Alvin Hellerstein, soudce na Manhattanu, odsoudil v prosinci minulého roku šedesátiletého občana New Yorku Edwarda Bella, který se provinil přechovávání ukradených platebních kart k deseti měsícům domácího vězení s absolutním zákazem dívat se na televizi.
V rozsudku to zdůvodňuje, „…aby měl možnost uvažovat nad svým způsobem života“.

New York Times to komentovaly: „Soudcové jsou často obviňováni, že chtějí zahodit klíče. Soudce Hellerstein je první, kdo zahodil televizi“.

Italský soudce Carlo Nordio k tomu poznamenává: „Trest má dát zakusit utrpení viníkovi za zlo, které spáchal, dále má působit preventivně: aby nepáchal další přečiny, a konečně má viníka přivést na správnou cestu. Že zákaz dívat se na televizi řádně potrestá, je zřejmé: Žádné zápasy kopané či hokeje, žádné show, žádná politika, nic a nic. V „uhoněné společnosti“, která nečte, je obrazovka nejen hlavním pramenem zpráv ale i emocí a fantazií. Omezení dívat se na ni je utrpení. Zakázat ji, něco jako mučení. Je to sporné, zda to působí výchovně“ Potom autor uzavírá, že by nebyl na místě soudce Hellersteina tak přísný. Jen jediné nebezpečí by mě mohlo přimět změnit názor, dodává: „Festival v San Remo a jeho televizní přenos.“

Písňový festival, s mnohaletou tradicí a známý pod titulem Canzonissima kdysi vysílaný v předpostí a respektující ráz postní doby, letos však mezi třetí a čtvrtou postní nedělí, byl obrazem dekadence průmyslu zábavy. I když se jednotlivé zpěvačky trumfovaly, která bude mít skandálnější šaty, či která bude více obnažená, přetrumfli je komici Teocoli, Fiorello i oslavovaný „komik levicového režimu“ Benigni, kteří ve snaze urvat co nejvíce potlesku na otevřené scéně, sklouzávali do oplzle vulgárních a obscénních gest.

Franca Silly, manželka italského presidenta Ciampiho je obávána ale tím více milována pro svůj hlavní rys povahy: „Co na srdci, to na jazyku“. Nedávno při návštěvě jednoho gymnázia řekla studentům „ Abbiamo la televisone di spazzatura.. Máme televizi odpadků, smetí. Nedívejte se na ni! Nepřecpávejte si mysl těmi odpadky!“ Potom není divu, že muslimové pod dojmem všebecného nadšení televizních diváků v Italii (podle údajů Auditelu – který udává sledovanost televizních pořadů se na Festival San Remo dívalo 18 – 20 milionů Italů) docházejí k radikálnímu úsudku, že tato úpadková kultura je znamením zániku západní společnosti.

I Otakar Funda, docent Karlovy univerzity ve svém díle Znavená Evropa umírá dochází k neradostným závěrům. „Soumrak evropské civilizace nezachrání ani nové smýšlení, ani věda, ani ekologické iniciativy. Jsme totiž příliš krátkozrací, příliš sobečtí a příliš pohodlní. Podle názorů docenta Fundy „Evropa se nachází v době úpadku, zmaru a pracuje na svém zániku“.

V rámci přednášek v Aula magna Katolické univerzity v Miláně měl letos v březnu lekci prefekt Kongregace pro evangelizaci národů Crescenziokardinál Sepe na téma Evangelizace a mezináboženský dialog. Dotkl se nejchoulostivějších bodů současného světa: „ Každý rok zaznamenáváme průměrně 150 000 vyznavačů víry (osoby ze všech sociálních vrstev, biskupové, kněží, řeholníci laici, muži a ženy), kteří jsou diskriminováni a vystaveni všemožným formám násilí, včetně věznění, i smrti. „Od Číny přes Afriku po Latinskou Ameriku tisíce lidí ještě platí za svou víru životem, jak v době římských katakomb“.

V debatě pak Ferruccio de Bortoli šéfredaktor Corriere della Sera se zaměřil na střetnutí mezi náboženstvími a „sklonem k lhostejnosti a matení pojmů“. Uzavíral zneklidňujícím konstatováním: „Prožíváme mimořádnou globalizaci médií, ale někdy mívám pocit, že čím více člověk ví, čím více shlédne, tím více nenávidí“.
Kardinál Sepe nato povzdechl: „Ale mohlo by to být také takhle: Čím více člověk ví, čím více vidí, tím více se naučí milovat“.

Na kom nebo na čem tu záleží?
Jistě ne na televizi na jakou se díváte dnes a denně.

Autor je ředitelem české redakce Vatikánského rozhlasu

odpovědný redaktor: Milan Kovář