Není žádným tajemstvím, že na školách v naší české kotlině stále převládá metoda frontální výuky jako za dob Marie Terezie, kdy kantor vede před žáky monolog (výklad), v horším případě předčítá látku z učebnice, nebo ze svých poznámek, a žáci jsou pak hodnoceni podle toho, jak přesně dokáží slyšené v příští hodině reprodukovat. Jakékoli odchylky a projevy vlastního myšlení jsou nežádoucí. Tento model převzala i pedagogika marxistická, neboť partajním vládcům právě ta naprostá pasivita konzumentů jejich ideologie ohromně vyhovovala. Nejen staří kantoři, ale i dnešní absolventi pedagogických fakult jsou odchovanci ještě většinou oné totalitní vysokoškolské garnitury, takže je mezi nimi jen málo takových, kteří se z železné košile navyklého schématu dokážou vymanit. Navíc každý takový pokus jejich starší kolegové zpravidla sabotují, aby vedle novátorů nevynikla jejich vlastní zkostnatělost.

Co ale může dnešnímu studentu v době počítačů a internetu dát učitel, pro nějž vrchol matematiky představuje výpočet odmocniny a logaritmické pravítko? I kdyby byl mezi žáky ze všech učitelů nejoblíbenější, vlak jeho oboru mu už dávno ujel. Dlouholetá praxe nic neznamená, jestliže ustrnula na překonaných poznatcích a metodách. Vývoj jde kupředu tak rychle, že rodiče už nerozumějí svým dětem, když se mezi sebou baví o hardwaru a softwaru, webu, ikonách, browserech, klientech a serverech, chatování a wapování. V tomto interaktivním světě je bezduché memorování stejným anachronismem jako Morseův telegraf mezi mobily. Představa žáčka, který padesát minut sedí způsobně s rukama za zády a nábožně naslouchá moudrému učiteli, nemůže fungovat a také nefunguje, takže nejeden pedagog, který dnes navíc nesmí použít tělesné donucovací metody (kdysi tak užitečnou rákosku), je vůči té "nevycválané bandě" zcela bezradný a bezmocný. Netřeba snad zdůrazňovat, že chyba je v devíti případech z deseti na jeho straně. Nemůže být dobrým učitelem, kdo se sám přestal učit.

Žel, ani v církvi na tom nejsme vždy o mnoho lépe. Řada učitelů v dětských hodinách, ať už jim říkáme náboženství, sobotní či nedělní škola, besídka, školka či jinak, stále jen kopíruje vzory ze svého dětství a uniká jim, že dnešní děti žijí už v docela jiném světě, než vyrůstali oni. Nemajíce často ani základní odborné vědomosti z dětské psychologie, didaktiky a pedagogiky, bez jasného cíle, k němuž má hodina směřovat, bez potřebné sebedůvěry plynoucí ze svědomité přípravy, stávají se nakonec pouhými "krotiteli divoké zvěře", kterým už nejde o víc než tu hodinu nějak přežít. Nemají nebo si neumějí najít čas na individuální přístup k těm největším "zlobičům", pěstovat k nim osobní vztah a získat je pro spolupráci. Nemají čas dětem naslouchat a modlit se s nimi za jejich osobní problémy. Nebo, což je ještě horší, nepokládají to ani za důležité.

Dětská duše je tvárná a poddajná. Co se v této době zaseje, zanechává trvalé stopy. Jako si obraz a vzor dobrého učitele žáci nesou v duši celý život, tak je i špatný učitel deformuje na celý život. Po létech, když dítě dospěje, je už velice obtížné předělávat hotového člověka. Proto je třeba věnovat mimořádnou pozornost tomu, kdo a jak naše děti vede a vyučuje. Měli by to být opravdu ti nejlepší z nejlepších, charakterově vyzrálí a odborně připravení, schopní a ochotní sami se stále učit a vzdělávat (Pavlův dopis Římanům 2,21). Jako je nezodpovědné ponechávat výchovu na televizi a škole, tak je pošetilé domnívat se, že v církvi jsou automaticky všichni dobrými a povolanými učiteli. Rodiče by se měli zajímat, jak vyučování probíhá, a občas si do takové hodiny zajít. Rozeznat kvalifikovaného, schopného a svědomitého učitele od snaživého, tím spíš od pohodlného diletanta, není vůbec těžké. Pokud nám na dětech opravdu záleží, trvejme vedle morálních kvalit také na špičkové kvalifikaci jejich učitelů. Horlivost je chvályhodná, je-li doprovázena uměním; horlivost bez umění může napáchat nenapravitelné škody. Rodiče, víte, komu jste svěřili své dítě? Zkuste na osobu učitele/učitelky aplikovat následující otázky:

1) Věnuje se dětem kvůli nim, nebo kvůli sobě, dělá to z povinnosti, nebo z lásky?
2) Má takové osobní vlastnosti, které bychom rádi viděli i u svých dětí (upřímnou odevzdanost Bohu, laskavost, spolehlivost, čestnost, obětavost, dochvilnost, sebeovládání, důslednost...)?
3) Absolvoval(a) náležitou odbornou přípravu?
4) Pokračuje v průběžném sebevzdělávání?
5) Udržuje kontakt s rodiči?

Možná přitom přijdete na něco, co jste sami jaksi zanedbali. Výchova v církvi nemůže nahradit chybějící výchovu doma. Než tedy půjdete vyndávat třísku z učitelského oka, přesvědčte se raději, zda ve vašem oku není trám...