Zpráva o tom, že se o Tomáši Halíkovi uvažuje jako o kandidátovi na prezidenta, se objevovala v tisku poměrně často. Vždyť ho mezi myslitelnými nástupci jmenoval sám prezident Havel. V současnosti, když se objevují jména reálnějších kandidátů, se už toto jméno tak často neobjevuje. Přesto zůstává ve vzduchu několik otázek. Od těch osobnějších, až po ty obecnější:
Chtěl by být Halík prezidentem?
Měl by šanci?
Má se kněz angažovat v politické funkci?
Kdyby Halík věděl, že má reálnou šanci, šel by do toho?

Na poslední otázku by mohl odpovědět pouze Vševědoucí, ale z toho, co Halík sám o sobě během minulého období říkal, můžeme odpověď zrekonstruovat. Sám připustil, že kdyby bylo třeba ("blanický syndrom" všech kandidátů) a nebyl jiný kandidát stojící za řeč, zkusil by to. V tomto bodě tedy není co řešit. Navíc jeho vystupování je už dávno "havlovské". Důraz na multitkulturní konsensus, určitá odtažitost od stranické politiky a její každodenní špíny a malosti, jistá - a proč to nevyslovit nahlas - salónnost a aristokratičnost.

Kdyby se stal Halík Havlovým nástupcem, cítili by v tom jistě mnozí stejnou krevní skupinu. Rozdíl by byl snad v tom, že

Halík není celebritou mezinárodního formátu. Jenomže tou se ve střední Evropě po roce 1990 už nikdo snadno nestane. Byli by si podobní v tom, že i Halíkovi by lépe rozuměli v cizině než doma.

Halík se tomu, být ve společnosti viděn a slyšen, nikdy nevyhýbal. Jednodušší to měl v našem prostředí především proto, že v církvi není moc z čeho brát, a výrazná osobnost, kterou on bezpochyby je, musí vždycky vyčnívat o tři hlavy. Kolik ze současných biskupů by někdo znal, kdyby neměli své úřady? Čím by vynikali? U Halíka je tomu téměř přesně naopak. Žádný úřad stojící za zmínku v církvi nikdy neměl. V tom má pravdu, že být rektorem kostela je v hierarchii méně než být farářem. Zároveň je profesorem na univerzitě, což je sice postavení v zemi ceněné, ale to je asi tak všechno. Z toho neplynou ani peníze, ani moc.

Měla by jeho kandidatura šanci? Tuto úvahu lze vyjádřit snadno dvěma písmeny. Ne. Pokud je prezident volen parlamentem, je kandidatura i volba záležitostí průchodnosti za současných politických poměrů. Je myslitelné, že by se našlo pár unionistů nebo třeba i lidovců, kteří by pro něj zvedli ruku, ale to je asi tak všechno. Kdybychom měli přímou volbu, jako že ji nemáme, tak národ, který věří, že Jana Husa upálili jezuité, "faráře" nikdy volit nebude.

A nakonec: Má se kněz angažovat v politice?
Jak se říká v jednom vtipu: "...Zkusil jsem to a šlo to."
Dějiny zatím neprokazují, že by byli duchovní horší nebo lepší politici než někdo jiný. Problém je spíše v tom, že jsou stejní jako všichni ostatní. Politika je hrou o moc, což se ke knězi jaksi nehodí. Je příliš zapletena do každodennosti, ne-li lhaní, tak přinejmenším mlžení, jde v ní navíc často o vytváření koalic s lidmi různého stupně podivnosti. Nebudeme si nic namlouvat - od kněze se takové jednání neočekává. To ale ještě neznamená, že je tím politická dráha kněze vyloučena, ale musí ji po dobu svého politického angažmá přerušit. Může být lékař podílníkem pohřební služby? Může. Ale na veřejnost by působilo divně, kdyby kromě pohřebnictví současně vedl i záchranku. Obojí by mohl dělat profesionálně, ale člověka napadne, že tu něco drhne.

Halík by se mohl stát prezidentem za výjimečné konstelace sil na politické scéně, ale ta tu od roku 1990 není. Pokud se nestane něco mimořádného, tak žádný společenský zlom ani nehrozí. Otázka zní ještě trochu jinak. Proč církev nemá pro člověka, který je sice ne průchodným, ale lidsky myslitelným kandidátem na hlavu státu, postavení obdobné? Církev nechce, Halík nechce?