Hovoří-li se o tváři naší církve, jsem vždy na rozpacích. Ta tvář má totiž tolik různých podob, že je leckdy těžké zobecňovat. Proto mě vždy zaujmou konkrétní projevy.

Svatodušní neděli jsme oslavili na pouti ve Křtinách (jistě mohu být konkrétní, neboť vše, co se tam dělo, bylo veřejné). O Letnicích se tam slaví hlavní pouť, a tak se i k oltáři šlo slavnostním průvodem, dokonce z fary. Jenže hlavnímu celebrantovi, kterým nebyl nikdo jiný než papežský nuncius arcibiskup Ender, bylo projít ke zpřítomnění kalvarské oběti křížovou cestou vedoucí mezi kolotoči, stánky a davy lidí, kteří přišli na pouť kvůli podívané, ovšem trochu jiné. Ti, kdo si nuncia v mitře a s berlou vůbec všimli, byli viditelně zklamáni, když zjistili, že za tím předtanečníkem opravdu nejde skupina historického šermu. K celkové neobvyklosti liturgického průvodu pak přispěla píseň „Holky z naší školky“ (nebo jiná téhle velmi podobná), kterou musel schvalovat snad sám Svatý otec, neboť o hudbu se v katolických chrámech dbá jen o málo méně než o šesté přikázání. Říkal jsem si: „Chudák pan nuncius.“, ale pak jsem poděkoval našemu milému Pánu Bohu, že neponechal svého služebníka biskupa Ervina v omylu. Tahle trapná cesta totiž dokonale vypovídá o místu katolické církve v očích okolní české společnosti.

I začala mše svatá. Latinská. Svá vlastní slova však nuncius pronášel německy. Vnímal jsem to jako symbolický a vhodný protiklad bohoslužby, kterou v té době sloužil moravský metropolita v Norimberku a jež byla dobrým pastýřským činem. Milá mi ale byla i nunciova latina – italskou výslovnost totiž neodlučně provází německý přízvuk. Tichý a nenápadný kněz, který nunciovi potichu plynně překládal vše, co bylo proneseno česky, nádherně přednesl evangelium. Kázání zaznělo německy i česky. Překlad četl místní duchovní správce a řekl bych, že bylo sepsáno tak trochu „na objednávku“. Přes všechnu úctu k Panně Marii Křtinské, Sloupské i Starobrněnské se domnívám, že alespoň o Letnicích by se o Duchu svatém mohlo hovořit hlouběji. Ale co? Panna Maria má s Duchem tolik společného, že kdo chce, své si vždycky najde.

Bohoslužba oběti pokračovala tímtéž stylem jaký byl nasazen od samého začátku. Když totiž arcibiskup Ender po latinsku pronesl, že „odvažujeme se modlit“ a zbožný lid moravský nasadil úspěšné a hlasité „Pater noster“, do mikrofonu zaznělo páně farářovo „Otče náš“, jež strhlo Moravany k tomu, aby po vzoru svatých soluňských bratří pokračovali ve slavení liturgie v jazyce slovanském. A tak jsme byli jako v jeruzalémském večeřadle – nikdy jste si nebyli jistí, ve kterém jazyce uslyšíte následující slova. V té chvíli jsem ovšem ještě nebyl schopen nynějšího nadhledu. Připadal jsem si totiž jako člověk, o němž se soudí, že je třeba se snížit na jeho úroveň a vše přizpůsobit, aby z toho pochopil aspoň tu svou laickou trošku. Byl jsem považován za prostého věřícího. To jsem (doufám), ale nejsem tím prostým věřícím, jehož si vyprojektovali na leckterých farách, biskupstvích a v samotném středu české církve – České biskupské konferenci. Jako prostý věřící jsem si však zvolil za střed svatostánek a k němu se utíkaly mé myšlenky, zatímco ústa říkala: „Agnus Dei, který snímáš hříchy mundi…“

Poučil jsem se v moudrých knihách, že liturgie je v jistém, přesně definovaném smyslu divadlo. A tak i tentokrát přišla nakonec na řadu děkovačka. Hned po Pánu Bohu (který má v církvi s ohledem na první přikázání stále jistá privilegia) se dostalo na Jeho Excelenci. I dověděl jsem se několik zajímavých maličkostí. Po devíti měsících byl arcibiskup Ender poprvé pozván na pouť. Prosím vás, stalo by se to „za Coppy“? Že bychom se už tolik neradovali všichni v Pánu, že přijel strejda z Vatikánu?

Bratři, budiž mi dovoleno, abych k vám bez okolků promluvil o našem nunciovi. Mám dojem, že to je drsňák, a řekl bych, že sympatický a vzdělaný drsňák. Pokud se v tom nemýlím, tak jsem ukrutně rád, že tu je právě on, a doufám, že nebude příliš ztrácet čas tím, že by se učil česky. Ono je totiž potřeba věnovat pozornost lidem, kteří nemají v církvi zastání a svého ordináře ve vlastní farnosti nespatří, ledaže by v ní byl k posvěcení nějaký nový kostel, zvon, hasičská zbrojnice nebo aspoň její vrata. Zdá se mi, že pan nuncius je v obraze. V kázání totiž jasně řekl, že jsme misijní území a stojí před námi stejné úkoly jako před apoštoly. Pan farář však asi český překlad kázání neposlouchal, když ho četl. Pravil totiž, že Morava „není misijní území, víra je zde živá, a tak teď zatleskáme Svatému otci, možná to až tam ve Vatikánu uslyší“. Pokud měla soudružka fyzikářka v sedmé třídě pravdu, neslyšel nic. Ale nuncius slyšel a snad i viděl znejistělé obličeje velké části věřících. Ty tam jsou doby, kdy sebou ruce při pohledu na mitru mlátily jedna o druhou. Je třeba řešit otázky všedních dní, nežít v oblacích. Obávám se, že skutečně pastýřský list se těžko podaří napsat tomu, kdo neví, kolik stojí chleba, mléko nebo jízdenka na vlak. Co kdyby dal nuncius takovouhle anketu plénu ČBK?

Ne všichni jsme v křtinské svatyni byli prostými věřícími. Hned v první lavici, tváří v tvář nunciovi, se skvěl výkvět, nad nímž mé oko zaslzelo - zoufalstvím a zuřivostí. Najde se někdy vůbec vytrvalá klidná síla, která zamezí poslancům, senátorům a jiným papalášům strany lidové, aby z Božích chrámů dělali místa předvolebních agitací? Já vím, bratři, nic jste neřekli (to tak ještě!). Ale měli jste dvě možnosti. Stát před Bohem jako všichni ostatní a mezi nimi. I kdyby vás zvali jako zvláštní hosty, mohli jste pochopit situaci, zvolit tuto cestu a citlivě nevtahovat (snad i nechtěně) své zájmy, kam nepatří. Nebo zaujmout přední místa, o nichž tak jasně hovoří Ježíš, a stanout na rozích ulic mezi kostelními lavicemi bez ohledu na to, jestli budou volby za čtyři roky nebo týdny. Mohli jste vzít své soukromé vozy a neprohánět se mezi davy pouťařů i poutníků stranickou fabií oblepenou sdělením, že začnete u sebe, což ostatně dělá každý normální člověk. Nemuseli jste se po závěrečném „Ita missa est“ vrhnout do průvodu, v němž kromě vás byl už jen nuncius, koncelebranti a přisluhující. K čemu se po mši zdržovat díkůčiněním! Vaše kampaň a nedělní chování v křtinském kostele ze mě, který jsem vždycky volil vaši stranu, udělala vašeho zarytého nevoliče. Nepřestanete-li z věřících dělat oslíky, kteří pro vás mají hlasovat, jelikož vás viděli v kostele, stane se vaše strana stále menší a menší, až z ní bude úplně malá strana. Ovšem – nebude čeho litovat, neboť s velkou stranou jsou vždycky větší potíže.

Od lidovců zpět k lidu. Na vlastní oči jsem viděl, jak hluboce prožívají starší lidé barokně konané slavnosti. Bylo to kdysi na jednom českém poutním místě, nejde tedy jen o Moravu. Proto je třeba poskytovat také tento druh slavností. Ale o svatodušní neděli ve Křtinách byli -dokonce snad ve většině– jiní lidé, pro které může být to, co dříve fungovalo, překážkou. A jejich váhající obličeje nuncius viděl. Dokázal on, cizinec, rozšifrovat, co se v hlavách těch „prostých“ věřících děje? Upřímně mu (si) přeji, aby to aspoň trošku vyšlo.