Neúspěch lidovců v těchto senátních volbách je zřejmý. O tom, že je to neúspěch velký a citlivý, nemá smysl vést debatu. Tu je naopak třeba vést o tom, proč „sešup“ lidovců pokračuje. Zatím jsem k tomu slyšel nebo četl vysvětlení, že „program resp. kampaň KDU-ČSL voliče neoslovila“, nebo že nebyli vybráni ti správní kandidáti. Myslím, že je třeba si nalít „čistého vína“ a podívat se také na fakta z právě skončených voleb.

Tedy „program“ nebo „kampaň“ neoslovuje voliče u žádné politické strany, natož u KDU-ČSL. Běžní voliči totiž žádný program politických stran neznají, nezajímají se o něj a ve skutečnosti si jej nahrazují několika „typovými znaky“. Když se soustředím na ten „hlavní poznávací znak“, pak u ODS je to „odborná schopnost, zejména ekonomická“, u ČSSD je to „lidovost a tolerance“. U KDU-ČSL to byla „slušnost“, u ODA resp. US „zajímavost“. Co z toho je nyní, se podíváme za chvíli.

Teď ještě ke „kampani“. Naprostý propad Michaela Hvížďaly v pražských volbách názorně ukázal, že na „kampaně“ nejsou dnes běžní voliči nijak zvědaví. Spíš je naštve. To se dokonale povedlo i klipy, které měla Koalice pro volby do poslanecké sněmovny. Docela by mě zajímalo, jestli byl někdo za tento odpudivý seriál, jdoucí zcela proti duchu očekávaného působení KDU-ČSL, po zásluze „odměněn“. Jak musí dnes vypadat skutečně úspěšná kampaň, ukázal Vladimír Železný. Je ovšem zřejmé, že o jeho možnostech se KDU-ČSL ani nesní, natož aby je mohla také získat.

Zkrátka v „programu“ ani „kampani“ hlavní problém není. To se ukáže, když se podíváme, s jakými kandidáty to lidovečtí kandidáti vlastně prohrávali: v naprosté většině jde o nestraníky, nezávislé kandidáty nebo kandidáty malých stran. Typicky je to vidět v Praze 1, kde Noemi Zárubová-Pfeffermannová (nepochybně velmi kvalitní kandidátka) byla vytlačená rektorem AVU Jiřím Kotalíkem a Martinem Mejstříkem, který později s přehledem porazil kandidáta ODS. Lze sotva pochybovat, že kdyby do druhého kola proti Petru Weissovi postoupila ona, vyhrála by stejně suverénně. Jan Zahradníček prohrál v Brně s rektorem Jiřím Zlatuškou (suverénním vítězem 2.kola). Jiří Šenkýř pak neuspěl proti dvěma nestraníkům ve Žďáru nad Sázavou. Znojemský Milan Špaček (pochopitelně) propadl v souboji s Vladimírem Železným. A ve druhém kole podobný scénář pokračoval: František Adamec ve Vyškově prohrál s nestraníkem Ivo Bárkem na kandidátce ČSSD, František Bartoš s nezávislou kandidátkou Václavou Domšovou v Rychnově nad Kněžnou. Jediné jasné vítězství bylo v Uherském Hradišti, kde kandidát lidovců Josef Vaculík hladce zvítězil - jak jinak - nad kandidátem ODS.

Řešení je tedy docela jednoduché: KDU-ČSL přestala být voliči brána jako ona třetí „slušná varianta“ mezi „arogantní, bezcharakterní ODS“ na jedné a „neschopnou, levou a komunisty prolezlou ČSSD“ na druhé straně. Ony předchozí charakteristiky ODS a ČSSD jsem pochopitelně vyhrotil, aby vyniklo, co pro významnou část voličů v dřívějších volbách činilo KDU-ČSL (resp. Čtyřkoalici) přitažlivou. Nyní jsou na scéně už jiní kandidáti, kteří jsou schopni tuto úlohu „třetí síly“ sehrát z hlediska voličů lépe - důvěryhodněji, kompetentněji – než lidé spojení s KDU-ČSL. Nevlečou totiž s sebou onu zátěž, kterou si bohužel KDU-ČSL v posledních dvaceti měsících naložila sama. Nebyla v tom ostatně sama. US-DEU (a samozřejmě i nebohá ODA) to činila svým způsobem stejně intenzivně.

Je třeba, i na úrovni řídících orgánů KDU-ČSL, si konečně s plnou naléhavostí přiznat, že tím, co se kolem KDU-ČSL a US-DEU dělo v posledních dvou letech v souvislosti s nalomením a později rozbitím Čtyřkoalice, došlo z hlediska velké většiny potencionálních voličů tohoto uskupení ke ztrátě důvěry v ony typické charakteristiky: KDU-ČSL přestala být „slušná“ a US-DEU „zajímavá“ - zatímco ono spojení „slušnosti“ a „zajímavosti“ činilo Čtyřkoalici na politické scéně velmi nadějným subjektem. 35% preference Čtyřkoalice v lednu roku 2001 (tedy poté, co se v jejím čele ocitnul Cyril Svoboda) dávala velikou šanci na skutečný zvrat poměrů na české politické scéně.

Bohužel ta naděje netrvala déle než dva měsíce. To, co se povedlo Miroslavu Kalouskovi a jeho „bratřím v triku“ Pavlu Severovi a Jaroslavu Kopřivovi při likvidaci Cyrila Svobody, se jistě zapíše do dějin jako mimořádně účinný politický „samomat“ (to je termín z oblasti šachů, ale přesně vystihuje, co provedli: dali mat vlastnímu „králi“, který jim do toho docela hloupě vlezl). Přesně za rok skočili lidovci na „návnadu“, kterou jim chytře prostřednictvím ochotných novinářů podsunuli ti, kteří se úspěchu Čtyřkoalice (právem) obávali a dílo zkázy bylo dokonáno. Jak naprosto nepřesvědčivě působilo vše, co tehdy kolem této záležitosti podnikali představitelé KDU-ČSL, docela stručně a trefně vystihuje na svých www stránkách senátor Edvard Outrata (zvolený ostatně za Čtyřkoalici). To si zájemci případně můžou přečíst.

Jak to KDU-ČSL i US-DEU „spočítali“ voliči v červnu, víme všichni. Tvrzení o tom, že z hlediska KDU-ČSL jde skoro o úspěch, protože má „vlastně“ o jednoho poslance víc než před tím nebo dokonce prohlášení, že výsledek potvrdil správnost rozchodu s ODA, neboť by se „vlastně“ při tomto zisku Čtyřkoalice vůbec nedostala do PS, byla už jen příznakem naprosté ztráty schopnosti poctivě nahlédnout, co se vlastně stalo: KDU-ČSL ztratila tímto děním svůj jediný působivý znak pro české voliče.

Je rovnou třeba dodat, že ona šance být „slušnou variantou“ se v dohledné době pro KDU-ČSL už nenaskytne. Na české politické scéně jsou totiž jiní lidé a jiné subjekty, kteří pro tuhle roli mají dnes vůči lidovcům zjevnou konkurenční výhodu. Lidovci tak opět stojí před dilematem, které přesně popsala na Jihlavském sjezdu Zuzana Roithová: Buď zůstat malou, izolovanou stranou, která má sice svých 6-8% jistých, ale to je také všechno – nebo být významnou součástí silného politického seskupení, které rozhodujícím způsobem ovlivňuje dění v naší zemi. Rozbitím Čtyřkoalice a další erozí pahýlu, který po ní zbyl jako Koalice, ztratila ona druhá - a pro naši zemi tak potřebná - varianta reálnou politickou základnu.

Přesto nevidím jinou možnost než začít s budováním takového subjektu znovu. Myslím, že kolem Evropských demokratů Jana Kasla se jistě dříve nebo později něco takového začne krystalizovat. Jde tedy spíš o to, aby lidovci tak dlouho nehledali, kdo všechno může za jejich poslední volební neúspěchy – až se stanou pro tohle důležité dění zbyteční. To bych nepřál jim ani sobě. Nebylo lehké je věrně volit od roku 1990 s vědomím, že volím outsidera naší politické scény. Přesto tomu všemu dávala smysl skutečnost, že této straně – a zvláště jejímu výjimečnému předsedovi Josefu Luxovi – česká společnost (význačná média především) ubližovala. Co ale teď, když si ta strana ubližuje sama….

(autor byl v letech 1992-2000 člen Rady ČT s podporou KDU-ČSL)