Tyto poznámky se vztahují na reakci Michala Semína ze 14. 05. 2002 s nadpisem Lidé nevzdělaní překrucují Písma na můj článek o nedostatcích v jeho vedení diskuze.

K formě uvedené reakce Michala Semína: jeho dikce na mně působí arogantně, jeho výpovědi vnímám jako posuzování a odsuzování, bez nejmenšího náznaku se nějakým názorem druhého člověka skutečně zabývat. Jakýkoli respekt vůči jinému názoru chybí.

K obsahu reakce: Michal Semín mi vytýká nelogičnost, neznalost „principů katolické víry“ a vyzývá mně k tomu, abych mu vyhledal v Bibli „princip víry“ a následně jej zveřejnil. Budu se snažit nabídnout zde čtenářské veřejnosti k těmto výtkám nepolemické objasnění.

Trvám na tom, že diskuze má vést k objasnění diskutovaných témat a jejích souvislostí. Že by diskuze nemohla být kontroverzní, jsem netrvrdil. Na příspěvcích Michala Semína mi vadí – předně, že v nich chybí úsilí o porozumění, chybí mu positivní přístup k jinému názoru. Za druhé – Michal Semín nevyjadřuje svoje názory, ale staví se do pozice obhajovatele doktriny, tvrdí, že zastává „principy katolické víry“, „učení církve“, „aristotelsko-tomistickou teologii“ a pod. Jakýkoli jiný názor srovnává s formulacemi uvedené doktriny. Odchylky považuje za nedostatek, případně za kritiku této doktriny a za útok na ni. Takovýto útok se snaží odrazit a útočníka zničit. To však nemohu považovat za diskuzi.

Michal Semín míní, že neznám „principy katolické víry“. Místo polemiky s touto výtkou položím zde nejdříve otázku: „Kdo je katolíkem?“, a pokusím se formulovat odpověď. Podle Michala Semína je to zřejmě ten, kdo je ochoten prohlásit, že „věří všechno, co mu (římsko-katolická) církev k věření předkládá“. Učitelský úřad církve formuloval v průběhu mnoha let mnoho věroučných článků. Tyto považovat za pravdu zřejmě označuje Michal Semín za víru. Pro mně je takováto víra příliš formální. Dovoluje totiž člověku se považovat za věřícího (křesťana, katolíka), aniž se věřícím křesťanem stal, aniž by bylo patrno, že z této víry žije. Víra jako uznávání věroučných výpovědí za pravdivé je podle mého názoru téměř prázdná. Ztratil se tam Bůh. Na jeho místě se usadily neomylné věroučné výpovědi. Těmto věroučným článkům platí celá pozornost „pravověrného“. Na ně se tato „víra“ upíná, jim vzdává úctu. Bůh se jakoby vytratil.

Pro mně jde v souvislosti s vírou především o Boha. Víra je pro mně akt rozumné důvěry, která se sice nemůže opírat o jasné důkazy, ale pro kterou mám dobré důvody. Víra v Boha pro mně zahrnuje rozumnou důvěru, racionelní promýšlení, ale i otázky a pochybnosti. Tato víra je zároveň záležitost rozumu, vůle a pocitu. Tak chápu „víru“ v biblickém smyslu. Nejde tedy jen o to, považovat určité (věroučné) výpovědi za pravdivé, nýbrž se celou osobností spolehnout tu skutečnost, kterou nazýváme Bůh. Antický církevní učitel Augustin z Hippo to zdůraznit takto: jde o to, ne jenom „něco věřit“ (credere aliquid), ani jenom „někomu věřit“ (credere alicui), nýbrž „v někoho věřit“ (credere in aliquem). To je obsaženo ve slově „credo“ / „věřím“. – V koho věřím?

- Věřím ne v bibli (to je třeba zdůraznit oproti protestantskému biblicismu), ale v toho, o kterém bible vydává svědectví;

- věřím ne na tradici (to je třeba zdůraznit oproti východnímu ortodoxnímu a západnímu katolickému tradicionalismu), nýbrž v toho, kdo je nám tradicí zprostředkováván;

- věřím ne v církev (to je třeba zdůraznit oproti římsko-katolickému autoritarismu), ale v toho, kterého církev zvěstuje;

- tudíž věřím v Boha (credo in Deum).

„Katolická víra“, jak o ní mluví Michal Semín, se mi zdá být příliš omezená na věroučné výpovědi, na t.zv. obsahy. Takové chápání odvádí pozornost od Boha samotného. Kromě toho mi na Semínově pojetí vadí to, že čerpá z „neomylných“ výpovědí „učitelského úřadu“ církve svou „jistotu“. Domnívám se, že to je ono pojetí, které nevede k centru původní křesťanské zvěsti, jak si jej můžeme stále znovu připomenout z Nového zákona. Zdá se mi, že toto Semínovo pojetí odpovídá více lidským náboženským potřebám po „jistotách“, než aby se zaměřilo na Boha, jeho vůli a jeho Slovo. Již hebrejská bible – Starý zákon – je plná zápasu o věrnost izraelského lidu Bohu a jeho věci. A to oproti náboženským tendencím a potřebám tehdejších lidí. Starozákonní proroci vedli tento zápas s nasazením vlastního života. V Novém zákoně je to Ježíš Kristus, který vede tento zápas o věc Boží proti zákoníkům, farizeům a kněžské kastě a jejich učení a jejich „zaběhanému“ kultu.

Křesťanská víra, jak jí já rozumím a jak se ji snažím žít, pochází ze slyšení. Je odkázána na naslouchání božímu Slovu, které je lidskými slovy zapsáno ve spisech bible, v hebrejské bibli a v Novém zákoně. Proto se při každé eucharistické slavnosti (čili při mši) čte z různých částí Písma. Druhým základem křesťanské víry vedle božího Slova je svátost (sakrament, sacramentum). Svátost je viditelné, účinné znamení nám stále udílené boží milosti, náklonosti a lásky. Křesťanská víra, jak se ji snažím zde popsat, zná jenom jeden princip, a to princip lásky. Tento pricip mohu Michalu Semínovi v bibli vyhledat. Pro stručnost několik poukazů na příslušná místa k osobnímu vyhledání a přečtení (pro Michala Semína i pro čtenářskou veřejnost): Dt 6,4-5 a Lv 19,18 ze Starého zákona; Mt 22,37-39, Mk 12,29-31, L 10,26-27 ; J 15,12-17 ; 1J 4,7-12 z Nového zákona.

Takovouto křesťanskou víru nemohu žít sám, ale jen ve společenství cirkve. Církev, do které jsem byl křtem přijat a ke které patřím, je Římsko-katolická církev. Církevní společenství, ve kterém skutečně žiji, je ale ta jedna určitá farní obec v místě mého bydliště. Tam přísluším jako křesťan. – Takovým způsobem se snažím být katolíkem. Na otázku „kdo je katolíkem“ odpovídám: je to křesťan, který byl pokřtěn do katolické církve a který v ní žije.

Výraz „katolická víra“, který Michal Semín používá, nepovažuji za dost výstižný pro to, co pro mně víra v Boha znamená. Přívlastek „katolický“ je spojen v povědomí mnoha lidí s omezujícím systémem příkazů a zákazů, jakož i dajších předpisů. To ale neodpovídá původnímu smyslu tohoto výrazu. Pro mně stojí v popředí ve výrazu „katolický“ původní chápání – z řeckého „kath’holein gén“ = po celém světě. Katolický znamená všeobecný, všeobsažný, katolická církev je všeobecná církev. Řimsko-katolická církev je jedna z 18-ti katolických církví, které se k této tradici všeobecného a všeobsažného církevního společenství hlásí. Podle mého chápání přísluší tedy přívlastek „katolická“ církvi a ne víře.

Víra v katolickém pojetí znamená pro mně mnohostrannost, všestrannost a ne omezování. V katolické církvi je místo pro různé náhledy a názory týkající se víry. Společným jmenovatelem a poutem jednoty pro tyto různé názory a náhledy jsou vyznání víry, t.zv. symbola. Při každé nedělní bohoslužbě se po zvěstování radostné zvěsti (evangelia) a po homilii (kázání) společně recituje Credo = vyznání víry. Buď je to vyznání nicaeno-konstantinopolské nebo apoštolské. Křesťané s různými náhledy a názory zůstávají ve společenství (katolické) církve tehdy, když jsou ochotni podle takovéhoto vyznání společně víru vyznat a když jsou ochotni vést o těch různostech v názorech dialog a když se vzájemně respektují. Názory Michala Semína a moje jsou zřejmě rozdílné. Ale pro mně patří Michal Semín se svými názory do katolické církve stejně jako já. Jenom ten křesťan, který není ochoten vést s jinými názory dialog, ten se z církevního společenství sám vylučuje.

Pro Michala Semína je důležitá otázka po zdroji zjevení. Můj poukaz na bibli interpretuje jako tvrzení, že bible je pro mně jediným zdrojem zjevení. To jsem ale netvrdil. Co je pro mně hebrejská bible a Nový zákon ve skutečnosti?

Bible je pro mně Slovo boží vyjádřené v lidských slovech určité doby a určitého místa. Ve spisech hebrejské bible se nachází svědectví israelského lidu o tom, co zažil s Bohem Jahve. Jedná se o „historii“ vztahu mezi Bohem a israelským národem. Spisy proroků, žalmy a další díla doplňují toto svědectví o Bohu. – V Novém zákoně se jedná o evangeliu, o radostné zvěsti, kterou přináší Ježíš Kristus. – Bible, hlavně však Nový zákon, je pro mně jako pro křesťana východisko, zdroj impulsů a stále nová inspirace pro moje životní zaměření. Křesťanská víra pochází z naslouchání božímu Slovu a to je nám přístupné hlavně v bibli. Písmo je „norma normans“ všech věroučných výpovědí.

Ani v bibli, ani v souhrnu věroučných výpovědí učitelského úřadu církve, ani v systematickém teologickém komplexu Tomáše Akvinského není Bůh úplně popsán a definován. Bůh přesahuje všechny naše představy. Nenechá se uzavřít ani do bible, ani do systému dogmat, ani do teologického systému. Nicméně je Písmo a zvláště Nový zákon pro křesťany vychodisko, kořen, základ, ke kterému je nutno se stále navracet a ze kterého je třeba stále znovu vycházet.

Toto biblické východisko není dáno každému jednotlivému křesťanovi libovolně k disposici. Církevní společenství je ono místo, ve kterém se toto východisko stává zdrojem nového a hlubšího porozumění křesťanské existence.

Církevní společenství, církev ale není primérně instituce s určitými pravidly a předpisy, nýbrž nýbrž skutečné společenství pokřtěných, společenství v následování Ježíše Krista. Následování Krista ale neznamená jenom mystické ztotožnění s jeho životním osudem, který vyvrcholil zatčením, odsouzením, utrpením a ukřižováním. Následováním se zde myslí nést dále a hlásat evangelium – radostnou zvěst – o milosrdném a milujícím Bohu, který je lidem milostivě nakloněn. Boží království, boží říše, již začala. Jde o to, aby křesťané rozšiřovali boží lásku mezi lidmi. To je ale velmi obtížné a mnohdy i ožehavé. Snadnějíší je zmenšovat nenávist, nedůvěru a nevraživost mezi lidmi, smiřovat a utěšovat, bránit slabé proti silným, nemohoucí proti mocným. To znamená odstraňovat to negativní v naději, že se tím to positivní posílí. Církev je společenství těch, kteří v následování Ježíše Krista usilují o takovéto křesťanské, věřící jednání a chování. Proto je také církev v první řadě tam, kde konkretní křesťané o takovéto jednání a chování “ve světě” usilují. To znamená v konkretní obci, v konkretním sousedství denního života. Katolický název na tuto konkretní obec je farnost – odvozeno od antického výrazu PAROCHIA, což znamenalo sousedství. Evangelíci používají označení “sbor”. Farnost nebo sbor, obojí je podle Nového zákona “ekklesia tou theou” – církev boží. Tyto místní církve tvoří oblastní církev – za předpokladu, že spolu komunikují a tím o pospolitost a jednotu usilují. Oblastní církve se opět podle pricipu komunikace a úsilí o pospolitost nacházejí v církvi národní nebo nadnárodní, pospolitost národních církví je církev celosvětová. Příslušnost k celosvětové – ku příkladu Římsko-katolické církvi – není realně jinak myslitelná, než jako příslušnost k nějaké konkretní (římsko-katolické) církevní obci, ve které se jednání a chování křesťana v následování Ježíše Krista a v jeho jménu děje a koná.

Tento model církevní příslušnosti a církevní ústavy je zakotven v Novém zákoně. V průběhu dlouhých staletí a pod společensko-politickými vlivy se vytvořila představa, že církev je hlavně kultovní společenství. To znamená, jakoby církev byla hlavně tam, kde se konají bohoslužebná jednání (liturgie, svátosti, pobožnosti a pod.), kde se vyznávají věroučné výpovědi tak jak byly definovány (dogmata) a kde se církevní společenství řídí převážně normami církevního práva. Z takto chápaného kultu, vyjádřeného bohoslužbou, věroukou a církevním právem, čerpá kultovní společenství svoji identitu.

Zdá se mi, že Michalu Semínovi jde o integritu (katolické) církve jako kultovního společenství. Kultovní společenství ale není zaměřeno na chování a jednání ve smyslu uskutečnění nějakého poslání, nýbrž na vykonávání určité náboženské praxe.

Ponechávám čtenáři na rozmyšlenou, jakým směrem se ubírá jeho vlastní křesťanská existence. Jestliže jsem někoho přivedl trochu k pochybování a k hledání, tak se to stalo úmyslně.