Seznamka
Myslím, že šlo o souběh obojího. Když dovolíte malou odbočku: Graham Greene kdesi napsal, že křesťané jsou lidé jako všichni ostatní, jen se odvažují vystavit se námitkám a pochybnostem svědomí. Tato Greenova myšlenka platí obecně. Člověk často ani pořádně nerozumí své momentální situaci. Snaží se zareagovat dobře, ale nedokáže v tu chvíli rozplést všechny souvislosti, odhadnout, jak důležitý moment to je v celoživotním běhu, a často ani zpětně si není jistý, jestli udělal to nejlepší. Proto je třeba pěstovat citlivost svědomí a vystavit se otázkám. Toto tázání unést patří ke křesťanskému putování. Stačí se podívat, jak radikálně se situace vyvinula od II. vatikánského koncilu. Co nových věcí přichází, které nemáme zpracované. Jistotu máme jedině v tom, že se můžeme a musíme tázat ve světle evangelia, ale nikde není psáno, že žádným novým otazníkům už nebudeme čelit. Ta základní otázka, která mě vždycky napadá, zní: "Je to to nejlepší pro rozvinutí osobních charizmat, je to opravdu to, co mě přibližuje k druhým a co jim opravdu slouží, je to opravdu to nejlepší, co mě přibližuje k Bohu?"
Tady, v těchto chvílích se rodí změna smýšlení či, jak se říká, obrácení?
Ano, předpokladem obrácení je, že člověk dokáže nahlédnout na svou chybu, ovšem nejde jen o příklon od horší kvality života k lepší kvalitě, ale od špatnosti ke Kristu. To je metanoia. My křesťané to vyjadřujeme slovy, že člověk se snaží být podobný Pánu v jeho základních postojích. V postoji milosrdenství, nepředpojatosti, blíženectví, naděje a také v postoji přijetí bolesti, bezmoci a podobně.
Kdybychom se podobně ptali za církev, co ji přibližuje k Bohu, neprospěla by jí a jejímu evangelizačnímu úsilí větší chudoba?
Vypadá to ideálně všeho se vzdát, mít před sebou ten nejradikálnější požadavek, ale ani nejradikálnější mniši, jako třeba trapisté, nemají jen jeden oděv a mošnu. Mají pole, živí se prací svých rukou, a dokonce dál financují bohulibé záležitosti. V takovém napětí žije každá instituce, musí mít strukturu a související odpovědnosti a sloužit potřebným způsobem. A také musí z něčeho žít. Podle mě je východiskem cítit napětí mezi osvobozující chudobou a potřebou řádu a instituce, a odbourávat to nepodstatné. To měl, pokud vím, na mysli Yves Congar, když psal známý text Za církev sloužící a chudou. Ano, vím o nebezpečí strnutí, zastavení se, sebezajištění a vyhledávání vlivu. Vím o riziku teorie, že nejprve je třeba mít peníze a pak věci ovlivňovat, ale svá úskalí má i představa, že se vzdáme všeho, včetně všech budov. Kde bychom se scházeli? Po bytech? To je v našich podmínkách nerealistické. Ale připouštím, že je třeba pěstovat svědomí jednotlivců i samé církve, lze-li to takto říci.
V nedávné minulosti jsme zažili, jak papež Jan Pavel II. využil milénia k prosbě za odpuštění všech přehmatů a násilností ze strany církve, včetně těch, které byly spáchány oficiálně a ve jménu pravdy. Zároveň se ovšem projevila nechuť některých církevních představitelů přidat se s konkrétní omluvou v té které oblasti. Není to paradox? Nebo nechuť pěstovat svědomí?
Retušovat vlastní chyby a zamlčovat je se vždycky ukázalo jako kontraproduktivní. Neměli bychom se bát bít se v prsa, vyznat své omyly a chyby, vždyť tím jen vynikne síla Božího odpuštění. Snad je pochopitelné, že se někdo snaží ochránit pověst jednotlivce či celé církve. Jsou delikátní záležitosti, které nejde probírat na veřejnosti, ale strategií církve by přesto nic takového být nemělo. Přikrývat chybu nikam nevede, naopak slabost a nedostatečnost je výmluvným dokladem, že poselství církve není naší osobní prestiží a naším uměním, ale že jsme neseni naším Pánem. Kritikům církve, kteří jen hledají záminky k tomu, aby mohli říci, podívejte, jak je ta církev prohnilá, stejně neuděláme kličkováním či zamlčováním církev přitažlivou.
Neměla by tedy církev mít odvahu reagovat nejen na omyly staré stovky let, ale jednat s menší razancí a větší citlivostí i dnes? Mám na mysli povinné přezkušování a podmínečné přesvěcování aktivních kněží z české podzemní církve. V jejich případě byl Vatikán neoblomný, zatímco vůči neposlušným kněžím členům Pacem in terris se postupovalo velkoryseji.
Je fakt, že v případě podzemní církve se mělo postupovat mnohem citlivěji a diferencovaněji. Některé skupiny byly velmi dobře vzdělané, jiné nebyly teologicky na patřičné úrovni. Chtít po všech ordinaci sub conditione vůbec nezohledňovalo zcela rozdílné situace svěcení. Podobně bylo nešťastné, že tajně vysvěcení ženatí biskupové se mohli stát jen jáhny. Myslím, že mohli být docela dobře pozváni ke kněžské službě. Nakonec v anglické katolické církvi působí ženatí anglikánští kněží, kteří nesouhlasili se svěcením žen na kněze v anglikánské církvi. Čili precedens tady je. Vatikán ale použil striktní řešení, bez ohledu na nenormální podmínky. Myslím si, že se mělo víc dát na princip eclesia suplet. Ti lidé sloužili věrně a subjektivně byli přesvědčeni o svém solidním pověření a očekával bych větší velkorysost. Důsledkem nenormální situace byla i existence prostátního kněžského sdružení Pacem in terris, ale jinak bych tyto dvě skupiny nechtěl srovnávat. Ano, setrvání kněží v této organizaci bylo v rozporu s vůlí kardinála Tomáška a je pravda, že také po devětaosmdesátém v některých diecézích byli tito kněží odsunuti z významnějších církevních služeb. Je také pravda, že spíš čekali, co se s nimi bude dít, než že by sami nabídli rezignaci. Roli ovšem hraje nedostatek kněží i různé motivy a lidské osudy. Ani tady by neměli být všichni házeni do jednoho pytle.
Článek je úryvek z knihy Josefa Beránka Václav Malý - K hledání pravdy patří pokora, vydal Portál 2002
