Seznamka
Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: ”Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten.”
Nátan odpověděl králi: ”Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!”
Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: ”Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě.
Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.”
2. čtení - Řím 16,25-27
Bratři! Bůh vás může utvrdit, (abyste žili) podle evangelia, jak jsem vám ho hlásal, a podle kázání o Ježíši Kristu. Bylo vám zjeveno toto tajemství, které bylo skryté od věčných časů, ale dnes je zřejmé předpověďmi Písma na příkaz věčného Boha a oznámeno všem národům, aby ho vírou poslušně přijaly.
A proto Bohu, který jediný je moudrý, buď skrze Ježíše Krista sláva na věčné věky. Amen.
Evangelium - Lk 1,26-38
Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu, a ta panna se jmenovala Maria.
Anděl k ní vešel a řekl: ”Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!” Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat.
Anděl jí řekl: ”Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.”
Maria řekla andělovi: ”Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.”
Anděl jí odpověděl: ”Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoliv byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.”
Maria řekla: ”Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.”
A anděl od ní odešel.
Omylný prorok a neomylná komise
Když jsem viděl kombinaci prvního čtení z Druhé knihy Samuelovy (1-5;8b-12;14a-16), popadla mne zlost. Co je moc, to je příliš. Okleštění textu přivedlo Boží slovo do totálně vykleštěného stavu. Při mši se slovo Boží servíruje ve třech chodech. Nejprve Starý zákon a pak něco z Apoštolských listů, které mohou, ale nemusí tematicky ladit s následujícím evangeliem. Zato starozákonní perikopa by měla s evangeliem vytvářet významový celek. Realita Bible se podřizuje předpisu z náboženského ústředního výboru. Pokud Kniha knih trucuje, tím hůř pro ni. Katolická církev Bibli potřebuje, ale po svém, což nemusí vždy znamenat po dobrém. Zase máme na krku výročí, pardon adventní dobu. Aby se zdůvodnilo Mesiášovo nástupnictví z linie krále Davida v dnes citovaném andělském pozdravení Marie (Lk 1,32), bylo třeba najít starozákonní text, kde Bůh dává:
1) zaslíbení králi Davidovi (2 Sam 7,12);
2) výslovně přitom odkazuje na Boží synovství budoucího nástupce (verš 14a).
Neexistuje-li hledaná kombinace v souvislém starozákonním textu, tak se prostě vyrobí. Místo Božího slova dostáváme do rukou zbožný padělek vedený těmi nejlepšími důvody: chválou Nejvyššího (leiturgía). Toto slovo původně znamenalo úřední uctívání božstev v antických městských státech. Božstva zmizela, úřad zůstal. Ideu inspirující postup neznámého mistra jsem již podal a nyní se věnujme logice jeho činu. Účel světí prostředky. Jsme přece v adventu; ten se jak známo věnuje příchodu Mesiáše; toho jak známo porodila Marie zasnoubená Josefovi; ten jak známo od Matouše pochází z Davidovské linie; a tu – ať ji známe nebo neznáme – musíme nějak vykoumat s ohledem na Ježíše, a to přímo od zdroje, tedy od krále Davida. Idea výročí a logika oslav se důmyslně doplňují a výsledek představuje slavnostně intronizovaného verbálního eunucha. Je ideologicky hodný a dobromyslný, protože mu jde o spásu duší, nejlépe všech. Veden dobrým srdcem a okleštěnými úmysly vhodně doplňuje snažení hodných celibátníků za nedělním ambónem.
Bohorovnost liturgického ústředí hraje na trapnou strunu. Cenzura prvního čtení zkresluje pointu celého příběhu. Tu představuje podle mého (a nejen mého) soudu tisková oprava oficiálního královského a neoficiálního Božího posla. Strukturu vyprávění konstituuje symetrie binárních protikladů, které nabývají opačné pravdivostní hodnoty v závislosti na rozvíjeném syntagmatickém řetězci. Sorry, mluvme česky. Jde o katastrofu, řecky "obrácení naruby" (kata-strofé), latinsky conversio in oppositum. Když si A myslí, že má pravdu, tak ji holt nemá, protože se mýlí a pravdu má oponent B. Příklad. David sedí v paláci (+), Bůh ve stanu Schránky úmluvy (-). Dostáváme první protiklad. Králi se to nezdá vhodné – Boží nebo Davidovy velikosti(?) – proto chce Boha přesadit z kempinku do obýváku. Přichází první alternace negativního za pozitivní. Oficiální poradce pro náboženské záležitosti jménem Nátan nadšeně souhlasí, veden osobním přesvědčením a jistě i dobrými důvody. Není špatné být Božím mluvčím a k tomu i nejvyšším liturgickým hodnostářem v novém a ve svém, pardon v Hospodinově. Král dostává požehnání k chystané záměně od hlavního kultovního představitele. A teď přijde ono cenzurované místo (v. 6-7), kde se mění zdánlivá pravda na skutečný omyl. Perikopa zde ponechala jen jediný verš (v. 5), který naprosto nestačí na vysvětlení smyslu celého vyprávění. Jen si to přečtěte celé a ve světle provedené záměny. Hospodin oběma nadšencům vysvětluje, že je majitelem nejen kostelního obýváku (-), ale i celé zeměkoule (+). Proto nepotřebuje žádné zvláštní milosti od jinak zbožného a docela sympatického krále. Vždyť toho přece dosadil na královský trůn (+), a to přímo z pastýřského stanu (-). Nejvyšší povyšuje pastýře na vladaře a nikoliv vladař Nejvyššího na ještě Vyššího. Bůh si může dovolit bydlet nějaký čas i ve stanu a vůbec se neurazí – na rozdíl od některých biskupů, kteří začnou pastoraci tím, že si vybudují na útraty věřících nákladnou rezidenci. Zde tkví smysl nepravé a pravé záměny.
Ale Davidova snaha nevyjde naprázdno, protože chrám vybuduje jeho potomek, z dalšího pokračování známý pod jménem Šalamoun: "Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky." (2 Sam 7,13) Toto místo ideologická adventní četba opět přeskočila, protože nesouzní s mesiášstvím Davidova potomka na plný úvazek naznačeném v následujícím verši: "Já mu budu Otcem a on mi bude synem." (14a) Uvedenou citaci úřední bohopocta naopak nutně potřebuje, protože ji obsahují nejméně dva mesiášské žalmy a dovolává se jí samotný Ježíš (Mk 11,35-37). Veden svou fixní ideou musí centrální obřadník logicky vypustit nejen druhou polovinu 14. verše, ale i následující dva verše týkající se Šalamouna ve stylu vaticinium ex eventu (mrkněte se do biblického slovníku). Autor Samuelových knih zaznamenává osudy Severního Izraele a Judské říše dávno po smrti Davida. Proto dobře ví, jak to s jeho synátorem dopadlo. Z toho důvodu formuluje ono dodatečně rozšířené varování vsazené do úst proroka Nátana, které nese literární formu proroctví z dávno uskutečněné události: "Když se proviní, budu ho trestat metlou a ranami, jako kteréhokoliv jiného člověka." (v. 14b) To se k Mesiáši moc nehodí. Nebeský Otec nebude řezat svého Syna hlava nehlava jako nějaký pozemský machomet. Boží domácnost vypadá přívětivěji, co se nehodí škrtněte – čili verš 15. Vypuštění následného verše 16 nám ušetří opakování jednou řečeného jinými slovy, tedy proroctví o trvalosti Davidova trůnu. Opakování není v Bibli znakem ani demence, ani partajní politiky pod vedením pana profesora, ale věcí literárního stylu zvaného paralelismus membrorum (ten slovník se hodí, že?). Pak shovívavý liturgik v pohodě doklepe zbytek odstavce do verše 16, kde se mesiášské myšlence daří podle katolicky korektních představ.
Vraťme se k pointě vyprávění, protože má hluboký smysl vzhledem provedené textové manipulaci. Prorok mluvil pouze a jedině za sebe, když spontánně souhlasil s Davidovým návrhem postavit Jahvemu chrám. Pak se mu dostalo prorocké slovo, kde ho Nejvyšší klepnul po uších. Poradce uznal svou chybu, šel znovu za králem, řekl, že se zmýlil a podal nové proroctví ve stylu: "Nedá se holt nic dělat, ten kostel stavět nebudeme!" Jak pravdivé a vzácné jest toto slovo! Prorok se mýlí, pokud mluví pouze za sebe. Jeho pravdomluvnost stojí a padá s úřadem Božího posla. Pokud není poslání vykonáno autenticky, přijde trest. Nátan dopadl celkem dobře. Pokud chcete vidět naštvaného Jahveho v akci, přečtěte si, jak odměnil falešného proroka Chananjáše (Jer 28). I zde Jeremjáš spontánně souhlasí se slovy svého kolegy, který oznamuje dobrou novinu (Jer 28,6). Ale tento Boží muž je opatrný a čeká na úřední potvrzení optimistického proroctví. Místo absolutního schválení přijde absolutní trest, který musí státem živenému soudruhovi sdělit (v. 16).
Tolik k paralele. Nyní postavme proti ideologické nutnosti vatikánské komise nutnost biblickou. Předstírá-li prorok, že mluví v Božím jménu, ale ve skutečnosti mluví za sebe, tak se nutně mýlí. Pak se ale nutně omluví, pokud je to skutečný prorok, jemuž jde především a zásadně o pravdivé hlásání Hospodinova slova. Nutný omyl po záchvatu bohorovnosti vyvolává nutnou tiskovou opravu po vystřízlivění do lidské podoby. A nyní k církevní nutnosti skryté za dnešní perikopou. Za dnešní text prvního čtení odpovídá anonymní skupina tajemné liturgické komise, která se po Druhém Vatikánu sesedla, aby vypracovala nová mešní čtení pro lid obecný, lid klášterní, lid řeholní a vůbec lid jako takový. Za svou práci odpovídali pravděpodobně nějaké více či méně anonymní nad-komisi, jejíž podkomise se spojily pod vedením k tomu určeného komisaře, pardon kardinála. Kolektivní výkon nakonec slavnostně promulgoval příslušný papež. Odpovědnost se rozředila do maxima, aby se nakonec symbolicky zkoncentrovala v neomylném rozhodnutí. V podobném systému se chyba vyskytnout nemůže. Pokud nedejbože ano, tak nenápadně nahradíme starý text tiskovou opravou. Zdůvodňovat nemusíme nic. Jednak nejsme proroci a jednak nemáme komu. Neomylnost instituce proklamovaná ústy římského velekněze kontrastuje s omylností proroka, který se po chybném výkonu vzepře k tiskové opravě. Té se za dnešní liturgický výkon pravděpodobně nikdy nedočkáme a to z výše uvedených důvodů. Nemáme po ruce nikoho, kdo by nějakou chybu udělal a není se komu omlouvat. Boží lid existuje v myslích mnohých – a nejen římských hodnostářů – jako pouhé singulare tantum, na které se cáká svěcenou vodou, nikoliv jako společenství svéprávných jedinců obojího pohlaví.
Ale třeba se mýlím a žádná vada na kráse nenastala. Boží neomylnost si nenárokuji, nekopu za první ligu jako prorok Nátan. Normální vykladač Písma mluví ve vlastním, a nikoliv v Božím jménu. Přesto si neskromně myslím, že se nevyplácí bohorovnost spojená s ideologickou arogancí. Boží slovo ji trestá přinejmenším kontrastem. Proti nesmyslnosti liturgické cenzury vyniká smysl příběhu, který se v této podobě vyskytuje v Bibli zcela ojediněle. Pozdější redakce Písma trvající možná tisíc let také neškrtly prorokův omyl, byť to klidně mohly udělat. Ono by se zase tak moc nestalo. Úloha proroka by byla didakticky a ideologicky očištěna, stejně jako věčné Davidovo kralování ve čteních z dnešní neděle. Protože staří Hebrejové měli úctu k pravdě, máme se nad čím zamyslet z hlediska současné praxe. Stojí katolická církev nad Božím slovem nebo pod ním? Proroci a redaktoři knih Samuelových si podobnou otázku ani nepřipustili, natolik pro ně byla odpověď evidentní. Dnes si tuto otázku položme a vůbec ne ve stylu rétorické okrasy. Pokud si římský katolicismus nárokuje poslušnost Slovu, pak k ní patří na úplně elementární rovině úcta k tradovanému biblickému textu. Z ústavy nebo z trestního zákoníku si také neděláme křížovku se zbožnou tajenkou. A lid není tak naivní, jak si liturgičtí anonymové myslí. Ale třeba tito zbožní služebníci ani nemyslí. Jen do roztrhání těla a vysvobození duše slouží Božímu slovu.
Po kritické tirádě není snadné vzepnout se k mariánské pietě, jak to vyžaduje bezpočtukrát za rok čtené pozdravení archanděla Gabriela. Ten recituje nebeský part bez jediné chybičky. Vždyť je samotným šéfem Božích poslů, a ne nějaký opelichaný poskok z nižších pater. Inkarnace vyžaduje maximum z Boží i z lidské strany, proto se úzkostlivě dbá na protokol. Nejsme na pražském zasedání NATO, kde se v závěrečných proslovech zapomene na malé Portugalsko. Člověk je sice před Bohem nepatrný, ale to nijak nezmenšuje jeho význam v plánu spásy. Jenže malou botu udělá hlavní aktérka. Po vylíčení skvělé kariéry diskutovaného Davidova potomka se Maria ptá nebeského hodnostáře s onou absolutní nevinností, již symbolizují lilie na mariánských oltářích:
"Jak se to může stát, když jsem sexuálně nepoznala žádného muže?" (Lk 1,34) Ehm, ehm. Kam jsme se to dostali z výšin nebeského protokolu? Nejde o trik překladatele; řecké sloveso ginóskó je interpretováno v souladu s intencí textu podle hebrejského ekvivalentu "javdah". (viz Gn 4,1 a další) Maria nemluvila na anděla abstraktní řečtinou, ale zemitou aramejštinou. Tento jazyk velmi příbuzný hebrejštině sloužil za lingua franca všech obyvatel Blízkého východu mezi 8. až 3. stoletím před Kristem, kdy ji vzdělané vrstvy nahradily řečtinou. Suverénní Gabriel se nezalekne skryté pohlavní konotace. Duchová bytost klidně a věcně vysvětlí celou záležitost otcovství odkazem na Boží všemohoucnost. Víra se totiž ptát může, a to zcela otevřeně, protože věří v pravdě a nikoliv v prudérní přetvářce. Nejsme ve vykleštěném prvním čtení, kdy oficiální kazatelé oficiálně předstírají, že čtou slovo Boží. Nikoliv. Deklamují slovo liturgické komise ukončené povinným dodatkem: "Slyšeli jsme slovo Boží." Mariino závěrečné "Amen" má jinou podobu. Přišlo až po radikální otázce jdoucí přímo na fyzický kořen věci. Paternita jinak evidentního mateřství je vždycky ošemetná věc, dokonce i v době DNA testů. Pro neprovdanou dívku Mariina postavení mohlo zmíněné dobrodružství skončit ukamenováním. Scéna s cizoložnou ženou (vdanou ženou!) stojí za přečtení (Jn 8,5). V zemích Sahelu se mnohdy ani dnes nepostupuje jinak. Nejsme v rojčení přepjatých duší, ale v reálu patriarchální společnosti, kde neprovdaná dcera stojí pod ochrannou autoritou otce a kde se její hodnota rovná dívčinu panenství plus jemu odpovídajícímu věnu. V případě zasnoubení jde těhotné o krk, proto ona otázka. Mirjam bylo kolem třinácti nebo čtrnácti, věděla, že je panna, měla a chtěla se vdávat jako panna. Dívka znala svůj statut, s hrdostí sobě vlastní si před majestátným andělem cenila své cti a také měla (na rozdíl od mnoha zbožných kazatelů) základní, ale zcela dostatečné ponětí o tom, jak na svět přicházejí děti. Sexualita v biblické době nebyla žádné tabuizované téma. Stačí si v hebrejském nebo řeckém originále přečíst některé dnes totálně upravené texty, například z proroka Ezechiela. Židé neznali ani čápy, ani Freuda. Nepromítejme do textu všechny křesťanské komplexy, inhibice a potlačení, které jsme si za poslední dva tisíce let nashromáždili do osobního a kolektivního nevědomí. Bez těla (a povídání o sexu) není ani víry, ani narození Mesiáše.
