Ministrantka?! Zástupné téma, často kladené jako otázka o úloze ženy v církvi, jako výchozí otázka k tomu, zda by mohly ženy přijímat svěcení. Bylo by bezesporu zajímavé zjistit, kde se toto pochopení ministranta jako budoucího kněze v podvědomí katolíků vzalo. Snad za ním jsou duchovní příručky z 19. století, snad je to v tom, že jedině kněz a ministranti nosí při liturgii "oblečky".

Základní otázkou nejen po ministrování dívek ale je, s čím vlastně ministrování souvisí. Při diskusi v našem Magazínu na toto téma jsme se mohli setkat s názorem, že ministrování má sakrální charakter. To je naprostá pravda, otázkou ovšem je, ke které svátosti se váže! Jakákoliv diskuse o úloze ženy v liturgii, a koneckonců i v církvi, je totiž právě otázkou o svátostech.

Uvedené tvrzení bychom mohli parafrázovat tak, že sakrální je celý křesťanský život. Ten je totiž celý posvátný už jenom tím, že je darem od Boha, tím že je životem člověka, tedy obrazu Božího. V katolické církvi je potom tento posvátný charakter celého lidského života dokreslen sedmi svátostmi, které můžeme chápat jako darovaní milosti, darování darů Ducha svatého, které někomu vyprošuje církev pro určitou životní situaci a které lidé od Boha kvůli víře své i víře celé církve dostávají. Svátost křtu je tak darem při začátku křesťanského života, svátost biřmování je darem pro dospělý křesťanský život, eucharistie je ústřední svátostí, která stále znovu zpřítomňuje darování se Boha člověku v Ježíši Kristu, svátost smíření je potom darem milosrdného Boha a navrací tak člověka k situaci křtu. O zvláštní dary Ducha svatého pro svého budoucího manžela nebo manželku potom prosí svým souhlasem snoubenci při tom, když slaví svátost manželství. Zvláštní dary Ducha svatého k vedení církevní obce nebo ke službě dostávají biskupové, kněží a jáhni při slavení svátosti svěcení. A v neposlední řadě prosí církev při slavení svátosti nemocných o uzdravující a posilňující dary Ducha pro své nemocné.

Každá svátost je slavena liturgicky, ať už je to eucharistie nebo smíření, vždy se schází církev, aby její členové přijali Boží milost a odpověděli na ni svou chválou Boha. Při každé liturgii se také projeví zvláštním způsobem některé z přijatých svátostí. Jsou to zejména svátosti křtu a svěcení. Například tak při eucharistii čte jáhen evangelium, které svou službou potřebným hlásá; a kněz jako ten, kdo je zodpovědný za křesťanské společenství, prosí o dary Ducha svatého, aby se mohla zpřítomnit Kristova oběť, ve které křesťané přijímají Krista do svého života, a tak naplňují svůj křest.

Ale i další části eucharistické slavnosti jsou projevem těchto svou svátostí. Tak kněz na začátku bohoslužby vyzývá Boží lid k modlitbě a jejich tichou modlitbu shrnuje svou modlitbou hlasitou, která přísluší k slavenému tématu. Nebo jáhen na konci mše vyzývá Boží lid, aby šel ve jménu svého Pána do světa a sloužil mu. Důvodem je opět již zmíněná zodpovědnost kněze za společenství nebo jáhna za službu potřebným.

A podle stejného principu jednají i ostatní křesťané, a to na základě svátosti křtu: Čtením z Písma zvěstují Boží slovo svým sestrám a bratřím, zpěvem prohlubují modlitbu shromážděného Božího lidu a doprovázejí liturgii, přednášejí modlitbu za potřeby církve, lidí, světa, potřebných – přímluvy. Svou soukromou modlitbou a odpovídáním knězi se účastní slavení Kristovy oběti a nakonec přijímají Zmrtvýchvstalého do svého srdce, do svého života, při svatém přijímaní.

Dalším z dílčích úkolů pokřtěných při liturgii je přímá asistence svěceným služebníkům církve, známá jako ministrování. Tato služba se tedy neváže na svátost svěcení. Ministrant není svěcen; ministrant je pokřtěný člověk, který pomáhá při liturgii. Jeho služba, narozdíl například od zpěvu ve schole, navíc nevyžaduje žádné zvláštní nadání. Stačí se jí naučit, stejně jako se je třeba neučit se správně přednášet čtení z Písma, aby mu ostatní přítomní rozuměli.

Menší úskalí ale skýtá právě ministrantské liturgické oblečení. Žádný jiný pokřtěný člověk totiž většinou při liturgii zvláštní oblečení nepoužívá. I když můžeme vidět, že zpěváci nejen chrámových sborů občas "něco bílého" používají.

A je to právě to "něco bílého", co je v této chvíli velmi určující. Bílá alba, suknice kryjící celé tělo s rukávy, i když dnes často různého střihu a odstínu, je velmi podstatným prvkem v liturgii. Symbolizuje totiž bílé roucho, které první křesťané přijímali při křtu, na znamení, že se z nich stali noví lidé. Dodnes je tento zvyk zachován v předání bílé roušky, ale někdy i v předání většího kusu bílé látky, nebo i bílého oblečení.

Bílá alba je tak oblečením královského kněze, (1Petr 2,9), tedy každého křesťana. Teoreticky vzato by ji mohl mýt každý křesťan při bohoslužbě na sobě. Ti z křesťanů, kteří svůj křest rozvinuli ve směru službě církvi, biskupové, kněží a jáhnové, oblékají přes tuto albu štólu, barevný pruh látky, která je při liturgii znamením jejich služby pro církev. Při slavení eucharistie, která je zmíněnou ústřední svátostí, potom oblékají biskupové a kněží ornát a jáhnové dalmatiku. Při eucharistii totiž jednají jako zástupci Krista, a toto oblečení to má podtrhnout. Ano, můžeme říci, že do určité míry pomoci Božímu lidu abstrahovat od konkrétního člověka, protože ten nejedná v zastoupení Krista ze své moci, ale z milosti kterou přijal při svátosti svěcení.

Ministrantské oblečení je velmi různorodé, ale přesto v sobě skrývá právě onu bílou albu. Ať už vypadá jakkoliv, vždy je nějaká jeho část bílá. Buď je to bílá rocheta, nebo superpelice přes černou sukni, nebo přímo malá alba. A tak i toto oblečení odkazuje na to, že ministrantská služba vychází ze svátosti křtu. A jak říká apoštol Pavel, kdo je pokřtěný, není už Řek nebo žid, svobodný nebo otrok, muž nebo žena! Tato skutečnost je zakotvena i v Kodexu kanonického práva katolické církve západního obřadu. Kánon 208 mluví o rovnosti všech křesťanů.

Pro to, kdo bude při liturgii co dělat, tedy není v katolické církvi určující jeho pohlaví, ale svátosti, tedy dary Ducha svatého, které přijal. Proto vše, co mohou dělat pokřtění, mohou dělat jak muži, tak i ženy bez rozdílu.

Na závěr se ovšem vtírá jistá pastorační otázka, která souvisí s tím, že ministrují převážně děti. Není beze smyslu uvažovat o tom, jaké je místo dětí v liturgii. Celá eucharistická slavnost pro ně totiž jednoduše není srozumitelná. Ovšem, jsou schopny se jí zúčastnit, včetně toho, že jí alespoň částečně porozumí. Ministrování jako po výtce pomocná služba, je výborným prostorem, kde se děti mohou liturgie účastnit, ale také se jí učit. Ale je také třeba dodat, že ten kdo například čte z Písma v liturgickém oblečení laika, není ve vlastním slova smyslu ministrant, ale křesťan přednášející slovo Boží. A to je i otázka pro dospělé, kteří by chtěli ministrovat: Není přece jenom lepší, aby děti dělali to, co jim jde nejlíp, když my můžeme například právě přednášet slovo Boží svým bratřím a sestrám?

Odpověď na otázku položenou v podnadpisu, zda z ministrantky bude "důstojná paní", tedy zní ne. Protože ani ministrant - kluk nemá nic společného s knězem a to, že ministruje, neznamená, že z něj musí být "důstojný pán".