O moři si můžete nechat jenom zdát
Cesta do Anglie již není co bývala. Cestujete-li na Britské ostrovy Eurotunelem nespatříte již nikdy více moře a o hluku příboje a vůni slaného mořského vzduchu si můžete nechat jenom zdát. Příjezdové terminály jsou jak ve Francii, tak na britské straně daleko od pobřeží. Po absolvování cesty ve skřínovém vlaku, který “pozře“ vaše auto, autobus i velký kamion je těžké uvěřit, že jste se ocitli na ostrově. Půlhodinová jízda tunelem připomíná spíše cestu metrem nebo pobyt v podzemních garážích. Žádná romantika se nekoná. Přesto nelze upřít této stavbě století důmyslnost provedení a užitečnost zejména v údobí rozbouřeného moře.

Kdyby existoval tunel již v Ceasarově době, nedostala by Anglie své tajuplné jméno Albion (Bílá země). Žádný Říman by totiž nespatřil monumentální bílé útesy u Doveru vynořující se z mlhy nad Kanálem. O výstavbě tunelu snil kdysi již Napoleon, který chtěl touto suchou cestu dostat Anglii na kolena. Je také otázka, jestli úvodní slova anglického spisovatele Tolkiena z knihy Hobit, nejsou též autorovou představou o vysněném tunelu. (Hobit je úvodem k známější trilogii Pán prstenů.): "V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit. Nebyla to žádná ošklivá, špinavá, vlhká díra, plná konečků žížal a páchnoucí slizem, ani vyschlá, holá písčitá jáma, kde by se nedalo na nic sednout a ničeho se najíst: byla to hobití nora, a to znamená komfort."

Jak pokračuje pan Tolkien v popisu hobitova obydlí, nemohu se zbavit dojmu, že se inspiroval domy a domečky ve své zemí. Protože každý Angličan chce bydlet v rodinném domě, je nutné se občas uskromnit co do prostoru. Zejména v chudších čtvrtích připomínají malé domečky svými úzkými vchody a těsnými průchody hobití nory. Každé obydlí a to i to nejmenší si však zachovává svoji útulnost a všudypřítomné koberce jsou ve studené Anglii samozřejmostí i v koupelně.

Když mi ji nedáte, tak vám ukážu
Angličané si vždy zakládali na své ostrovní izolovanosti a neradi si nechají do svých věcí mluvit ať už od papeže v Římě, nebo od byrokratů v Bruselu, jak mnozí nazývají kontinentální úřad Evropské unie. Většinová církev v zemi, Církev anglikánská, vznikla po roztržce s Římem v době Reformace v 16. století. Turistům se zjednodušeně vykládá, že prostopášník Henry VIII. se chtěl nechat rozvést a znovu se oženit. To mu ale papež nepovolil a Jindřich si proto postavil hlavu, založil si novou církev, aby jako nová nejvyšší autorita církve mohl o svých záletech rozhodovat sám. Historik by nad touto interpretací nejásal, věc je jako vždy složitější než se nám dnes jeví. Jisté je, že král zničil mnohé kláštery, zabavil jejich majetek a co nestihl, dokončil republikán Cromwell. Vztahy s Římem byly v té době na bodu mrazu a katolickým kněžím hrozil hrdelní trest.

Ekumenické spektrum
Trest smrti dnes naštěstí již nikomu nehrozí a i kdyby… na upálení na hranici nebo výrobu dubového špalku není dostatek dřeva. Většina lesů byla v Britanii vykácena a doby, kdy Sherwood Robina Hooda pokrýval třetinu Anglie, jsou nenávratně pryč. Vztahy mezi církvemi jsou, alespoň podle autorova pohledu, velmi dobré. I uvnitř Anglikánské církve je prostředí značně ekumenické. Spektrum liturgického života anglikánů je velice pestré. Jsou farnosti nerozeznatelné od katolických i farnosti značně evangelikální až letniční. Do anglikánské zbožnosti patří adorace vystavené svátosti v kapli Panny Marie v katedrále v Manchesteru, charismatické zpěvy i specifická služba ordinovaných žen.

Život Briana v Lutonu
Pro nás neznámou liturgickou službou anglikánů je reader vzdáleně připomínají lektora v katolické církvi. Jeho (její) pravomoci jsou ale širší. Jak říká paní Sandra, která toto povolání dobrovolně vykonává v malé farnosti ve městě Luton severně od Londýna, reader je v církvi pověřen prakticky vším, co není spojeno se svátostmi. Může zastupovat faráře ve vedení bohoslužby, vykonávat pohřby, ale například nemůže oddávat, protože manželství je také svátost. Paní Sandra a především její manžel Brian mají velice svérázný smysl pro humor, tak typický pro mnohé Angličany. Brianův sarkasmus, kterým bavil své české hosty, je téměř identický s bonmoty, které zazněly ve filmu Život Briana. Oba manželé byli jednou z hostitelských rodin 13 členné skupiny studentů Institutu ekumenických studii v Praze, která ke konci července navštívila město Luton. Pro českou výpravu připravili angličtí hostitelé bohatý program zaměřený převážně na poznání sociálních, ekumenických i mezináboženských programů, které vyvíjí městská rada a místní církve. Město je typickým obrázkem toho, jak se od druhé světové války změnilo kulturní a náboženské složení obyvatel Británie. Praktikujících křesťanů výrazně ubylo všude na ostrovech a naopak zemi zaplavili poddaní Jejího veličenstva, obyvatelé bývalých kolonií Británie, kteří si sebou přinesli i své náboženství a kulturní zvyklosti. V Lutonu je zejména velká muslimská menšina (asi 25000 obyvatel).

Hry Commonwelthu v metropoli severu
Posledním místem našeho putování po zemi byla metropole severu velký Manchester, kde se na přelomu července a srpna konaly Hry Commonwelthu - Společenství zemí bývalého britského impéria, jehož čestnou hlavou je stále královna Alžběta II. Tyto hry byly velkou událostí letošního jubilejního roku, kdy královna slaví 50 let svého panování a je v zemí populární jako nikdy předtím.

Konání her v Manchesteru bylo více než symbolické. Město, které je kolébkou průmyslové revoluce, (profitovalo z dovozu levné bavlny z bývalých kolonií do svých textilek) hostilo sportovce ze zemí které se v minulosti podílely svou otrockou prací na rozvoji města. Toto kdysi špinavé průmyslové město se dnes změnilo k nepoznání a je opravdovou metropolí severu. Zmizely i stopy po výbuchu 1,5 tunové bomby, která 15. června 1996 značně poškodila centrum města. (Jednalo se největší množství výbušnin, které kdy nastražila Irská republikánská armáda na jednom místě.) I tyto hry přátelství jsou nadějí, že Británie nebude známa pouze svou ostrovní izolovaností a uzavíráním svých hranic, ale vzorem pro své multikulturní a ekumenické vztahy ve společnosti.

O Britských ostrovech by se toho dalo napsat hodně. Uvedené postřehy jsou jenom střípkem z mnoha dojmů. Nedosahují kvalit zápisků z cest po Albionu od Karla Čapka nebo nezapomenutelných rozhlasových fejetonu Karla Kincla. Přesto doufám, že čtenáře tento cestopisný pokus pobavil a třeba inspiroval k napsání svých vlastních zážitků z prázdninových cest pro náš magazín.