Váš kredit ve společnosti je poměrně vysoký. Jak ukázal třeba jeden z posledních průzkumů v MF Dnes, mnoho českých osobností si dokáže představit Tomáše Halíka jako prezidenta. Čím to podle vás je, že podobný kredit u nás dnes nemá katolická církev jako celek a mnoho lidí ji vnímá spíše záporně?

Jsem-li vnímán jako věrohodný, pak to patrně souvisí i s tím, že jsem našel své povolání a snažím se ho poctivě žít: spočívá právě ve spojení civilního povolání a kněžství, víry a kultury, kontemplace a politiky. Lidé většinou oceňují, že se stále snažím o budování mostů mezi různými světy. To je, jak jsem přesvědčen, dnes to nejpotřebnější. Proč církev jako celek nemá kredit? Kredit každé skupiny je dán tím, zda má dost lidí, kteří jejím jménem kompetentně vstupují do veřejného prostoru. Naše církev se chová, jako by to nevěděla anebo o to nestála; těch lidí má málo, nové nepřipravuje a k starým se nechová moc dobře, takže mnozí z nich časem zatrpknou. Souhlasím s tím, že církev jednou bude svým Pánem souzena především za jiné věci než za svůj společenský kredit, ale i v Novém zákoně se několikrát připomíná, že je důležité mít respekt i ze strany pohanů.

Myslíte, že je možné, aby církev získala zpět pozici morální autority, jakou měla těsně po listopadu 1989, a mohla tak přispět k obrodě společnosti?

Jsem v tom skeptický: v této generaci nám ujel vlak. Příležitost, která se církvi otevřela po roce 1989, se otvírá jednou za několik staletí - a byl to plod utrpení mučedníků doby komunismu. Na druhé straně cesty po světě mne trochu naučily mírněji soudit vlastní církev: ono to souvisí s přinejmenším celoevropskou krizí "organizovaného náboženství". Náboženství prožívá celosvětově rozmach, ale církve až na výjimky ztratily monopol na náboženství. To by bylo dlouhé sociologické povídání.

Přesto, co konkrétního by měla církev dnes udělat, aby alespoň částečně získala svůj kredit zpět?

Investovat mnoho do vzdělání: učit se, učit se, učit se.

V devadesátých letech jste byl několikrát v poměrně blízkém kontaktu s papežem. Jak vnímáte současné diskuse a spekulace o jeho případném odstoupení? Mají takové diskuse smysl?

Nemají. Mluvil jsem letos s papežem jen jednou a byl znovu překvapen jeho duševní čilostí a pamětí. Bude sám vědět, až přijde jeho čas.

Nemyslíte si tedy, že by měl nyní odstoupit?

Ne. Je výmluvným symbolem dnešní církve: navenek ubohost, v nitru přece jiskra Ducha.

Jaké jsou v současné době vaše vztahy s českými a moravskými biskupy? Změnil se nějak jejich osobní vztah k Vám od doby, kdy jste byl sekretářem ČBK?

Mé vztahy s biskupy jsou jako dobrá káva: vřelé, silné, ale nikoliv přeslazené. Řada biskupů jsou moji dlouholetí osobní přátelé, respektují mne a já respektuju je, i když se na některé věci třeba díváme z trochu jiného úhlu. Ti, kterým jsem vždy lezl na nervy, mne přesto znají natolik dobře, že vědí, že i když "mám divné názory", přece upřímně miluju Pána Ježíše a církev a nejsem "trouble maker" (česky: potížista), že je možné se se mnou nakonec vždy rozumně a po dobrém domluvit. Ti, kteří mi nefandí, jsou natolik pragmatičtí, že vědí, že mne církev potřebuje přinejmenším na ukazování navenek (pro cizinu, pro ateisty). Zvykl jsem si, že jsem takové pražské jezulátko, které dostane sváteční šatičky a ukazuje se návštěvám, a když návštěva odjede, tak se zase strčí do zaprášeného sejfu, aby nepřekážel. Tedy: s biskupy jsem žádné potíže neměl a ani je nečekám, ale nečekám od hierarchie ani žádnou pomoc a podporu. V české církvi jsem tolerovaný outsider a nevadí mi to. Nemám žádné jiné aspirace, než vytvořit v jednom kostele prostor, kde by se přemýšlející a hledající lidé cítili v církvi doma. Z ostatních věcí v církvi jsem se programově stáhl a realizuji se jinde - především na univerzitě a v občanském životě. Jsem přesvědčen, že ze všech variant, které se mi před lety nabízely, je tahle nejsprávnější – a hodlám v tomto stylu vydržet do penze.

Od několika kněží z pražské arcidiecéze vím, že se téměř vůbec neúčastníte setkání kněží vaší diecéze a nelibě vás vnímají jako jakéhosi "sólistu". Čím myslíte, že je to způsobeno?

Na kněžská setkání jsem permanentně omluven, protože jsem na plný úvazek profesorem Filozofické fakulty a jen na částečný úvazek po normální pracovní době činný v duchovní správě. Ale mám-li odpovědět stejně upřímně jako na ostatní otázky, po těch kněžských shromážděních se mi nestýská, protože tam na mne pravidelně padala těžká deprese. V českém klerikálním prostředí jsem nikdy nezdomácněl - mám tam jen pár vzácných přátel, většinou řeholníků nebo cizinců, působících v naší zemi. Mám hodně přátel mezi kněžími a biskupy v mnoha evropských zemích i v USA, ale doma asi zůstanu mezi klérem tím sólistou. Ostatně kněží, kteří mne formovali - Mandl, Zvěřina, Mádr, Bouše, Reinsberg - ti všichni byli považováni za "sólisty". Mám s našimi kněžími stejný obsah víry, nejsem žádný heretik ani "modernista", ale mám asi hodně odlišný STYL chápání, prožívání, vyjadřování a předávání víry. Je to zcela pochopitelné, protože jsem vyšel z úplně jiného prostředí, prošel úplně jiným typem vzdělání a životních zkušeností než devadesát devět procent českých a moravských kněží. Ale Pán Bůh zřejmě potřebuje jak lidi jejich stylu, tak mého.

Vadí Vám tato pozice?

Už ne. Víte, ale něčeho mi líto je: teď třeba vyšel polský překlad mé knížky Ptal jsem se cest - během měsíce jsem dostal spoustu dopisů od polských biskupů a kněží, které ta kniha velice pozitivně zaujala, diskutuje se o ní na stránkách katolického tisku, mám pozvání od několika biskupů přednášet pro jejich kněze a seminaristy. U nás ze strany biskupů, kléru, katolického tisku - ačkoliv se to týká hlavně české církve - ani muk. Ani souhlas, ani kritika - nezájem, nejspíš se neobtěžovali to číst. Kolikrát jsem se snažil nadhodit myšlenky k stavu církve - nanejvýš přišel nějaký zavilý článek, kdo je ten Halík, že vybočuje z řady, a to by neměl - věcná reakce na myšlenky a argumenty nikdy žádná. Tak jsem po letech přestal psát do církevních médií a "obrátil se k pohanům", maje v tom celkem velké vzory. Nezatrpkl jsem, ale znám desítky schopných lidí v naší církvi, kteří se s ní po podobných zkušenostech opravdu ve zlém (nahlas či potichu) rozešli.

Dominikán Ivan Odilo Štampach vyřešil problémy s nepochopením uvnitř církve přestupem ke Starokatolické církvi. Souhlasíte s takovým krokem?

Co si myslím o kroku přítele Ivana Štampacha, jsem řekl otevřeně jemu, a přesto jsme zůstali přáteli. Ale přečtěte si to bahno zavilé zloby, které se valí z jistých katolických duší i na vašich stránkách vůči sebeméně odlišným ve vlastním táboře, a k tomu si představte konflikty s ajatoláhy dejvické fakulty - kdo tohle nezažil, ať nehází po Štampachovi kamenem. Já ho neodsuzuji, protože vím, co si zkusil.

Dovedete si představit situaci, kdy i vás by tlak ze strany některých lidí uvnitř církve donutil k podobnému kroku?

To není můj styl a taky jsem už dost starý, tak hodně vydržím. Rozhodně bych nepřestupoval k jiné církvi (ostatně jsem byl ujištěn, že ani Ivan Štampach formálně nepřestoupil). Kdybych byl nucen dělat něco, co by odporovalo mému svědomí, asi bych požádal o uvolnění z duchovní správy a věnoval bych se plně univerzitní práci. Sice by mě to hodně bolelo, ale představit si to dovedu. Žil bych pak své kněžství podobně jako jsem je žil prvních 11 let po vysvěcení.

V Praze máte na starosti studentský kostel Nejsvětějšího Salvátora. Jak vnímáte masové akce mládeže, jako jsou třeba světové dny mládeže s papežem nebo české celostátní setkání mládeže?

Určitě jsou lidé, kteří potřebují masové akce a líbí se jim, i když jsou to asi lidé nižšího věku a poněkud odlišné mentality než ti, kteří se cítí dobře v našem kostele.

Účastníte nebo účastnil jste se někdy takových setkání?

Účastnil jsem se pouti mládeže do Compostelly a byl jsem upřímně dojat, protože jsem tam viděl poprvé na vlastní oči zblízka papeže. Jinak se mi při masových a organizovaných akcích všeho druhu vždycky dělá špatně a chápu ty, kteří to snášejí podobně. Celkem jasně si pamatuji, co jsem prožíval, když nadšení katoličtí mládežníci skandovali při návštěvě papeže v Hradci hesla, předříkaná expertem na pastoraci mládeže; zvlášť mi utkvělo v paměti: "Radujme se všichni v Pánu, přijel taťka z Vatikánu - hurráá!!"

V čem vidíte pozitiva a negativa takovýchto akcí?

Ať roste tisíc květů, jak říkal soudruh Mao. Každý asi potřebuje něco jiného a já jsem pro pluralitu. Kdyby nějaký katolický svazák chtěl tvrdit, že účast na masových akcích je povinná vstupenka do nebe či jediný průkaz loajality s církví, asi bych spíš držel s těmi, kteří se domnívají, že je to trochu složitější.

Doporučujete je mladým z "vašeho" kostela?

Jistě se o nich mohou dočíst na nástěnkách našeho kostela a někteří je rádi navštěvují, i když k Salvátoru tíhnou spíš lidé, kterým vyhovují podněty k hlubšímu samostatnému přemýšlení. A to jsou lidé obvykle trochu jiní než ti, co milují kytarové písničky, hesla a tleskání do rytmu - ti mají celkem bohatou nabídku jinde. Akademická pastorace je podle mého názoru něco trochu jiného.

Co Vám v poslední době udělalo opravdovou radost?

Několik letních týdnů v naprosté samotě, modlitbě a psaní v poustevně při jednom klášteře v Německu. Dopsal jsem tam knížku, která by před Vánoci měla vyjít v nakladatelství Lidové noviny pod názvem Co je bez chvění, není pevné. Tam ostatně podrobněji píšu i o věcech, které jsem tady mohl jen načrtnout.

Přečtěte si první část rozhovoru