Náboženství jako psychická projekce obrazu autority. Náboženství jako preracionální stadium vývoje lidského vědomí. Náboženství jako pověra, podvod, útěcha pro psychicky slabší povahy. To jsou některé z možných interpretací toho, co "ve skutečnosti" určuje ono zvláštní jednání člověka, které se nazývá náboženským. Vesměs jsou to koncepty nějakým způsobem degradující přesvědčení těch, kteří věří. Jsou však i další způsoby vysvětlení, které to myslí s náboženstvím upřímně a považují ho za pozitivní jev v lidských dějinách. Přesto se mohou neshodovat s představavmi věřících, či je dokonce urážet. Z redakční korespondence vybíráme jeden příspěvek, který dokládá, co vše si lidé myslí o katolické církvi. Úsudek necháváme na čtenářích, možnost reagovat je na Diskuzích ChristNet.eu (poznámka odpovědného redaktora Vojtěcha Tutra, který není autorem níže uvedeného textu)

Abych představil sám sebe: nejsem téměř ani povrchně obeznámen s Biblí, nejsem členem nijaké církve, poznatky, jež podávám, nemíním ve smyslu náboženském, ale ve smyslu psychologickém (pozoruji "skutečný" tvar idejí vložený do náboženských systémů a jejich možný dopad na lidskou psychiku, tedy duši).

Slovo "katolický" je řeckého původu, smysl tohoto výrazu by, převeden do češtiny, zněl: universální-povšechný. Katolická církev tedy není katolická, nýbrž universální církev. To znamená každý člověk je jejím "členem", aniž by se k tomu nějak musel někomu upsat. Lidský jedinec, resp. jedinci, jež stáli u zrodu tohoto mohutného proudu tím tvrdí např. i toto: Narodil se jako člověk, což znamená, že svým narozením vstoupil do katolické církve. Katolická církev se takto akredituje analogicky jako (pokud mohu z kusých informací, jež v tomto ohledu mám, toto usuzovat) mahajánový buddhismus, jenž klade před osobní osvobození práci na osvobození všeho tvorstva.

Vznik křesťanství, jehož (mohu-li takto vyjádřit svůj názor) majoritním podílníkem je katolická církev, má mnohé kořeny historické, sociální a psychologické. O záměrech politických můžeme mluvit teprve od konce raného středověku, čímž ztrácí nárok na to býti kořeny křesťanství.

Jedny pozoruhodné kořeny vykopal ve své knize Od mýtu k logu Zdeněk Kratochvíl, mluvíce o přerodu mýtického způsobu zachycování reality v archaickém Řecku. Tehdy se totiž odehrála, na prahu přechodu doby bronzové do doby železné, i zásadní změna panteonu tradičních řeckých bohů. Tehdy přibylo hnedle několik bohů. Za signifikantní pro otázku křesťanství jsou to zvláště Apollón a Dionýsos. Apollón, sluneční bůh, vzniknul především proto, že se v realitě, již starořecká společnost sdílela, objevila velmi pozoruhodná vlastnost lidské psýché - autonomie vědomí, jejímž mluvčím se stala mohutnost nyní pojímána pod pojmem rozum. Apollón byl hybnou duševní silou vzniku, do té doby neznámého proudu, filosofie a tedy zprostředkovaně i vší moderní vědy. Orákulum Apollónova chrámu v Delfách hlásalo: Poznej sebe sama! Každý takto dostal do rukou klíč ke všemu poznání. Stejně míněná katolicita křesťanství hlásala, že každý může dojít spasení=osvícení, každý, kdo bude následovat Krista. Bohužel historizující výklady, jimž přitakávají v přítomnosti i někteří zástupci církve, absolutně zastírají hlavní motiv Kristovství: v každém jedinci sídlí uvnitř jeho psýché Kristus, a to i v nekřesťanech a ateistech, jenž je schopen, jakožto svébytná a pozitivně existující část člověka tohoto osvítit, ať už je tím myšleno cokoli.

Pozitivně existujícím je Kristus (Kristus znamená "pomazaný", tedy osvícený, a proto z psychologického hlediska Buddha=Kristus) alespoň od doby veřejného vystoupení křesťanství, ačkoli tomuto zveřejnění=zvědomění jistě předcházeli věky jeho "života" v kolektivním nevědomí; vezmeme-li v úvahu Jungovu hypotézu o tom, že archetypy jsou určité-neurčité, všem lidem společné, struktury jejich osobnosti, či jeho vlastními slovy: "… tak jako lidské tělo přes všechny rasové rozdíly vykazuje společnou anatomii, má také lidská psýché přes všechny rozdíly kultur a povah společný substrát, který jsem označil termínem kolektivní nevědomí…existence kolektivního nevědomí je prostě psychickým projevem totožnosti struktury mozku přes všechny rasové rozdíly.", můžeme tak s trochou "slepé" víry vyřknout vědeckou hypotézu (ovšemže po obeznámení se s analogiemi téhož jevu i v ostatních kulturách): "archetyp Krista=Spasitele je vetkán do biologického substrátu každého lidského jedince", což není ničím jiným nežli převyprávěním dávných "dogmat" křesťanství i buddhismu, kterým jsme byli nuceni, na počátku cesty ke spasení (u Junga k integraci osobnosti), po dva tisíce let slepě věřit, aby nám nyní věda podala důkazu o tom, že Staří nelhali ani si nevymýšleli, ale že měli na mysli naše dobro, upozorňujíce nás na jistý "osvěcující" prvek naší psýché. Ten, kdo věřil dogmatům katolické církve, se postupem času přesvědčil o tom, že je spousta pravdy "tam dole". Abychom si však uvědomili dvousečnost jednoznačného zjevení a zvědomění Krista=Buddhy, je dobré si přečíst něco o této problematice v pátém díle Jungových Sebraných spisů.

Druhý z bohů, Dionýsos, bůh zábavy, extáze, vína a radosti, také jeví jistou analogii s Kristem. Mýty o obou mluví o tom, že byli zabiti: Dionýsos byl roztrhán, aby pak znovu ožil, a Kristus ukřižován, aby se taktéž znovuzrodil. Dionýský kult také zanechal v katolickém rituálu mše svůj symbol: krev Kristovu - víno. Koho zajímal původ užívání alkoholu, mnohdy braném jako původní a tudíž jedinou správnou=přípustnou látku k opájení se a vyvolávání extatických stavů, tomu může přijít zajímavá informace, kterou Kratochvíl přednáší k posouzení (viz kniha Od mýtu k logu). Nietzsche, tento novodobý dionýský "kněz", mluví přeci také o nadčlověku ve svém Zarathuštrovi. Zlatý, korunovaný Kristus, přibytý na kříž, jehož krev pije kněz, to je spojení polarity obou řeckých bohů v jednom rituálu, v jediném okamžiku a v jediném symbolu.

Toto, co jsem napsal není nikterak z mé hlavy, stačí otevřít soudobé knihy a v nich je to psáno. Část lidí mimo církev se v historickém kontinuu názorů na náboženství a na katolickou církev nachází někde těsně před Francouzskou revolucí. Navíc mluví o církvi jako těch lidech, co tropili zlo v západní historii, avšak církev není to, co má na mysli. To zlo jsou ubozí lidé, jež nepochopili ideu náboženství, ač přesto se jí hájili. Byli to jednotliví lidé, ne nějaká abstraktní instituce církve. Takto by přesunul odpovědnost člověka za svoje chování na jakousi abstraktní ideu spolku, ačkoli to právě nechtěl. Jde mu o to upozornit na to, čeho je i člověk schopen byť v zájmu o největší dobro, jestliže nezačne s reformou u sebe, jestliže nepoznává sama sebe, jestliže dává přednost povrchnímu "pochopení" dogmat před namáhavou ale jedině jistou cestou sebepoznání. Co říci na závěr?

Poznej sebe sama! a Buddha=Kristus je v každém z nás, nikoli venku!

odpovědný redaktor: Vojtěch Tutr

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?