Letniční postřehy ze Švýcarska

Ekumenická komunita ve švýcarském Grandchamp
Autor: https://www.grandchamp.org/

Po prvním pobytu o loňských Velikonocích (viz článek Velikonoce v ženském protestantském klášteře) jsem o Letnicích znovu navštívil komunitu sester z Grandchamp ve švýcarském kantonu Neuchatel.

Na větší části území tohoto kantonu při hranici s Francii se rozkládá pohoří Jura. Jura nedosahuje výšek alpských vrcholů. Je to ale rozsáhlý systém dlouhých hřebenů a izolovaných údolí, jehož svahy si mohla vychutnat i naše “supící škodovka“ na cestě za vytoužených cílem. Zajímavé je, že se v těchto horách nachází nejvýše položené město Švýcarska La Chaux de Fonds -1000 m.n.m., ve kterém od 16.století přežila skupina pronásledovaných novokřtenců tzv. Menonitů. Švýcarské kantony jsou domovem převážně helvétské reformační konfese na počátku inspirované Kalvínem a Zwinglim. (Ta převažuje i v naší největší evangelické církvi- ČCE). Jiná vyznání nebyla vždy tolerována. Také římskokatolická církev ke které se v kantonu Neuchatel dnes hlásí 39% obyvatel, byla oficiálně povolena až v roce 1811.

Švýcarsko je známo svou izolovaností a neutralitou. Není členem EU ani NATO. Většina obyvatel žije v centrální nížině mezi Jurou a Alpami. Pohled do této rozsáhlé kotliny se nám naskytl po překonání posledního jurského průsmyku. Byla nezvykle dobrá viditelnost a na vzdáleném obzoru jsme mohli pozorovat celé panorama Alp od vrcholu Jungfrau až po Mont Blanc.

Svatodušní svátky byly pro Švýcary letos významné z důvodu zahájení velkolepé národní výstavy EXPO-02 v oblasti tří jezer západního Švýcarska. Výstavním městem je i Neuchatel v jehož blízkosti leží Grandchamp. Přestože důmyslné výstavní pavilony vypovídají více o velikosti lidského ducha, konaly se na zahájení výstavy i bohoslužby v ekumenické spolupráci.

V kontrastu k “humbuku“ okolo výstavy Expo probíhal život komunity v Grandchamp v poklidu a stále stejném rytmu. Navzdory vymoženostem moderní techniky a otevřenosti klášterní komunity, nejsou základní kameny života společenství příliš odlišné od dob, kdy iroskotší mniši založili v 8. století první klášter na území Švýcarska v Sant Galen. “Ora et labora“, modlitba se střídá s každodenní prací a je zde téměř celoročně dodržováno ticho. Denní řád se mění pouze podle liturgického roku, zejména o svátcích. Proto letnice znamenají pro život společenství jisté oživení a není to pouze delší čas pro hovor, který je pří nedělní kávě pravidelně povolen po zrušení silentia.

Příprava na svátek začíná již v jeho předvečer, jak bylo zvykem již v prastaré židovské tradici Šabatu. Během večerní vigilie (bdění) bylo možné prožit chvíle očekávání velké události. Svátek letnic vrcholí v neděli ráno při eucharistické bohoslužbě. Sestry pro tuto příležitost odložili všední modrou barvu a oblékli se do bílých svátečních habitů. Bílá je i barva taláru faráře reformované církve, který bohoslužbě předsedal. Biblický text o seslání Ducha sv. (Sk 2,1-13) zazněl téměř ve dvaceti jazykových verzích.

Letnice proběhly v komunitě střízlivě a prostě v duchu reformační tradice obohacené o prvky spirituality tvořené po staletí v mnoha klášterních komunitách. Komunita má své těžko popsatelné charisma.
Grandchamp znamená „Velké pole“ a tento název nejlépe vystihuje dílo, které se zde rodí. Na rozdíl od mnoha jiných klášterů, které “vymírají“, komunita roste a přichází mnoho mladých sester převážně z reformovaných církví Švýcarska a okolních zemí.

Svatodušní dny poznamenal i smutek. Jedna z velice milých a aktivních sester ještě nedávno v plné síle, bojovala v době našeho pobytu s velmi vážnou agresivní nemocí. I proto bylo letošní poselství letnic pro mne spojeno s úvahami nad odchodem Ježíše, který na místo sebe sesílá svého Přímluvce. Jsou chvíle, kdy je působení Ducha sv. tiché. Nemusí to být velký hukot a mluvení jazyky. Vane kam chce a může vysušit i zralý klas.

Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě. Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i se syny synů, s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je. ( Ž 103,13-18)