Valerie Jenkins je učitelkou rétoriky a dramatu, v současnosti působící jako “tajemnice“ pro ekumenické záležitosti Spojené reformované církve (URC) v oblasti Západního Yorkshiru v Anglii.

Jan Kirchner (JK): Rádi vzpomínáme na váš pobyt v České republice. Vaše návštěva společně se skupinou chlapců ze školy v anglickém Fulnecku byla významnou událostí pro jedno malé město v ČR (Neratovice) na začátku devadesátých let. Dobře si vzpomínám na divadelní hru Karla Čapka Ze života hmyzu v podání “fulneckých boys“ Byli jste v naší zemi poprvé. Jaké byly vaše tehdejší dojmy?

Valerie Jenkins: Bylo pro nás velice vzrušující být s vámi v čase, krátce po vašem osvobození od nadvlády komunismu. Uvědomovali jsme si, že se vaše země teprve začíná měnit po tolika letech útlaku. Problémy s nedostatkem zboží a s životem v uniformních betonových domech byly zřetelné, kamkoliv jsme přišli, ale viděli jsme, jak se vše začíná obnovovat. Všude bylo cítit opojnou atmosféru naděje a optimismu. Bylo pro nás také velkou ctí setkat se s lidmi, kteří neodpadli od své víry během období dějin, kdy vyznávat svoji víru muselo být tak těžké.

JK: Žijete v Yorkshiru, nádherné a historické části Anglie. Můžete nám představit svůj domov?

Jenkins: Yorkshire leží na severu Anglie. Město, kde já žiji, se jmenuje Bradford a leží na mnoha pahorcích. Ve 20. století bylo centrem textilního průmyslu a kvůli pracovním příležitostem přišlo v 50. letech do města mnoho přistěhovalců z indického subkontinentu. Bradford je dnes kulturně velice pestrým městem. Je zde mnoho orientálních jídelen a báječných obchodů, kde lze koupit mnoho pěkných věcí z Východu.
Panorama města má dnes stejně tolik věží kostelů jako kupolí mešit. Proto je velice důležité, abychom se všichni učili žít společně a respektovali vyznání druhého. Muslimská komunita zde byla šokována událostmi 11. září stejně jako každý jiný. Upevnilo to mezi námi pocit, že nesmíme dovolit extremismus v duchu žádného náboženství, nic co by mohlo zničit naše svobody.
Další velká města v oblasti jsou Leeds a York. Leeds je velice bohatým městem se známým fotbalovým klubem “Leeds United“ a York byl křižovatkou obchodu již v římských dobách i v době Vikingů.
Je zde mnoho historických budov ze 16. století a významná středověká katedrála.

JK: Jste učitelkou na škole Jednoty bratrské (V Británii nazývané Moravská církev) ve Fulnecku, městě nazvaném náboženskými emigranty v pobělohorské době podle jejich rodiště na Moravě. Jak žije tato škola v dnešní době a je stále v kontaktu s naší zemí?

Jenkins: Křesťanské hodnoty jsou základem filosofie školy. Každý týden se v kapli školy konají společná shromáždění a u příležitosti zahájení školního roku se pořádají bohoslužby za účasti všech žáků bez rozdílu národnosti či vyznání. Stále pokračuje spolupráce s jednou školou v ČR a již více studentů z této školy zde strávilo semestr.

JK: Vyučujete základy rétoriky a dramatickou výchovu. Jak se vám líbí tato práce?

Jenkins: Mám svoji práci velice ráda. Děti, které učím, si tyto předměty vybraly a proto se na hodiny těší. Málokterý učitel může říci něco takového! I když z nich nikdy nebudou slavní herci, pomohou jim tyto hodiny k získání sebedůvěry a naučí se zde zřetelně mluvit a dobře vyjadřovat. Práce je náročná a vyžaduje mnoho času. Pro mě je dokonalou výmluvou pro četbu mnoha dětských knih a není se čemu divit, že se ze mě stala velká obdivovatelka Harryho Pottera!

JK: Jste ekumenickou tajemnicí URC v oblasti Západního Yorkshiru. Co si lze představit pod touto vaší “funkcí“?

Jenkins: V Británii jsou v každé oblasti ekumenické koncily. Každý představitel církve je členem tohoto koncilu a jeho každodenní agendu má na starosti ekumenický tajemník.

JK: Co je náplní vaší práce a jaké je vaše poslání?

Jenkins: Podporujeme místa, kde jsou podmínky pro vzájemnou křesťanskou misii. Tak jak se na nás obrátí místní církve, nabízíme své rady a zkušenosti. V každé oblasti existují skupiny “Křesťané společně“. Jsou to zástupci všech církví v daném místě, kteří plánují společné aktivity. Ekumenický koncil Západního Yorkshiru (WYEC) podporuje našim prostřednictvím tyto aktivity.
Mnoho malých církevních obcí různých denominací se již dnes společně shromažďuje pod jednou střechou s jedním duchovním. Tato uskupení nazýváme “místní ekumenické partnerství“. Moje církev je zapojena do mnoha takových partnerství a já jsem zodpovědná za to, že jsou dodržovány církevní řády a využívání společných prostor v pořádku funguje.

JK: Máte ráda tuto práci a není také tak trochu dramatická?

Jenkins: Často zažíváme společné chvály a sdílíme společenství. Všichni z nás se navzájem obohacujeme a objevujeme v životě a spiritualitě odlišných tradic mnoho hodnotných věcí, které můžeme doporučovat v naší vlastní denominaci. V létě jsme s ostatními ekumenickými zástupci církví (WYEC) uskutečnili poutní cestu ve stopách prvních misionářů na Britských ostrovech. Byly to mimořádné chvíle a ráda na to vzpomínám.

JK: Můžete nám nakonec říci, jaký je současný život Britů, jaké jsou jejich každodenní starosti a zájmy?

Jenkins:Nemyslím si, že by život zde v Británii byl příliš odlišný od života lidí ve vaší zemi. Konzumní způsob života je zde velice zřetelný. Lidé utrácejí hodně peněz za věci, které nezbytně nepotřebují, často jenom pro pocit že si to mohou dovolit.

Účast lidí na životě církví je velice nízká, přesto, že lidé často nejsou spokojeni se svým životem. Možná, že hledají duchovní dimenzi, ale nenacházejí ji v tom co nabízejí církve. Není módní chodit do kostela, ale přesto se mnoho lidí obrací na církev v časech osobních krizí a zejména tehdy, když jim zemře někdo blízký.

Rostou fundamentalistické církve a skupiny, protože nabízejí černobílý pohled na svět a jednoduché odpovědi, ale pokud jsou otázky hlubší a obtížnější, co potom? Proto je pro nás neodkladným posláním nabízet lidem naději a předávat jim v Kristu naši zkušenost víry.

JK: Děkuji za rozhovor.

odpovědný redaktor: Milan Kovář