Jan Kirchner (JK): Rádi vzpomínáme na váš
pobyt v České republice. Vaše návštěva společně se skupinou chlapců
ze školy v anglickém Fulnecku byla významnou událostí
pro jedno malé město v ČR (Neratovice) na začátku devadesátých
let. Dobře si vzpomínám na divadelní hru Karla Čapka
Ze života hmyzu v podání “fulneckých boys“ Byli jste
v naší zemi poprvé. Jaké byly vaše tehdejší dojmy?
Valerie Jenkins: Bylo pro nás velice vzrušující
být s vámi v čase, krátce po vašem osvobození
od nadvlády komunismu. Uvědomovali jsme si, že se vaše země teprve
začíná měnit po tolika letech útlaku. Problémy
s nedostatkem zboží a s životem v uniformních betonových
domech byly zřetelné, kamkoliv jsme přišli, ale viděli jsme, jak se
vše začíná obnovovat. Všude bylo cítit opojnou atmosféru
naděje a optimismu. Bylo pro nás také velkou ctí setkat
se s lidmi, kteří neodpadli od své víry během období
dějin, kdy vyznávat svoji víru muselo být tak těžké.
JK: Žijete v Yorkshiru, nádherné a historické části
Anglie. Můžete nám představit svůj domov?
Jenkins: Yorkshire leží na severu Anglie. Město, kde já
žiji, se jmenuje Bradford a leží na mnoha pahorcích. Ve 20.
století bylo centrem textilního průmyslu a kvůli pracovním
příležitostem přišlo v 50. letech do města mnoho přistěhovalců z indického
subkontinentu. Bradford je dnes kulturně velice pestrým městem. Je
zde mnoho orientálních jídelen a báječných
obchodů, kde lze koupit mnoho pěkných věcí z Východu.
Panorama města má dnes stejně tolik věží kostelů jako kupolí
mešit. Proto je velice důležité, abychom se všichni učili žít
společně a respektovali vyznání druhého. Muslimská
komunita zde byla šokována událostmi 11. září
stejně jako každý jiný. Upevnilo to mezi námi pocit,
že nesmíme dovolit extremismus v duchu žádného náboženství,
nic co by mohlo zničit naše svobody.
Další velká města v oblasti jsou Leeds a York. Leeds je velice
bohatým městem se známým fotbalovým klubem “Leeds
United“ a York byl křižovatkou obchodu již v římských dobách
i v době Vikingů.
Je zde mnoho historických budov ze 16. století a významná
středověká katedrála.
JK: Jste učitelkou na škole Jednoty bratrské (V Británii
nazývané Moravská církev) ve Fulnecku, městě
nazvaném náboženskými emigranty v pobělohorské
době podle jejich rodiště na Moravě. Jak žije tato škola v dnešní
době a je stále v kontaktu s naší zemí?
Jenkins: Křesťanské hodnoty jsou základem filosofie
školy. Každý týden se v kapli školy konají společná
shromáždění a u příležitosti zahájení
školního roku se pořádají bohoslužby za účasti
všech žáků bez rozdílu národnosti či vyznání.
Stále pokračuje spolupráce s jednou školou v ČR a již více
studentů z této školy zde strávilo semestr.
JK: Vyučujete základy rétoriky a dramatickou výchovu.
Jak se vám líbí tato práce?
Jenkins: Mám svoji práci velice ráda. Děti, které
učím, si tyto předměty vybraly a proto se na hodiny těší. Málokterý
učitel může říci něco takového! I když z nich nikdy nebudou
slavní herci, pomohou jim tyto hodiny k získání
sebedůvěry a naučí se zde zřetelně mluvit a dobře vyjadřovat. Práce
je náročná a vyžaduje mnoho času. Pro mě je dokonalou výmluvou
pro četbu mnoha dětských knih a není se čemu divit, že se ze
mě stala velká obdivovatelka Harryho Pottera!
JK: Jste ekumenickou tajemnicí URC v oblasti Západního
Yorkshiru. Co si lze představit pod touto vaší “funkcí“?
Jenkins: V Británii jsou v každé oblasti ekumenické
koncily. Každý představitel církve je členem tohoto koncilu
a jeho každodenní agendu má na starosti ekumenický tajemník.
JK: Co je náplní vaší práce a jaké
je vaše poslání?
Jenkins: Podporujeme místa, kde jsou podmínky pro vzájemnou
křesťanskou misii. Tak jak se na nás obrátí místní
církve, nabízíme své rady a zkušenosti. V každé
oblasti existují skupiny “Křesťané společně“. Jsou to zástupci
všech církví v daném místě, kteří plánují
společné aktivity. Ekumenický koncil Západního
Yorkshiru (WYEC) podporuje našim prostřednictvím tyto aktivity.
Mnoho malých církevních obcí různých denominací
se již dnes společně shromažďuje pod jednou střechou s jedním duchovním.
Tato uskupení nazýváme “místní ekumenické
partnerství“. Moje církev je zapojena do mnoha takových
partnerství a já jsem zodpovědná za to, že jsou dodržovány
církevní řády a využívání společných
prostor v pořádku funguje.
JK: Máte ráda tuto práci a není také
tak trochu dramatická?
Jenkins: Často zažíváme společné chvály
a sdílíme společenství. Všichni z nás se navzájem
obohacujeme a objevujeme v životě a spiritualitě odlišných tradic
mnoho hodnotných věcí, které můžeme doporučovat v naší
vlastní denominaci. V létě jsme s ostatními ekumenickými
zástupci církví (WYEC) uskutečnili poutní cestu
ve stopách prvních misionářů na Britských ostrovech.
Byly to mimořádné chvíle a ráda na to vzpomínám.
JK: Můžete nám nakonec říci, jaký je současný
život Britů, jaké jsou jejich každodenní starosti a zájmy?
Jenkins:Nemyslím si, že by život zde v Británii byl příliš odlišný
od života lidí ve vaší zemi. Konzumní způsob života
je zde velice zřetelný. Lidé utrácejí hodně peněz
za věci, které nezbytně nepotřebují, často jenom pro pocit
že si to mohou dovolit.
Účast lidí na životě církví je velice nízká,
přesto, že lidé často nejsou spokojeni se svým životem. Možná,
že hledají duchovní dimenzi, ale nenacházejí
ji v tom co nabízejí církve. Není módní
chodit do kostela, ale přesto se mnoho lidí obrací na církev
v časech osobních krizí a zejména tehdy, když jim zemře
někdo blízký.
Rostou fundamentalistické církve a skupiny, protože nabízejí
černobílý pohled na svět a jednoduché odpovědi,
ale pokud jsou otázky hlubší a obtížnější, co
potom? Proto je pro nás neodkladným posláním
nabízet lidem naději a předávat jim v Kristu naši zkušenost
víry.
JK: Děkuji za rozhovor.