Kde se dají sehnat informace o potřebě reformace katolické církve? Je vůbec potřeba? Případně v jaké oblasti? Je nutno jít s dobou? "Povinnosti" kněžského celibátu ano, či ne (a kdo o tom bude rozhodovat)? Další věc jsou historická fakta (mimo Bible) o životě Ježíše Krista. Dále především vědecké poznatky dnešní doby potvrzující pravdivost křesťanství. Co bylo před velkým třeskem? Mluví se o tom někde? Jan Hus a jeho bludy? Učí se dnešní děti pravdu v dějepise? Co křižácké výpravy? Medžugorje? Zjevení, či podvod?

Pokusíme se odpovědět pokud možno alespoň rámcově na všechny dílčí otázky ukryté v tomto dotazu. Vzhledem k tomu, že jde často o témata velmi rozsáhlá, nabízíme ke každému vhodnou literaturu, ve které se můžete dovědět více.

Katolická církev, pokud chce zůstat věrná jménu katolická se potřebuje v zásadě stále reformovat. Protože věří, že je vedena Duchem svatým, kterého každý její člen přijímá při své iniciaci (svátosti: křest, eucharistie, biřmování), nechává se Duchem svatým vést na své pouti dějinami. Zásadní reformu církve provádějí zpravidla koncily. Tak byla církev určitým způsobem reformována např. na Tridentském koncilu a zase jiným způsobem na 2. vatikánském koncilu. Ten k tomu říká: "Jelikož má církev viditelnou společenskou strukturu, jež je znamením jednoty v Kristu, může být obohacena a obohacuje se i vývojem společenského života člověka; ne jakoby něco chybělo v ústavě, kterou jí dal Kristus, ale tak, že se hlouběji poznává, lépe vyjadřuje a vhodněji přizpůsobuje naší době." (Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, čl. 44).
Literatura:
Dokumenty II. vatikánského koncilu
(http://snem.cirkev.cz/)

Kněžský celibát je dán určitou tradicí, která má své kořeny ve starověku, bohužel zčásti v pohanské stoické filosofii. Celibát je zcela jistě jednou z možností kvalitního způsobu křesťanského života, kterou katolická církev nabízí. Je ale například rozdíl mezi celibátem žitým v řeholní komunitě a celibátem diecézních kněží (farářů ap.). Dnes je zakotven církevním právem v Kodexu kanonického práva (CIC 1983), což je zákoník pro místní církve římského (západního) obřadu. Místní církve východního obřadu mají vlastní kodex, který celibát předepisuje jen pro ty duchovní, kterým má být uděleno biskupské svěcení. Z toho vyplývá, že celibát je předepsaný jen v části katolické církve. Může ho zrušit jen papež - jako nejvyšší zákonodárce v církvi, který má právo měnit kodex - prakticky jen škrtnutím jediného kánonu. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o věc velice složitou, která by měla velmi závažný dopad na celou církev, nechal by ji asi každý papež projednat biskupskou synodou nebo přímo koncilem. Ale i tak by poslední rozhodnutí náleželo jen papeži.
Literatura:
P. Brown, Tělo a společnost
G. Denzler, Dějiny celibátu

Historicita Ježíše Krista se odvozuje z několika historických pramenů. Obšírně o nich pojednává každá příručka fundamentální (rozuměj základní) teologie. Je ale třeba si uvědomit, že pro křesťanskou víru není historický důkaz relevantní. Dokázanému není třeba věřit, to člověk ví. Celá druhá polovina Nového zákona (Skutky apoštolů, listy a Zjevení) vypráví vlastně jen o tom, jak různí lidé uvěřili díky tomu, že poznali víru apoštolů. Proto se při Vyznání víry při liturgii říká: Věřím v (...) apoštolskou církev. Předmět víry církve není dokazatelný, ale víra církve stojí na víře apoštolů.
Literatura:
H. Waldenfels, Kontextová fundamentální teologie
R. E. Brown, Ježíš v pohledu Nového zákona

Vztahem křesťanství a evoluce se v minulém století velmi zabýval francouzský jezuita P. T. de Chardin. Měl rozsáhlé vzdělání v paleontologii, filosofii a teologii. Své teze předkládal k diskusi, a i přesto byl pro ně několikrát vyšetřován. Není magisteriem odsouzen, naopak sám prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál J. Ratzinger se o při svém výkladu křesťanské víry o jeho názory v mnohém opírá. Zjednodušeně můžeme shrnout de Chardinův názor takto: Vše, co věda objevila o prapočátcích kosmu, se stalo až po Božím stvořitelském činu. Za základ stvořitelského činu Boha lze považovat stvoření času, ve kterém probíhá evoluce. Bůh ovšem nenechává svět běžet, aniž by se o něj zajímal a zasahoval do něj. Vtělení, smrt a vzkříšení Ježíše Krista je potom základní zásah Boha do dějin, který jejich vývoj, a tedy i vývoj evoluce, akceleruje náležitým směrem, jímž je jednota Božího stvoření v tzv. Bodu OMEGA, kterým je Kristus. Je třeba doplnit, že první kapitola knihy Genesis není historicko-vědeckou zprávou o vzniku světa, ale polemikou s pohanskou babylónskou mytologií, která má čtenáři sdělit, že vše stvořil Bůh a že to shledal dobrým.
Literatura: P. T. de Chardin, Jak věřím
P. Želivan, P. T. de Chabdin

Základním problémem nauky Jana Husa bylo, že přistoupil na nauku Johna Wiclefa o predestinaci. Tedy o tom, že Bůh si vyvolil jen část lidí, kteří budou spaseni, nevyvolení budou zavrženi. To samo o sobě nebylo problémem, i když stanovisko církve, že Bůh je připraven spasit každého, bylo jistě přijatelnější. Problémem byl společenský dopad, kde skupina zavržených byla ztotožněna se skupinou vládnoucích. Dohra na Kostnickém koncilu, který řešil problém západního schizmatu v trojpapežství, pak byla tragickým kontextem, ve kterém se o Husovi rozhodovalo. Nicméně jde o otázku velmi složitou, na Husově učení toho bylo kontroverzního víc, a tak celá věc stále zůstává věcí nezaujatého a nezávislého historického bádání.
Literatura:
W. Brandmuller, Hus před Koncilem, in: Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, Praha 1995, s. 213 - 219.
A. Franzen, Malé církevní dějiny, Praha 1995.
J. Kadlec, Církevní dějiny, Vrcholný a pozdní středověk, Praha 1983.
J. Kadlec, Přehled českých církevních dějin,Praha 1977.
J. Kadlec, Přehled církevních dějin, České Budějovice 1991.
R. Kalivoda, Husitské myšlení, Praha 1997.
J. Kejř, Husův proces, Praha 2000.
J. Sedlák, M. Jan Hus, Praha 1915.
F Šmahel, Husův proces vKostnici, Praha 1988.
F. Šmahel, Husitská revoluce I., Doba vymknutá z kloubů, Praha 1995.
F. Šmahel, Husitská revoluce II., Kořeny české reformace, Praha 1996.
F. Šmahel, Ideál spravedlivého řádu a sociální harmonie v díle Mistra Jana Husa, in: Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, Praha 1995, s. 190 - 196.
F. Heřmanský, a kol.(edd.), Petr z Mladňovic, Zpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici, Praha 1965.
V. Novotný, Hus v Kostnici a česká šlechta, Poznámky a dokumenty, Praha 1915.
F. M. Dobiáš, A. Molnár, (edd.), Řeč o míru, O postačitelnosti Kristova zákona, Řeč o víře, in: Husova výzbroj do Kostnice,Praha 1965, s. 57 - 126.

Podobné je to i s křížovými výpravami. Motivy vedoucí k jednotlivým výpravám se někdy dost lišily a za motivy vznešenými byly skryty motivy mnohem nižší. Každopádně je ale nutné celou věc posuzovat v kontextu doby, kdy byly pořádány.
Literatura:
A. Bridges: Křížové výpravy
V. Hrochová: Křižáci ve Svaté zemi

Zjevení v Medžugorji nebyla uznána ani papežem ani místním biskupem. Všechny vyšetřovací komise se zatím postavily proti uznání Medžugorje za místo zjevení Panny Marie. Navíc odpor správců kostela vůči jejich biskupovi je velmi alarmující. Při žádném z dřívějších zjevení (např. Lourdes) nedošlo k takové konfrontaci. Nezdá se jako odpovídající katolické víře o vedení církve Duchem svatým, že by svým zjevením Matka Boží vyvolávala rozkoly v církvi.

Dotaz zodpověděli: Mgr. Michal Opatrný a Mgr. Rudolf Svoboda

I vy můžete poslat dotaz