Seznamka
Vaše Magnificence,
vážený pane (pro)rektore;
Spectabilis, pane děkane;
Honorabiles;
drazí přítomní!
„Konečně to mám za sebou,“ vydechl si snad každý z nás po poslední zkoušce. Člověk samozřejmě studoval rád, sám si vybral studium na této fakultě, snažil se načerpat dle možností co nejvíce. Ale všichni to znáte jak to u každého normálního studenta bývá, setkávají se v něm dva protikladné pocity: zájem o vzdělání a současně touha „mít to už za sebou“.
Nám nyní končí časy studentské a začíná život. Se vším, co k němu patří krásou, nadějí, možnostmi, ale i odpovědností, obtížemi a občas i svou tvrdou realitou. Končíme studium a já pln vděčnosti (doufám, že za všechny) mohu konstatovat, že doba strávená na naší fakultě v nás zanechala svou stopu a my můžeme do života vstoupit ne nepřipraveni.
Samozřejmě prvotní úlohou univerzitního studia je vybavit člověka vědomostmi a naučit ho vědecky pracovat. A myslím, že této funkce se katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy zhostila na výbornou.
Vystudovali jsme tu tzv. „starou fakultu", i když poslední semestr jsme mohli zažít i studium na fakultě nové, měnící se a tedy můžeme srovnávat. Jsme vděční a vždy na to budeme hrdí, že jsme mohli vystudovat na oné „staré fakultě“, fakultě, která učila lidi myslet, učila srovnávat filosofii s teologií, učila myslet střízlivě, fakticky, vědecky a ne sáhodlouze povídat o všem a o ničem. Poskytla nám kvalitní výběr odborníků, kteří nás díky své erudici a zkušenostem z praxe dokázali dobře připravit na řešení budoucích úkolů. Vědecká odbornost se samozřejmě nedá upřít i většině nově příchozích, nicméně lze pochybovat o správnosti nového směřování fakulty.
Chci tedy poděkovat všem pedagogům (ať už starým nebo novým), kteří nám mohli sdělit něco ze svých vědomostí. Děkujeme.
Jak jsem řekl, život má různé tváře a člověk právě do něho vstupující nemusí být vždy plně připraven na to, co ho čeká. Ačkoli to není náplní práce fakulty, mohli jsme být svědky různých událostí a tak se před vstupem do života naučit leccos o tom, jaký je.
Mohli jsme vidět, jak vypadá věrnost svému svědomí a co za ni člověka čeká, co to je „kam vítr, tam plášť“, mohli jsme vidět, jak snadno se člověk nedovolá pravdy a jak mnohokrát zopakovaná nepravda nabývá na důvěryhodnosti. Ono nutit k odchodu nepohodlné pedagogy a nazývat to rozšířením, zvyšovat věkový průměr fakulty a nazývat to omlazením, svěřit faktickou správu a přípravu obnovy fakulty člověku, který nedosáhl ani doktorátu (a už vůbec ne v teologii) a považovat to za zvýšení úrovně, perzekuovat profesora mimo jiné za to, že prý svým nedostatečně ctnostným životem nedává dobrý příklad a přitom klidně trpět u jeho nástupce vulgární projevy a chování u vysokoškolského pedagoga jen těžko omluvitelné to všechno vyžaduje velkou dávku fantazie. Lidi lze zastrašit, ale nedá se jim zabránit svobodně myslet.
Proto chci poděkovat všem, kdo nás tímto způsobem připravili na nadcházející cestu životem. I za špatné příklady je třeba být vděčný. (Naštěstí, ty kladné značně převažovaly.)
Děkujeme všem pedagogům, kteří se, plně se věnujíce studiu, nenechali zatáhnout do ideově-politických šarvátek. Děkujeme všem, kteří, jak se říká, šli pro dobrotu na žebrotu (např. pánům děkanům prof. Polcovi a prof. Wolfovi, a dalším, které nebudu jmenovat, abych jim ještě více nepřitížil) a děkujeme také těm, kteří nám ukázali, čeho se máme v životě vyvarovat.
Myslím, že na start do života to stačí. Můžeme vám všem slíbit, že se vynasnažíme, aby doba strávená studiem na této fakultě nebyla ztrátou času, ale to, co jsme se zde naučili, využijeme v životě co nejlépe. Doufám, že nezklameme vás, církev ani celou společnost, do které se nyní rozcházíme. Ještě jednou všem vám patří naše poděkování.
Související článek si přečtete v červencovém Mezinárodním Reportu.
