednáškách (on totiž Joe občas hrozně mlel – aspoň 50x za přednášku se sice zeptal „Are you with me?“, ale na reakci nikdy nečekal a mlel dál; ale celkově se to dalo chytat). Třeba taková sociologická typologie různých náboženských uskupení, nebo místo různých speciálních skupin uvnitř větších uskupení, nebo vliv náboženství na soudržnost a konflikt ve společnosti či pohled na různé nové religiozity, to byly ohromně zajímavé věci. Na konci jsme si pak museli vybrat jednu nekatolickou náboženskou organizaci v Dublinu, navštívit její shromáždění, provést tzv. „participant observation“ (to jako že jste sice účastníky, ale zároveň pozorujete všechno možný a nemožný a potom si to honem rychle zapíšete, než to zapomenete) a nakonec udělat sociologicko-náboženskou analýzu té skupiny na 3.000 slov. Když vám řeknu, že jsem si vybral přivítání nevěsty Šabbatu v pátek večer v dublinské progresivní synagoze, tak ani nemusím zdůrazňovat, že to bylo hodně zajímavé …

Psychologie a teorie lídrovství: Další z klíčových témat. Týdenní seminář na začátku druhého semestru s jedním psychologem zabývajícím se hodně např. konfliktem v Severním Irsku a prakticky spolupracujícím na různých tamních projektech smíření. Celý ten kurs byl hodně dobrým uvedením do starších, novějších i nejnovějších teorií o lídrovství z oblasti akademické psychologie, politologie, byznysu, skupinové dynamiky a procesu osvobození. Teprve tady mi došlo, proč je třeba někdy na lidi „houknout“ nebo řídit tým pevnou rukou a jindy zas nechat věcem spíš volný průchod a jen doprovázet společné rozhodnutí. Nebo jsem tady ke svému překvapení zjistil, že v mnoha dnešních firmách je přístup jejich managementu mnohem spolupracovničtější, komunitnější a lidštější než v některých našich farnostech… No, závěrečná, jak jinak než 3.000slovná esej pak zase člověka přinutila spojit teorii s praxí: „Prvky efektivního lídrovství: Užitečné teorie a jejich vhodnost pro pastorační lídrovství“.

Organizace a management: Celý druhý semestr v pondělí večer. Téma, které mi dalo asi nejvíc zabrat na hlavu, ale téma, za které jsem byl nakonec hodně rád a o kterém si myslím, že pokud se na něj nevsadí jako na prioritu, tak že je něčím, co v pastoraci nemůže být opominuto. Přednášel nám ho tentýž kněz jako sociologii náboženství, tentokrát trochu hravějším způsobem. Když přednášel o roli skupin v organizačním procesu, hráli jsme si na skupiny. Když přednášel o decentralizaci a departmentalizaci, hráli jsme si na decentralizované a departmentalizované firmy vyrábějící přání k různým příležitostem, a tak jsme zjišťovali, která struktura je vhodnější pro daný úkol. Hodně mě zase překvapilo, jak je dnešní teorie managementu a organizace firem citlivá na mezilidské vztahy a jak velký má týmový, až komunitní rozměr. Jako závěrečnou (3.000slovnou) esej jsem si z nabídnutých témat vybral „analýzu organizační struktury nějaké církevní organizace, kterou znáte“. Tak jsem se jal na základě předběžného zpracování výsledků farního dotazníku a průzkumných skupin (což jsem podnikal v rámci přípravy závěrečné these) analyzovat plzeňskou diecézi a hodně mi to bavilo. I když závěr nebyl moc povzbudivý. Shrnul jsem jej do přizpůsobeného Pavlova citátu: „Duch sice dává život, ale nevhodné struktury zabíjejí.“

Plánování osnov pro vzdělávání dospělých: V rámci oblasti „lídrovských strategií“, tedy určitých postupů, které je pro pastorační lídry celkem užitečné znát, byl tenhle kurs asi nejzajímavější. Hodně praktickým způsobem jsme si vyzkoušeli různé metody vzdělávání dospělých a krok za krokem také různé postupy plánování osnov nějakého nového kursu. Asi je to samozřejmé, ale mně zase až tady došlo, že dospělí nejsou děti. A občas jsem se chytal za hlavu, protože jsem si najednou uvědomil, že je to přeci tak samozřejmý, proč tehdy a tehdy ti farníci reagovali (nebo spíš nereagovali) tak a tak a proč jsem se k nim tehdy nemohl dostat se svými skvělými naukami. I když na druhou stranu zase musím uznat, že spoustu z těch metod a postupů člověk mohl okoukat při různých příležitostech i u nás. Jenom tady to dostalo trochu systematičtější základ… Naštěstí jenom 1.000slovná esej srovnávající různé teoretické přístupy k plánování osnov a ke vzdělávání dospělých.

Analýza médií a jejich využití v pastoraci: Další čtyřtýdenní minikurs s tímtéž již jednou zmíněným snaživým mladým knězem. Dozvěděli jsme se třeba, proč jsou některé strany v novinách černobílé a některé barevné. A také, že je dobré vést farníky k tomu, aby četli noviny kriticky. A že je dobré užívat media v pastoraci, ale ne příliš… No, řekl bych, že to byla zajímavá a důležitá témata, ale uchopená v podstatě středoškolsky a bez nějakého většího dopadu. Na závěr jsme si vybrali téma a cílovou skupinu a na čtyřech stránkách popsali, jaká média bychom při zpracování toho tématu použili a proč. Vybral jsem si katechezi o svátosti smíření a popisoval jsem, jak bych lidem (kromě jiného) promítal Rembrandtův Návrat marnotratného syna…

Výzkumné metody: Tak tohle byl další z hodně dobrých předmětů přednášený jednou socioložkou s Dublinské university. Probrali jsme tady v podstatě všechny základní kvalitativní i kvantitativní metody sociologického výzkumu. Samozřejmě že ne moc do hloubky, ale docela dobrý přehled dostatečný k tomu, aby si člověk načetl něco víc o metodách, které použije ve své thesis (aspoň jednu povinně). Jinak jako zápočet bylo provedení jedné imitované „focus group“ a analýza jejího přepisu plus navržení jednoho dotazníku o čemkoliv nebo analýza dvou dokumentů. To první bylo celkem zábavné (hráli jsme si na skupinu farníků, které jeden ze studentů z All Hallows zpovídá o spolupráci ve farnosti a dost jsme se při tom vyřádili), to druhé bylo jednoduché, protože jsem jenom přeložil ten dotazník, kterým jsem v zimě otravoval plzeňské diecezány. Jinak tahle přednášející je nám na požádání kdykoli k dispozici i dál a hodně dobře a ochotně nám radí s našimi „ostrými“ disertačními výzkumy.

Oblast 6: Supervize a pastorační praxe

Pastorační supervize: Další z témat, ke kterému jsem v minulosti teoreticky nepřičichl vůbec a v praxi jen velmi nesystematicky. Kurs (probíhající po celé dva semestry) měl část teoretickou (hodinovou přednášku týdně) a praktickou (hodinovou skupinu týdně). Na přednáškách se postupně vystřídali čtyři lektoři zaměření na různé styly pastorační supervize (formace pro pastoraci ve zdravotnictví, sociální analýza, teologická reflexe a sociální konstruktivismus). Ti pak také vedli čtyři malé skupiny, kde jsme supervizi provozovali v praxi. Pastorační supervize znamená, že člověk, který se vážně věnuje nějaké náročnější pastorační péči, se pravidelně jednou za čas (většinou jednou za měsíc) setkává s někým pastoračně zkušenějším (ve dvojici nebo i ve skupině), se kterým se dělí o to, ce se mu zdá důležité a náročné v jeho vlastní službě. Jde o to poskytnout konkrétní pomoc pro rozvoj vlastního stylu služby, při vyrovnávání se s osobními nezralostmi a při reflektování pastorační situace z konkrétního pastoračně-teologického a sociálního hlediska. V každém případě pro mě bylo důležité vidět a zkusit si takovýto styl i v praxi v naší malé skupině. Stejně tak bylo zajímavé být díky otázkám spolužáků nucen přemýšlet často o věcech, na které jsem se sám sebe nikdy nezeptal (třeba otázka, jestli moje váhavost oslovit někoho nepramení ještě z něčeho jiného než z jazykové bariéry, byla otázkou vedoucí mě k hodně zajímavým a důležitým zjištěním…). Ke „zkoušce“ se počítalo ohodnocení naší práce ve skupině a 1.500 slovná recenze nějaké knížky o supervizi. No, říkal jsem už v průběhu a říkám si i teď po skončení, to je něco, co nám hrozně moc v pastorační praxi chybí. Jak umět to poskytovat, tak také nechat se takhle doprovázet.

Pastorační praxe: Každý student si musel najít (nebo dostal přidělen) nějaký pastorační flek, kde by měl nějakou účast na jakékoli pastoraci během celého roku (tak 3 hodiny týdně). Já jsem si našel jednu nedalekou farnost zapojenou do PDR (Parish Development and Renewal, což je jakýsi proces oživení farností podporovaný z diecéze tam, kde je o to zájem). Mým hlavním cílem i úkolem bylo účastnit se všech možných i nemožných setkání, hlavně setkání jejich tzv. „Core Group“ (něco jako neoficiální farní rada) a dalších koordinačních týmů PDR. Jedna z vedoucích toho celého procesu obnovy mi dělala supervizorku a postupně mě zasvěcovala do všech radostí a problémů, které ve farnosti prožívají a řeší. No, řekl bych, celkem zajímavé, ale bylo to spíše pozorování než „praxe“. V každém případě mě to však častěji vytáhlo někam mezi lidi a také bylo co reflektovat na naší supervizorské skupině.

V průběhu roku jsme měli asi 5 seminářů uvádějících nás do tajů sepisování disertace. To pro mě bylo velkou pomocí hlavně zpočátku, při vytváření základního plánu, který jsme museli odevzdat už někdy v říjnu. Nešikovné bylo, že teprve v průběhu kursu člověk zjišťoval, z jakých všech hledisek by to vlastně mohl pojmout, takže jsem si ten plán (včetně tématu) postupně musel ještě dost přizpůsobit a hlavně zúžit, aby to vůbec bylo zvládnutelné v 15.000 slovech. Takže nakonec z toho vylezl titul „Organizing Ministry“s podtitulem „Theological Reflection on Organizing Pastoral Ministry in the Diocese of Plzeň“ (tedy něco jako „Organizace pastorační služby: Teologická reflexe organizační dimenze pastorace v Diecézi Plzeň“). Budu pracovat se třemi hlavními zdroji (teologie pastorační služby, teorie řízení a současná pastorační situace), které nechám nějak se mezi sebou poprat v celkové teologicko-organizační analýze a celé by to mělo vyústit v nějaké závěry či doporučení. Díky literatuře, kterou si k tomu musím číst, celý ten kurs dostává i dobré pastoračně-teologické pozadí a mně to umožňuje si to všechno nějak víc zasazovat do naší západočeské reality. Poslední termín odevzdání máme 25. srpna, takže počítám, že když tomu věnuji doma ještě červen a červenec a když se mi podaří sehnat nějakého slušného korektora angličtináře, tak bych to mohl začátkem srpna poslat (nemusíme to obhajovat osobně). A také se těším, až po všem tom „organizování“ budu moc příští rok trochu „zduchovnět“ při studiu spirituality. Zase v Dublinu, ale u jezuitské konkurence.

Takže nakonec sami vidíte, že to tady není všechno úplně „nej“, ale přeci jen musím říct, že jsem hodně rád, že mě sem biskup vyhnal. Nejen kvůli tomu studiu, které je pro mě hodně důležité a praktické samo o sobě, ale i kvůli tomu, že jsem si na jeho pozadí a někdy i s jeho pomocí tady musel prokousat i spoustu osobních a duchovních věcí, které by uprostřed ostré služby asi neměly šanci se dostat na povrch.