Když konkláve kardinálů zvolilo na podzim roku 1978 novým papežem krakovského arcibiskupa, nebyl tím určitě Leonid Brežněv nadšen. Možná, když obdržel zprávu o zvolení kardinála Wojtyly, pronesl pár nepublikovatelných slov, na které jsou slovanské řeči tak bohaté, zhltl panáka vodky a konstatoval: "Doufám, že brzo umře!"

Nemluvil by jistě naprázdno, kdyby něco takového pronesl. Vždyť jen během léta roku 78´ zemřeli hned dva papežové. Nový papež, ze sice podrobené, zato však jedné z největších zemí komunistického impéria, nevěstil pro sovětský systém nic dobrého. Už jako arcibiskup krakovské provincie byl totiž znám svými antipatiemi ke komunismu, díky kterým ho sledoval přímo sám KGB a které ho málem přivedly do vězení.

Během 20. století papežové zkoušeli různé způsoby, jak k Sovětskému svazu a jeho satelitům přistupovat. Pius XII. se s nimi nebavil, Pavel VI. s nimi zkoušel různě komunikovat. Jan Pavel II. však pocházel z východního bloku a dobře věděl, co a jak. Postupně, pomalu, ale zato zcela jistě, bral komunistům vítr z plachet. Od samého začátku svého pontifikátu připomínal celému světu, že "Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby každý kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný." To znamená, že nic na tomto světě, ani v tomto vesmíru, natož pak brutální komunistická diktatura, nezmůže nakonec zhola nic proti člověku, který byl Bohem navždy vysvobozen.

Třídní boj tím ztratil svůj smysl, ale pro papeže to znamenalo rozsudek smrti. I když o tom, jak se papeže násilím zbavit, KGB zcela určitě přemýšlel, nikdy to neudělal. Sovětský svaz by to mohlo příliš zkompromitovat, zbabělost zla se tu ukázala v celé své trapné nahotě. Přesto byl ale rozsudek jinde vynesen a také téměř úspěšně vykonán roku 1981 na náměstí před bazilikou sv. Petra.

Papež však atentát přežil, snad vskutku zázrakem, a mohl pokračovat ve svém díle. Díle, které v nástupní encyklice Redemptor hominis (4. 3. 1979) zasvětil následování 2. vatikánského koncilu a příkladu nezapomenutelných papežů Jana XIII. a zvláště Pavla VI. Ale také následování těchto apoštolů: apoštola Jana, pro kterého poznat osvobozující pravdu znamená poznat Boha, který je Láska; apoštola Pavla, který věřil, že Kristus vstal z mrtvých a naše naděje tedy není marná.

Naděje, zapomenutá ctnost, hrající roli Popelky vedle svých slavnějších sester Víry a Lásky, se stala ústředním bodem teologie Jana Pavla II. Křesťanská naděje totiž ví, že když je láska silná jako smrt, tak tím smrt navždy překonává. Naděje mění každou neděli v den setkání se Vzkříšeným v eucharistii, v eschatologický den Páně. Naděje neklame, že utrpení tohoto světa není trest Boží. Naděje dává smysl i sílu bránit hodnotu manželství a rodiny. Dává sílu bojovat za život každého dítěte, za život každého člověka. Naděje tvoří Civilizaci lásky. Naděje dává novou sílu ke splnění Ježíšovy výzvy: "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium!"

Snad bychom proto mohli označit papeže Jana Pavla II. za papeže naděje, ale až příliš mnoho lidí namítne: "Vždyť právě on mi naději vzal!" "Vzal mi naději být knězem a přitom žít se ženou, kterou miluji, a mít s ní děti. Vzal mi naději žít znovu v manželství, ve které pevně věřím, i když jsem v tom předešlém trpěla nebo trpěl až do hořkého konce. Vzal nám naději, že manželská láska se může naplňovat vždy, a ne jen pár dní v měsíci." A potom většinou následuje krutě znějící věta: Doufám, že papež brzo zemře, aby se to změnilo! Ne tedy papež naděje, ale opět papež, který má zemřít.

Petr prchající před svým posláním bere naději otázkou: "Kam kráčíš Pane?" Ale naopak Kristova odpověď naději dává: "Jdu do Říma, abych byl ukřižován místo tebe!", která mění Petrovo rozhodnutí utéct v radikální následování Krista. Byla by však dnes naděje, že budoucí život církve bude lepší než ten dnešní, tak silná, kdyby před 24 lety nepronesl po svém zvolení nový římský biskup právě Kristovu nadějeplnou větu: "Nebojte se!"