Počínaje sobotou 12. října mohou vždy zhruba kolem 17.15 na ČT 1 sledovat nejen příznivci náboženských poutí dokumentární cyklus, jenž mapuje nejznámější místa v Čechách i na Moravě.

Seriál natočila Česká televize Brno, a materiálu měla dostatek: vždyť vznik prvních poutních míst se datuje do středověku, i když o jejich vzniku a původu se díky nedostatku písmených pramenů příliš neví.

Silné tradice poutních míst jsou u nás známy až z doby předhusitské. Ve střední Evropě a také v českých zemích nabývá putování na velkém významu ve 2. polovině 17.století - tedy po velkých útrapách třicetileté války.

I když císař Josef II. u nás poutě i svatyně rušil a z poutních chrámů čněly k nebi ruiny, přesto i tam lid ve víře přicházel. Některá poutní místa se podařilo obnovit už v 1. třetině 19. století, jiná pak v jeho dalším průběhu. U nás šlo například o Hostýn či Svatý Kopeček. Ale vzniká zde i nové poutní místo Velehrad.

Cyklus 13 dokumentů mapuje některá významná i poněkud opomenutá poutní místa v naší zemi. Nesoustřeďuje se pouze na jejich historii, ale snaží se také ukázat jejich význam pro současnost. Průvodci při putování budou Josef Somr a Ladislav Lakomý.

Postupně navštívíme tato poutní místa: Mikulčice, Svatý Kliment u Osvětiman, Velehrad, Svatá Hora u Příbrami, Svatý Hostýn, Křtiny, Svatý Kopeček u Olomouce, Žarošice, Svatý Antonínek u Blatnice, Uherský Brod, Hejnice, Kájov, Svatý Kámen, Hluboké Mašůvky, Frýdek Místek, Prašivá, Vranov u Brna.

1. část: Mikulčice a Osvětimany - Hora svatého Klimenta

První cesta za poutními místy Čech, Moravy a Slezska začíná na území Velké Moravy. V úvodu prvního dílu navštívíme Národní kulturní památník u Mikulčic. I když se jeho poutní tradice začala psát až před nedávnem (v roce 1990), přicházejí sem na pouť, jako na jediné místo u nás, pravoslavní věřící nejen z České republiky, ale i ze zahraničí. Do nádherného lesního chrámu je zasazeno druhé poutní místo tohoto dílu - Hora svatého Klimenta.

2. část: Velehrad

Druhý díl cyklu je věnován nejznámějšímu poutnímu místa na našem území Velehradu. Je spojován se sídlem moravských panovníků a také s místem, odkud se šířilo moravské křesťanství po vzoru svatých Cyrila a Metoděje. V průběhu osmi století se Velehradský klášter stal svědkem náboženských svárů i politických změn na našem území. S Velehradem 20. století je spjata celá řada významných osobností jako například olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, který obohatil cyrilometodějskou tradici Velehradu o další rozměr - sjednocení východního pravoslaví se západním katolictvím. Při své první návštěvě naší země sem také zavítal papež Jan Pavel II. Z tohoto místa zazněla i slova odpuštění za křivdy způsobené nekatolíkům od tehdejšího předsedy Ekumenické rady církví Pavla Smetany, jako reakce na papežovu prosbu.

3. část: Svatá Hora

Třetí díl cyklu nás zavede na jeden z nejrozsáhlejších a také nejvýznamnějších raně barokních objektů u nás. Nebudeme však hovořit pouze o jeho historii. Po roce 1990 se na Svatou Horu opět vracejí redemptoristé a duchovní život zde dostává novou dimenzi. Poutní místo se tak pro tento kraj stává centrem, kam na duchovní cvičení přicházejí vedle tisícovek poutníků nejen kněží, ale i zástupy mladých lidí, k nimž Svatá Hora promlouvá nejen prostřednictvím historie.

4. část: Svatý Hostýn

Nejnavštěvovanějším poutním místem na Moravě je Svatý Hostýn, kterému se bude věnovat další díl, v pořadí už čtvrtý, našeho cyklu. Už po tři století je hostýnská hora (735 m n.m.) se svou mariánskou svatyní cílem tisíců poutníků. Do novodobých dějin Svatého Hostýna se zapsal i Československý orel, jehož členové sem od roku 1930 pravidelně putovali. V roce 1948 však STB označila orelskou pouť za protistátní a 18 členů organizace bylo odsouzeno k vězení. Mnoho dalších účastníků se ocitlo v pracovních táborech. Oni, ale i stovky dalších, mají na Hostýnu památník, připomínající léta nejen náboženské nesvobody.

5. část: Křtiny

Obdivovatelé Santiniho architektury zdejší kostel nazývají barokní perlou Moravy. Věřící poutníci pak přicházejí především k soše křtinské Madony, jejíž původ je jako na mnoha jiných poutních místech opředen pověstmi. Křtiny jsou zasazeny do malebného lesnatého údolí nedaleko Blanska. Mohutnou stavbu křížového půdorysu vystavěl podle projektu Jana Blažeje Santini v letech 1712 - 1750 František Ritz z Brna.

6. část: Svatý Kopeček u Olomouce

Další zastavení bude v blízkosti Olomouce, kde se nachází mariánská svatyně vybudovaná a spravovaná premonstráty - Svatý Kopeček. Poutní místo zažívalo ve své historii období rozkvětu i úpadku, tak jak se v dějinách měnily poměry. Chrám hořel při osvobozování Olomouce v květnu 1945, o pět let později následovalo vyhnání premonstrátů. Ti se v únoru 1990 opět na Svatý Kopeček vrátili. V roce 1995 ho svoji návštěvou poctil i papež Jan Pavel II., který se zde setkal s mládeží. Svatý Kopeček představuje památku evropského kulturního dědictví, zapsanou do seznamu UNESCO.

7. část: Žarošice

Všechna poutní místa jsou opředena pověstmi, které mají s historickou věrohodností málo společného. Příchozí poutníci je však i dnes považují za něco, co k nim neodmyslitelně patří. A není tomu jinak ani na jednom z nejstarších poutních míst na Moravě. Vypráví se , že název tomuto místu dala Markomanská královna Fritigilda, která k uctívání sošky Panny Marie dala zbudovat malou svatyni na místě pohanského obětiště nazývané Žároviště.

8. část: Blatnice pod Svatým Antonínkem a Uherský Brod

V osmé části navštívíme dvě poutní místa na Moravském Slovácku. Do Blatnice pod svatým Antonínkem přicházejí poutníci už více než 300 let a jeho půvab je především v jeho lidovosti. Druhá zastávka nás zavede do Uherského Brodu. Historie tohoto dominikánského kláštera se začala psát v roce 1262. V průběhu staletí byli odtud dominikáni dvakrát vyhnáni. Jejich návrat v roce 1994 proto pro klášter znamenal nejen rozsáhlou rekonstrukci chátrajících budov, ale především duchovní obnovu poutního místa. Dnes do Uherského Brodu přicházejí vedle římskokatolických věřících také věřící řeckokatolického vyznání.

9. část: Hejnice

"Česká Mariazell" - tak se říká poutnímu místu, které stojí na hranici tří zemí, v údolí Jizerských hor. Osud zdejšího chrámu i kláštera provázela v minulosti velká dramata nejen lidí tohoto kraje, ale i celé země. V roce 1939 odsun Čechů do vnitrozemí a v roce 1945 odsun německých občanů. V únoru 1948 byly do severočeských Hejnic internovány řeholnice některých řádů a kongregací. Duchovní obnova v tomto kraji po roce 1989 je mnohem těžší, než je tomu na jiných místech. Vzniklo zde Mezinárodní centrum duchovní obnovy a každoročně se zde koná tzv. pouť smíření. Do kostela přicházejí věřící nejen domácí, ale i z německé a polské strany. Aby si vedle víry připomenuli, že i přes rozdílnost jazyků, je možné najít společnou cestu.

10. část: Kájov a Svatý kámen

V Jižních Čechách byla v minulosti snad největší koncentrace poutních míst na našem území. V dnešním dílu navštívíme dvě z nich. Tím prvním je Kájov, zajímavý mimo jiné tím, že se zde pravidelně vždy v květnu koná dětská pouť, pro děti z okolních škol. Po bohoslužbě pak namísto pouťových atrakcí znějí nádvořím scénky a písničky. Druhé poutní místo je pro řadu německy mluvících věřících místem nejvýznamnějším. Až do roku 1945 zde totiž byli doma. Jmenuje se Svatý Kamen. Jeho původ sahá až do první poloviny 16. století, kdy se objevily pověsti, vážící se k balvanu, rozdělenému na dvě části. Od roku 1993 se zde konají každou neděli bohoslužby pro poutníky od nás i z německé a rakouské strany.

11. část: Hluboké Mašůvky

Putování po poutních místech nás tentokrát přivedlo na jih Moravy. Nedaleko Znojma v údolí leží vesnice Hluboké Mašůvky. Ve své době známé lázeňské místo a především spojnice českého a rakouského prostředí. Odborníci i zájemci o pravěkou historii znají zdejší lokalitu díky rozsáhlému neolitickému sídlišti. Současná podoba poutního místa je dílem patera Josefa Parmy, který v roce 1949 dostal po velké námaze povolení k rozšíření kostela. To získal jen díky tomu, že se v mládí znal s prezidentem Gottwaldem. Byla to patrně poslední stavba kostela povolená v té době.

12. část: Frýdek a Prašivá

V dnešním putování zavítáme společně do Slezska. Našim prvním cílem bude poutní místo Frýdek. Život v tomto kraji nebyl nikdy snadný. Svědectvím toho jsou po staletí přicházející poutníci k frýdecké madoně. Koncem 18. století až do vzniku Československé republiky byl Frýdek i s okolím majetkem habsburského rodu a čeština zde pozvolna zanikala. Z velké části se stal německým městem a jediným kontaktem zdejších obyvatel se slovanskou řečí byli poutníci. A tak se frýdecká svatyně postupně stala místem manifestace cyrilometodějského tradice.Druhým poutním místem je kostel svatého Antonína Paduánského na vrcholu kopce Prašivá, který je typickou ukázkou lidového stavitelství tohoto kraje. Proto byl také vyhlášen národní kulturní památkou.

13. část: Vranov u Brna

Poslední zastavení v našem putování patří Vranovu u Brna, který je od začátku 17. století spojován s řádem Nejmenších bratří svatého Františka z Paoly. Vranov paulánům daroval Maxmilián z Lichtenštejna, který společně se svojí ženou rozhodl, že už tehdy významné poutní místo přemění ve velký poutní chrám. I tento komplex byl však na příkaz císaře Josefa II. zrušen. Řeholníci odešli a téměř celý klášter byl zbořen. Z jeho cihel byla postavena v Brně na Cejlu kasárna, později obávaný žalář. Dnešní Vranov se po návratu paulánů v roce 1992 stává centrem duchovní obnovy a ekumenických setkávání, a také místem otevřeným vzdělanosti.

Námět a scénář: Jiří Šindar
Dramaturg: Martina Burešová
Odborní poradci: prof. PhDr. Miloslav Pojsl, mgr. Radek Mezuláník
Hlavní kameraman: Jakub Nosek
Vedoucí produkce: Jana Zahradníková
Producent: Petr Raus
Režie: Jiří Šindar


odpovědný redaktor: Vojtěch Tutr

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?