Nejmenší pacient

Medicína je plná paradoxů. Základním posláním lékařství je dosáhnout uzdravení pacienta s vědomím, že za všech okolností je třeba respektovat jeho důstojnost a jeho práva. Přesto však bylo investováno mnoho finančních prostředků do vývoje abortivních přípravků. Diagnostika v těhotenství někdy slouží spíše jako nástroj výběru "dostatečně zdravých" dětí. Negativní diagnóza se může rovnat rozsudku smrti. Je to poprvé, co medicína v tak masovém měřítku rezignovala na léčbu pacienta a zvolila raději jeho smrt jako přijatelnější cestu.

I když je veřejnost opakovaně ujišťována, že rozhodnutí o tom, zda bude těhotenství ukončeno, záleží jenom na ženě, situace je mnohem složitější. Určitá část žen sděluje svoji zkušenost z těhotenských poraden, kdy byl na ně po zjištění rizika, že se narodí postižené dítě, vyvíjen nátlak, aby se zachovaly "zodpovědně" a "rozumně".

Například ve Francii je téměř u tří čtvrtin těhotných žen provedeno vyšetření zdravotního stavu plodu. Pokud je zjištěna trisomie 21. chromosomu (Downův syndrom), asi 95% žen se rozhodne jít na potrat.

Přesto však již existují snahy, které usilují o uznání lidského plodu za "nejmenšího pacienta", který má právo na odpovídající léčbu. Do dnešní doby bylo provedeno přibližně čtyřicet prenatálních transplantací, jak uvedl profesor Noia z Centra pro prenatální diagnostiku a terapii v Římě. Diagnostika v těhotenství by měla sloužit k určení adekvátního léčebného postupu, a nikoliv k výběru nemocných, kteří se nemají narodit. V současné době je možno použít pro genetické vyšetření i metody, které nepředstavují pro plod žádné riziko. Je jím například vyšetření buněk plodu, které prošly placentou do krevního oběhu matky.

Města bez budoucnosti (?)

Bolest, plynoucí z nenaplněné touhy po dítěti, hluboce zasahuje srdce manželů. Někteří z nich časem najdou zdroj opravdové radosti v dětech, které si adoptovali, jiní se se svým stavem smíří a zaměří se na pomoc druhým lidem. Další páry se rozhodnou podstoupit mnohdy vyčerpávající a zraňující proces umělého oplodnění. Ze strany lékařů je jim nabídnuta upřímná, otevřená podpora v jejich bolesti. Vždy je třeba učit se chápat lidská srdce. Pomoci, pokud nám k tomu stačí naše schopnosti. Využití vědy v tomto případě by se zdálo oprávněné.

Zapomínáme však na to, že při umělém oplodnění vzniká často větší počet embryí, z nichž jen některá jsou přenesena do dělohy, aby se mohla vyvíjet. Ostatní jsou buď zničena nebo zmražena a uchována pro případ, že by se první pokus nezdařil, nebo pro případ, že by si manželé někdy později přáli mít další dítě.

Jeden z přednášejících se s posluchači podělil o svoji zkušenost z návštěvy jistého institutu pro asistovanou reprodukci. Vedoucí ústavu mu ukazoval mrazicí box, v němž byla umístěna zmražená embrya. Na otázku, kolik jich v současné době v ústavu je, odpověděl vedoucí, že přibližně 25 tisíc. Zavřel box a vedl prohlídku dále. "To je jako naše okresní město," poznamenal šeptem kolega přednášejícího. Ale jaká je budoucnost tohoto města?

Doktor Garrett, ředitel výzkumu a vzdělávání na "Life-institute" v Londýně, odhaduje počet zmražených embryí jen ve Velké Británii na 500 tisíc. Řádově lze tedy celosvětově hovořit o stovkách tisíc embryí, z nichž jenom poměrně malá část dostane šanci vyrůst a narodit se. Dokázali jsme si před dvaceti lety, kdy se narodilo první dítě "ze zkumavky", představit všechny následky, které s sebou tato technika přinese? Existuje východisko z takové situace? Nalezneme oporu pro naše počínání v některých etických či náboženských kodexech?

Je například eticky správné, aby se jiná žena nabídla, že embryo, o které nemá nikdo zájem, donosí a takové dítě s láskou přijme se svým manželem za své? Změní současná situace naše chápání adopce, mateřství a rodičovské zodpovědnosti? Profesor Miranda, děkan Fakulty bioetiky na římské univerzitě "Regina apostolorum", upozornil na to, že v Římě právě vzniká nová komise odborníků, která má posoudit etickou a morální stránku nových biomedicínských postupů, které se objevily od vydání dokumentu "Donum vitae" (Dar života) v roce 1987. Rozvoj v této oblasti je natolik rychlý, že je třeba znova posoudit řadu palčivých otázek, které nebylo možné v tehdejší době rozvážit.

Chápání embrya

Termíny používané v diskusi představují jednu z neúčinnějších zbraní. A navíc nejzákeřnějších, neboť mají moc změnit lidskou mysl a chápání problému. Doktor Garrett se podělil o svoji zkušenost z vývoje veřejné diskuse o otázce klonování ve Velké Británii. Ještě na přelomu roku 1997 se používalo v médiích slovo klonování. Posléze byl termín změněn na "terapeutické klonování". Jelikož i tak měla veřejnost k danému postupu postoj značně negativní, začal se v oficiálních dokumentech objevovat termín "buněčný nukleotransfer" (přenos buněčných jader). Zdá se, že Velká Británie je na nejlepší cestě k jeho povolení.

Jiným příkladem je pojem "pre-embryo". Označuje zárodek do 14. dne vývoje, kdy by bylo možno provádět na embryu vědecké experimenty. V tomto období pak nemá embryo žádný morální status. "Co pak zabrání terapeutickému a posléze i reprodukčnímu klonování?", ptá se profesor Turner, který působí na Oddělení biomedicínské etiky na McGill University v Montrealu.

Změní nové technologie v medicíně a biologii naše pojetí (a pochopení) embrya? Stane se rozvíjející človíček "nejmenším pacientem"? Dokážeme si vůbec plně uvědomit dosah našeho jednání v této oblasti? Přemýšleli jsme někdy o tom, co znamená být klonem jiné lidské bytosti, která za nás rozhodla, že se narodíme takoví, jací jsme, v této kultuře a v tomto čase? Co dalšího přinese budoucnost?

Nezbývá, než se zastavit, ptát se a hledat odpovědi. A s upřímným srdcem naslouchat bolesti druhých. Řešení jistě existuje.

Pozn.: Zájemci naleznou některé informace o konferenci na internetové adrese: http://www.theembryo.com, kde je možné si také objednat záznam všech přednášek na CD disku (v ceně cca 20 EUR).