Veskrze teologický termín Neposkvrněné početí Panny Marie, je pro mnohé snad nad míru jasný, avšak pro valnou většinu křesťanů je to prubířský kámen kvality znalostí jejich vlastní víry. Není totiž snad jiného teologického pojmu, který by nebyl vykládán tolika lidmi tak sebejistě a přitom tak mylně. Na otázku, kdo je Neposkvrněným početím míněn, totiž většina dobrých katolíků, ale možná i ostatních křesťanů, v drtivé většině případů odpovídá: „Jde o Pána Ježíše, kterého bez poskvrny počala Panna Maria.“

Co za tímto omylem stojí, je celkem nasnadě. Prvotním problémem je chápání všeho, co souvisí s lidskou sexualitou, jako hříšného. „A protože byl Ježíš počat mimořádným způsobem, bez přispění muže, byl počat neposkvrněně.“ To zní celkem logicky, až na to, že se k tomu dogma o Neposkvrněném početí vůbec nevztahuje!

Ani křesťanství, ani židovství, tento princip lidské sexuality, jako něčeho poskvrňujícího, není vlastní. Člověk je již podle Starého zákona povolán, aby spolupracoval na Božím stvořitelském plánu. A vrcholem tohoto povolání je, že člověk, muž a žena, mohou z vlastní lásky dát vzniknout novému životu. Principiální chápání sexuálního vztahu jako něčeho poskvrňujícího pochází ze stoické filosofie, kde bylo jakékoliv hnutí citů, vzplanutí vášně, chápáno jako něco nízkého. Tato filosofická škola záhy po jeho vzniku částečně ovlivnila křesťanství, takže se až dodnes objevují různé koncepce, které na tomto základě chápou i sexuální vztah muže a ženy v manželství jako něco nízkého, respektive jako něco, co je nutné k zplození dětí, ale jinak to nemá valné hodnoty. Jenže asi žádní manželé, natož pak manželé, kteří jsou křesťané, neberou své děti jako následek něčeho nízkého, ale naopak jako logické, krásné, příjemné a láskyhodné naplnění své lásky.

Proto ani u samotného Ježíše nemá smysl přemýšlet, zda byl počat s nějakou poskvrnou, či bez ní. To totiž, co člověka skutečně poskvrňuje, to, co z něj dělá skutečného „špindíru“, je jeho hřích (Mk 7,14-23). Hřích, který vlastně není nic horšího než lidská pýcha, stavějící člověka na místo Boha, jak nás upozorňují dávní autoři knihy Genesis (Gn 3). A bez tohoto sklonu k odmítání Boha, byl počat jeden celkem výjimečný člověk, a to Matka Boží, dívka Maria z Nazareta, Panna Maria.

A právě proto, či spíš jedině proto, mohla Maria říci své ano k jedinečné nabídce, kterou ji Bůh dal. Předmětem dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie, které roku 1854 vyhlásil papež Pius IX., tak vlastně není nic jiného než problém milosti. Dogma svými slovy o tom, že Panna Maria má primát milost, zřetelně ukazuje, že jedině člověk Bohem omilostněný, může spolupracovat na jeho záměru spasit lidstvo. A tak to konečně stojí už dva tisíce let v pozdravu archanděla: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ (L 1,28).