Přitažlivé a odpudivé síly v nás

Všiml jsem si, že Ludmila Hamplová často píše o tématech jako je rychlá bláznivá zamilovanost, bezhlavá, často nezodpovědná, láska, silná vášeň, city, které člověka zcela pohltí, sexuální pokušení léta ap. Tak jsem si řekl, by na Christnetu mělo zaznít i opačné téma, které se u věřících dívek také často vyskytuje, ale bývá podceňováno, protože není tak morálně alarmující.

Existuje totiž nemalé procento katolických dívek, které nemohou navázat partnerský vztah, a to ani krátkodobý, ani dlouhodobý, prostě žádný. Tato neschopnost ani v nejmenším nespočívá v tom, že by jim chyběla touha či potřeba sblížení, ale důvod leží jinde. Kromě přitažlivých existují i odpudivé síly a strach ze vztahu, které jsou u těchto dívek příliš silné. Čím větší je pak toto pnutí mezi těmito protichůdnými silami, tím hůře pro ně. (Více viz teorie reakce na ambivalentní objekt )

Čím více je frustrována potřeba citu, dotyku, sblížení či sexuální tužby, tím silnější musí být odpudivé síly, které udrží "vyhladovělého člověka" na uzdě. Například přísné a kruté zákony, které má islám, za sexuální prohřešky žen, zřejmě rovněž kompenzují velmi intenzivní sklony k promiskuitě. U katolíků mezi odpudivé síly patří i zákaz předmanželského a mimomanželského sexu. Jinými slovy, čím větší je potřeba sblížení, tím více slyšíme argumenty, že dotyčná nemůže z nikým chodit, protože by to skončilo v posteli, nebo že nevěřícím partnerům o nic jiného nejde ap. Zjistíme, že strach z navázání vztahu se začne projevovat rétorikou obhajující sexuální pruderii a dále i potřebou ovládat sexuální pud u druhých lidí. Díky stejnému mechanismu například sexuálně závislí kněží , kteří nezvládají svou úchylku, mají sklon psát moralistické příručky, které by měly například dospívajícím pomoci ovládnout svůj chtíč.

Články Ludmily Hamplové jsou o tom, že přitažlivé síly mají navrch nad odpudivými, tj. zde i nad zdravým rozumem. Zčásti to nevadí, zbrklá sexuální dobrodružství napáchala více škody, než je zdrávo, ale je třeba poradit i v opačném případě. Co s katolickými dívkami, které ve svých 30 letech ještě s nikým nechodily, mnohdy jsou ještě panny a nemohou navázat buď žádný vztah, nebo se chronicky zamilovávají do mužů, kteří jsou nedostupní či nepřijatelní (ženatí, kněží, psychopati atp.)? Všechny tyto známky bývají zpravidla nepřímým důkazem, že odpudivé síly jsou příliš silné a brání v navázání vztahu.

Stará zpovědní praxe používala zpovědní zrcadla, která byla jen jakýmsi dotazníkem, kde si penitent mohl odškrtnout, čeho se dopustil a čeho tedy má litovat. Tato praxe, je-li prováděná bezduše, konzervuje popsané problémy dívek. Objeví-li se možnost vztahu, začínají se rozjíždět sexuální fantazie, které aktivují strach ze sblížení. Ten zase mívá podobu pocitů viny za to, co cítí, co se v ní probouzí. Ještě nezapočatý vztah se tak stává "hříšným od podstaty"a je záhodno jej ukončit.

Je těžké těmto dívkám účinně poradit a zároveň nebýt příliš cynický vůči učení církve v otázkách sexu. Problém je v tom, že pokud odpudivé síly mají dlouho navrch, po jejich zlomení nastupují se stejnou silou přitažlivé síly. Dotyčná či dotyčný se rázem octne v druhém extrému, který je z hlediska církevní morálky okatě nemravný, viz články LH. Bohužel oba extrémy jsou stejně škodlivé a prakticky nelze se zbavit popsaného pnutí, aniž by člověk prošel několika extrémními přeskoky.

Tyto přeskoky však často mívají několikaleté periody: Například nedávno jsem konzultoval pár, kde dívka byla vychovávána v přemíru kontrolujícím prostředí. Po té co skončila školu, začala pracovat daleko od domova a objevila se u ní déletrvající fáze promiskuity. Během ní si našla muže. Tomu byla od určitého momentu naprosto věrná, ale jako by ztratila sexuální touhu. Ta se však asi po čtyřech letech díky jisté krizi v manželství odbourala a dívka, nejen že začala pociťovat touhu po každodenním sexu, ale navíc měla strach, že jí vrátí její bývalé promiskuitní chování.

Tento případ není zdaleka ojedinělý. Často můžeme pozorovat takové 3 - 6leté životní fáze, které se podobají kyvadlu: Jedna fáze vyrovnává, dává sílu a orientaci následující fázi. S touto psychologickou realitou by měla pastorální teologie počítat. Popravdě řečeno, ona s ní počítá v teorii. V papežských encyklikách a jiných dokumentech se často objevuje termín "postupné cesty " (Familiaris consorcio), který odkazuje na princip graduality (Vademecum pro zpovědníky) či související pojem subjektivní nemožnosti. Bohužel praktické naplnění těchto idejí kulhá. Zkuste se zeptat kněží v pastoraci, co pro ně tyto pojmy znamenají, či jak zohledňují životní periody ve své pastorální praxi.

Boom morální vědy v 18. a 19. století je za námi a jeho zdegenerované zbytky huntují obraz křesťanství v očích moderní populace. Církevní praxe by se měla už konečně odprostit od morálky v podobě deklarativního seznamu činů a více se dívat na život jako na dynamický vývojový proces, kde je nutno nahlížet aktuální stav z perspektivy životní odpovědnosti a vývojového úkolu.
Například: Máme-li třicetiletou dívku, která má problémy s navázáním partnerského vztahu a s bloky v sexuální oblasti, pak její prvořadý vývojový úkol je překonat tyto bloky a pokusit se navázat s nějakým mužem partnerský vztah i za cenu, že při tom poruší nějaká přikázání v oblasti sexu. Tím nechci říci, že přikázání v sexu nejsou důležitá, nebo že nemá cenu je zachovávat, ale v porovnání odpovědností a vývojovým úkolem, tj. nalezení vhodného partnera, založení rodiny, vychovávání dětí, je porušení přikázání v oblasti sexu menším zlem. Každopádně by se mělo nechat toto posouzení na dívce a jejím svědomí, protože to je nejvyšší zákon (lex suprema) a ona musí rozhodnout, za jí Bůh bude vypočítávat, s kým se vyspala, nebo se jí zeptá, proč neudělala nic se svými zábranami v sexu a při navazování partnerského vztahu.

Nevím, jestli zde má cenu rozvádět teoretickou debatu o pravidlech menšího zla versus zásady účel světí prostředky (viz raději tento rozbor ). Je sice možno spekulovat o teoretických možnostech, ale psychologické zákonitosti si jdou svou ne vždy ideální cestou a morální teorie je nemůže ignorovat, má-li si podržet charakter seriózní vědy. Každopádně moudrý duchovní vůdce, pokud vidí, že se rozjíždí takový proces, tak se jej snaží nejen pasivně přihlížet, ale spíše jej aktivněji moderovat tak, aby s dotyčnou udržel kontakt. Existuje totiž jisté nebezpečí ztráty víry při špatném vedení - například při moralizování, vyvolávání pocitů viny ap. Tento částečně opodstatněný strach z odpadu od víry a nedostatek odborné psychologické erudice, bývají zřejmě hlavním důvodem, proč kněží mívají problém udržet lidský a pastýřský kontakt s lidmi na této "postupné cestě". Například vést je k tomu, aby se při svých stejně moc neovládaných excesech chránily vhodnou ochranou před pohlavními chorobami a nechtěným těhotenstvím.

Možná by bylo dobré připomenout jeden výzkum, který ukázal, že lidé v krátkodobém horizontu více litují toho, co aktivně udělali (sem spadají ony letní úlety na plážích ap.), ale v dlouhodobé perspektivně, tj. v takový životních ohlédnutích litují především toho, co neučinili, tj. ono, co se při confiteor nazývá ommission, opomenutí - "a nečiním, co mám konat". A do této kategorie opomenutí právě spadají neřešené vývojové úkoly, jako vytvořit rodinu v přiměřeném věku a nechuť poprat se s bloky v sexuální oblasti ap.

Kdysi jsem napsal článek o principu graduality v psychologickém poradenství . Popsal jsem v něm  24letou věřící dívku, která měla právě popisovaný problém včas začít s chlapcem pohlavní život. Ten článek je šest let starý. Té dívce je dnes 30 let, vztah se rozpadl a nyní ve třiceti experimentuje tak, jak to měla činit  v 24 letech. Kluk sice na ni tenkrát nenaléhal, ale vztah se nikam nevyvíjel. Nedávno se mi přiznala, že na něho stále myslí. Jinými slovy, objevuje se popsaný syndrom opomenutí. Proč musí řešit problémy, které mohla mít vyřešené před 6 lety až dnes za mnohem nepříznivějších okolností? Na co mysleli její duchovní pastýři, když jim popisovala chuť a zároveň nechuť k sexu? Jakou mají za tento vývoj odpovědnost? Mohli zachránit tento vztah, kdyby více zohlednili složitou rodinnou anamnesu této dívky? Odpovědi zná jenom Bůh, ale je možné, že nám položí podobné otázky až před ním staneme tváří v tvář.

Je, doufám, zřejmé, že jsem tímto příspěvkem nechtěl obhajovat letní úlety lásky, ale spíše ukázat, že je třeba i tyto jevy pozorovat v širších souvislostech a s pochopením vývojové fáze, v jejichž rámci se takové úlety odehrávají. Hlavně jsem však chtěl ukázat na opačný extrém, který se jeví jako méně problematický, protože není provázaný s profanovanou sexuální otázkou, a to neschopnost navázat plnohodnotný vztah a nenaplnění vývojového úkolu, který před nás klade život či Bůh.