Je dnes ještě smysluplná úcta ke svatým a jejich následování? Může člověka 21. století oslovit putování lebky sv. Václava po Českých zemích, které svého času vyvolalo rozporuplné reakce o nemodernosti a archaickém chování římskokatolické církve? Nebo je pro nás svatý Václav živým symbolem české státnosti?

Nejpohnutější okamžiky českých dějin se často odehrávaly u Myslbekovy jezdecké sochy na Václavském náměstí. Sv. Václav představuje ideál středověkého rytíře, který ochraňuje své poddané. Rytíř naplňoval slova evangelia: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." (J 15,13) V tomto duchu obětoval v lednu 1969 svůj život u sochy sv. Václava Jan Palach, aby vyburcoval národ z pookupační letargie. Přestože dnes již nikdo nerozplete pohnutky, které vedly Jana Palacha k jeho sebeoběti, je možné připodobnit jeho čin k původnímu smyslu svatosti v náboženské praxi. Pro prvotní církev byli "svatí" vzorem pro napodobování a následování (imitatio). Ve středověkém vývoji následování ustupovalo k vzývání (invocatio) a svatí se stávali pomocníky a přímluvci.

Jiný pohled na svatost přináší apoštol Pavel. Podle něj jsou svatí všichni kristovci, vyznavači Krista, tedy i ti, co již zemřeli. Proto památka zemřelých bezprostředně navazuje na slavnost Všech svatých. Tento význam svatosti je asi nejbližší dnešní evangelické zbožnosti.

Počátek vlastního kultu svatých můžeme datovat do poloviny 2. století. Uctíváni byli nejprve ti křesťané, kteří se obětí vlastního života stali ve zcela jedinečném smyslu Kristovými svědky. V kultu byli velmi brzy mučedníkům naroveň postaveni apoštolové, kteří byli ustanoveni samotným Kristem. Uctívání Matky Boží je až pozdější záležitostí a první jednoznačná svědectví o její chvále se objevují až s počátkem 3.století.

Aby nedocházelo k tomu, že se kult svatých bude nekontrolovatelně rozšiřovat na stále další osoby, vyvinul se do 9. století církevní proces svatořečení (kanonizace).

Ve středověku dochází k bouřlivému a teologicky málo fundovanému příklonu ke svatým. Hromadí se relikvie jako záruka pomoci a původní význam kultu svatých byl znatelně zastřen. Proto není překvapující, že se reformátoři často velmi ostře obraceli proti uctívání svatých.

Bohužel se ale ani mnohé protestantské církve, ač si to často nepřipouští, neubránily zbožšťování svých "svatých". Brožíkův kýčovitý obraz mistra Jana Husa, stále visící v některých evangelických modlitebnách a domácnostech, je tomu určitým důkazem. Přesto by svatořečení Jana Husa Římem braly jako urážku a vykrádání své minulosti.

Kult a obdiv slavných osobností hraničící až s idolatrií patří k lidským slabostem. Jakmile človíček pochytí trochu moudrosti, chce se stát popelářem či v lepším případě kosmonautem. To lze zatím označit za napodobování a následování. Později když vzhlížíme k hvězdám popmusic a automobilovým závodníkům, myslím, že v tom by bratr Kalvín již jistě našel kapku vzývání a modlářství. Šílenství, které se rozpoutalo po nešťastné havárii princezny Diany, je nejspíš klasickým příkladem.

Ve stejném roce, kdy zahynula princezna Diana, zemřela i Matka Tereza. Ta se podle čerstvých agenturních zpráv zřejmě brzy dočká svého blahořečení, tedy předstupně svatosti. Osobnosti těchto dvou žen byly v době jejich smrti často srovnávány. Mnohdy k nelibosti některých věřících. Princezna Diana jistě nezachránila tolik lidských životů jako Matka Tereza v Kalkatě, ale z Boží perspektivy Kristova milosrdenství a zájmu o hříšníky může být jejich osud na věčnosti podobný.

Odpověď na otázku po smyslu úcty a následování svatých i "svatých" asi nikdy nebude vyčerpávající. Úcta ke svatým by měla být střídmá a neměla by vyvolávat zbytečná nedorozumění. Sv. Cyril a Metoděj, sv. Vojtěch, sv. Václav, mistr Jan Hus či Jan Ámos Komenský jsou osobnosti v dějinách křesťanství, společné pro všechny věřící, a je zbytečné, jsou-li jejich životy interpretovány pouze ve prospěch některé církve. V české sekulární společnosti, která by nejraději jako hlavního českého světce viděla dobrého vojáka Švejka, je navíc archaické oprašovat zapomenuté kostlivce a prezentovat image církve pouze na středověkých "rytířích" a světcích. První říjnový den jsme si připomínali výročí úmrtí Terezie z Lisieux. Její "malá cesta" spoléhání na Boží milosrdenství a života v tichosti je inspirují a oslovující. Následování jejího příkladu se zdá být jednou z cest pro dnešní církve, které již dávno nejsou středem společnosti a své místo si musí stále znovu budovat.