Občanská společnost nebo společnost občanů I.

Ovšem pozor. V současném dialogu odborníků i laků je chyba ve slovíčku nebo. Když se postaví občan a občanská sdružení proti sobě, dopouštíme se ještě většího zla, než je zavedení společnosti nezávislých a bezohledných občanů. To kolem sebe vidíme, jsou preferováni úspěšní lidé, kteří se o sebe dovedou postarat – jedno jakým způsobem. A hlavně vidíme takové lidi, kteří vytvořili vlnu zbohatlíků sobecky uzavřených za zdí svého puebla či rostoucí počet extrémistů, kteří svůj úspěch hledají okovanou botou. Myslí-li se společností občanů vyjádření shluku bezohledně a sobecky dospělých jedinců, kteří se umí zaobstarat, pak je to logický nesmysl. Ty dva pojmy – občanská společnost a občan samotný - patří k sobě. Oddělení je zmatečné už historicky. Občanská společnost je v kontextu antické tradice koinonia politike – občanská společnost.

V dětství i ve stáří potřebujeme komunitu. Protože jsem pastýř, vím, jak to chodí ve stádu. Jde o každou jednotlivou ovečku, bez ní by stádo nebylo stádo a naopak. Židovský národ neměl dlouho své území, jako by neexistoval na mapě. Pak jej získal a žil v teokracii, která měla daleko k demokratickým poměrům, ale měl cit k jednotlivcům. Pěstoval osobnost člověka a jeho svědomí. To se zavedeným a filozoficky zralým společenstvím antiky dařilo méně. Právě nedostatek zralých osobností na odpovědných místech stál v pozadí všech tragických zániků dobrých forem. Úpadek Říma a jeho občanů, tak podobný dnešnímu hedonismu moderní doby, předcházel pád Říma jako takového. Dnešní představitelé státu se zříkají odpovědnosti za morálku s tím, že nemohou vykonávat funkci mravnostní policie. Ale to od nich nikdo nechce. Chceme jen aby byli prostým příkladem dobra, který budou následovat ostatní. Pokud nedokáží nic jiného, než svou odbornost, nemají na představených místech co dělat a měli by rychle odejít.

Zmatek mezi jednotlivcem a jeho osobitým právem či povinností a společností s určitými pravidly je naším dědictvím komunismu. A možná ještě starších časů. Moderní chápání, zejména pohled pana prezidenta Václava Havla nasvědčuje, že občanská společnost je skutečně mimo stát právě díky tomu, že se stát, chápaný jako občanská společnost, zpronevěřil svému vlastnímu smyslu. Proto se hovoří o občanské společnosti složené z občanských sdružení, sportovních klubů, církví a dalších rozmanitých typů kolektivů. Jenže toto pojetí není úplně správné.
Nemáme zájem tento zmatek dále prohlubovat do dalších pokolení, je prostě čas pro změnu.

Ten spěch se změnou má i další důvod. Občanské aktivity ovšem nejsou samy, které o zmíněný prostor mezi jednotlivcem a státem usilují. Tento prostor je samozřejmě zajímavý také pro politické strany. Ostatně, nebylo by to poprvé, že by si strany rozdaly činnost v oblasti vzdělávání, tělovýchovy, kultury či dokonce rekreace občanů. Však jsme si to už zažili za protektorátu německého i sovětského. Jediný nádech demokracie by byl pak v tom, že by si člověk mohl vybrat, do které stranické aktivity pro občany by mohl chodit. Vše ostatní by vševědoucí strana udělala za něj. Už nikdy to asi nebude Svazarm, ale bude to korporativismus, ve kterém bude mít navrch ideologie řídících stran a finance vlivných osob a uskupení. Možná to vypadá jako paranoia, ale vychází ze zkušenosti, kterou formoval čas. Tak se to přeci vždycky dělalo.

Občanská společnost a politické strany
Občanská společnost, jak se o ní mluví v posledních deseti letech, také nemůže nahradit politické strany. Nesmí být také naháněna do politických stran s argumenty, že jinak "nebude mít skutečný vliv". Vliv už má ve chvíli, kdy získá důvěru občanů. Tak může přispět jedinec, občanské sdružení či jiná aktivita k rozšíření spektra návrhů, ale také k tomu, aby se z nich vybral ten nejlepší. Občanská společnost nutí strany k větší kázni, průzračnosti v jednání a odpovědnosti. Dá se čekat, že se politické strany vzteklým a uraženě přehlíživým poznámkováním činnosti občanských aktivit nezahltí a pokročí k pozitivní práci, která prokáže užitečnost parlamentního systému stran v demokracii.

Formální demokratismus, pedantsky zdůrazňující užitečnost stran, neplodí nic dobrého. Jde přeci o výsledek, který má v parlamentní demokracii vést k pokoji, ke vzájemnému dorozumění a řádu. Prostor pro občanské aktivity je dán ať se to líbí nebo ne. Musí zůstat mimo politické strany. Avšak může z něj vyrůst nová politická kultura.
Aktivizací občanských aktivit se dochází k „nepolitické politice“. Není to zrada na vyznání svých předků, když dozrajeme k rozhodnutí převzít díl odpovědnosti. Být na něčí straně v občanském životě může znamenat, že přijde čas a budeme ve straně. A není to důvod k uzardění. Vývoj aktivistů k politice nepolitiků, neprofesionálů a služebníků se mi zdá zdravý a navazuje na logickou historickou verzi občanské společnosti – koinonia politike.

Politika pro občany a jejich sdružení
Současná ostrá politizace samosprávy neslouží dobrému prostředí obce a státu. Když ovšem občan dovolí svou pasivitou i to, není o tom žádné řeči dál. Kde ta pasivita vznikla. Naši lidé zírali na životní úroveň západu a měli plná ústa socialistických řečí o rovnosti. Bylo to tak před dvanácti lety a často je i nyní. Jenže naše situace je jiná, než třeba v Americe, kde vše vzniklo občanskými aktivitami a pomalu se přelévalo do státních, vyjádřených úřady a institucemi, které měly a mají občanskou vážnost. Zůstal tam alespoň pokus o zachování mravní integrity osobnosti. Alespoň u některých a někde. Kdežto my tu v srdci Evropy máme zděděné a přečesané instituce od socialismu či málem od monarchie, které pro jistotu vše podstatné rozhodují za všechny bez možnosti vyslovit svůj názor.
Politika a občanské sdružování se vylučují jen v našem případě, kde se zachovaly staré archetypy v pojímání světa. Naše strany, které mohou mít nakrásně občanské názvy, nevznikaly přece z občanských hnutí, ale z odborných či rovnou politických struktur. V posledních letech většinou ignorovaly nahlas slova o mravnosti a vysmívaly se jim. Proto tyto strany nebudou nikdy skutečně občanské, ale budou to korporativistické týmy. Varování před korporativismem vychází ze strany, kde reálný korporativismus sídlí, kde se dělí moc a finance.

Autor je kazatelem Církve bratrské

Poznámky:
(1) V antice se tak zrodilo něco, co lze označit za politično ve vlastním slova smyslu. Politično nemá místo v teokratickém pojetí státu, např. Izrael se zrodil jako společenství Židů následujících boží vůli a sjednocených vírou v boží slib spásy. A nemá místo ani v teritoriálním pojetí státu, podle něhož stát je území, jež stojí pod vůlí jednoho panovníka. Stát v antickém pohledu je naproti tomu spojením občanů v politickém řádu. Není to ani území, ani vůle boha (bohů), co občany sjednocuje. Aristotelem počínaje, je politický řád chápán jako vláda občanů nad sebou samými a vyznačuje se rovností a svobodou. Toto pojetí prošlo mnohými proměnami, ale v tom, že stát je občanskou společností, bylo směrodatné ještě pro moderní teorie přirozeného práva a smluvní teorie státu v podání T. Hobbese, J. Locka, J.J. Rousseaua a I. Kanta.
(Mgr. Martin Štainer, Občanská společnost v historii myšlení, Olomouc)
(2) Diskusi o občanské společnosti u nás inicioval právě především Václav Havel. Ve svém prezidentském projevu na Nový rok 1994 přišel s tezí, že dalším pokračováním transformace by mělo být budování občanské společnosti. Demokracie se neobejde bez občanské společnosti, prohlašuje Václav Havel. Stát musí občanům otevřít "pestrý vějíř možností, jak se angažovat nejen soukromě, ale i veřejně, jak rozvíjet nejrůznější typy občanského soužití, solidarity a účasti." V tomto podání je občanská společnost životodárné podhoubí státu, sféra spontánní aktivity občanů mimo stát, ta je nepřeberná, neregulovatelná a svým způsobem i neracionální. "Život je ze samé své podstaty nekonečně barevný a různotvárný, vždy znovu vytváří nekonečně bohaté a trvale se proměňující tkanivo společenských vztahů, zájmů a aktivit, které prostě nelze z jednoho místa předvídat, natož plánovat či regulovat. Snažit se o to by znamenalo život jen dusit a riskovat tím konfrontaci s ním. Čím mnohotvárnější je občanská společnost, tím lépe dovoluje všem dobrým rozměrům lidské bytosti, aby se projevily, a tím bohatší život posléze umožňuje." (Mgr. Martin Štainer, Občanská společnost v historii myšlení, Olomouc)
(3) Mýtus pátý: zastupitelská demokracie versus občanská společnost
Znovu se rozhořel mediální souboj zastánců neformálních uskupení vůči standardním demokratickým strukturám. Je to jen předvolební hra nebo nějaký obecnější symptom?
Mám pocit, že to hoří pořád. Jsou lidé, kteří se chtějí stavět nad "normální" občany, kteří chtějí své myšlenky prosazovat přímo, rychle, bez problémů. Zdlouhavá oklika, která vede přes standardní politické struktury, je pro jejich ambice a netrpělivost naprosto nepřijatelná. Oni nemohou přijmout, že lidské dějiny jsou procesem malých kroků. Oni se chtějí rozmáchnout malířským štětcem, nikoli jemnou tužkou. Náš pan prezident je vrcholným reprezentantem těchto snah….(viz: Deset mýtů, které otřásly Václavem Klausem, 15.11. 2000 Mladý svět)