Slunce praží i přes pečlivě zatažené žaluzie, to málo, co lidská bytost nosí, je řádně prosoleno potem, tělo si žádá vláhu. Stop! Náhle je tu místo přehřáté kanceláře horské jezero s průzračnou hladinou, vítr si pohrává s vlnkami a hlavně ta voda, nádherně čistá, omamně chladivá. Už se ten skvěle občerstvující pocit rozléhá v každé buňce. Radost, energie, síla, znovuzrození.

Poselství evangelia je do jisté míry podobné. Také přináší radost a sílu. Kristus přemohl smrt, zlo a přináší život, dobro. Tohle je opravdu solidní nabídka život za smrt, ne? Nová energie nám byla vlita do srdcí, křesťan má možnost ukázat na její zdroj a přivést k němu jiné lidi.

Jenže se z některých křesťanů stalo pohřební tovaryšstvo. Bohužel i velmi snadno rozeznatelné. Na jejich tvářích neuvidíte úsměv, z chovaní nepoznáte životní radost, ale spíš smutek, bolest a dokonce libování si v tom nepříjemném. Takový křesťan ostatní odradí. Místo radostné zvěsti přináší pletky zákonů a systém pouček, které "zaručeně" dovedou k Bohu. Evangelizace, pokud vůbec probíhá, je zřejmě postavena na teorii, že jedině skrze utrpení a zakazování si spokojenosti ze života dojde člověk spásy. Pokud si dovolí tato pravidla porušit, čeká ho barvitě vylíčené peklo. Takto smýšlející křesťan pláče u prázdného hrobu, nějak si nestačil všimnout, že Kristus je už dávno vzkříšený.

Proti jedinci z pohřbu stojí tvor nepřipouštějící si žádné problémy. Televizním úsměvem se zubí na okolí. Všechno je naprosto úžasné a boží, ale často jen ve společenství podobně smýšlejících nebo ve vlastní církvi. V "nepřátelském" prostředí se takový jedinec cítí značně nejistě. Usměv pomalu mizí a nejraději by se někam stáhnul. Pokud ovšem nemá speciální "dar" šířit Boží slovo, pak je z něj mlýnek s obrovskými teoretickými znalostmi a jasně danými odpověďmi na otázky. Jakoby přišel o možnost vlastního rozhodování, schopnost reálně rozlišovat problémy. Životem proplouvá s bezbřehou jistotou ve včasný zásah Boha. Je jako batole, které se ani nechce postavit na vlastní nohy, mohlo by přece upadnout.

Jaký by tedy měl být "správný" křesťan? Není to jen snaha vytvořit nedosažitelný ideál? Ne, dobrý křesťan určitě není pohádkovou postavou, kterou se nikomu nikdy nepodařilo spatřit. Je to především člověk se srdcem. V něm se mísí rozum a cit. Dokáže racionálně uvažovat, uvědomit si, že někdy místo deseti zdrávasů pomůže spíše osobní rozhovor, konkrétní pomoc. Vnímá kvalitu a význam zákona předaného lidem, přesto si zachovává vlídnou tvář. Nachází se v něm pomyslná skála, na které se dá budovat. Ale to by bylo málo. Málo bez lásky, bez radosti pramenící ze setkávání s lidmi. Ano, s těmi, co nás občas štvou. I ti jsou naši bližní.

Takovýto křesťan se umí pohybovat mezi lidmi, rád je monstrancí, která nese živého Krista. Monstrance bývá velmi zdobná a precizně vytvořená věc, často velké hodnoty. Křesťan je totéž, je cenným v očích svého Pána, také se snaží vypadat dobře. Pokud chceme, aby naše víra byla atraktivní pro ostatní, musíme i my být zajímaví pro své okolí. Nejde jen fyzický vzhled, i když ten je podstatný, první dojem dost často rozhoduje o našem pohledu na daného člověka, ale hlavně o to jak podáváme informace o své víře. Občas není tak moc důležité co říkáme, ale spíš to jak to říkáme. Krásný obal přitáhne pozornost, naláká a tím se i "výrobek" stane přijatelnějším.

Nikdo asi nedokáže být naprosto perfektním křesťanem, občas se něco nepovede, ale každý máme skrytý dar. Dar ukázat na pramen Lásky a Radosti, ukázat na Krista. Stačí jen vylézt ze svých ulit, otevřít oči a jít. Evangelium je přece radostná zvěst.