Vymezení pojmu

Jak ve své odpovědi na otázku Jaký je rozdíl mezi protestantskými církvemi a katolickou církví v Magazínu ChristNet.eu nastínil Michal Opatrný, patří rozdílné pojetí apoštolské posloupnosti a otázka pochopení slavení Eucharistie k hlavním sporným otázkám mezi protestanty a katolíky.(rozdělení křesťanů při slavení večeře Páně bude tématem příštího článku, pokud na jeho napsání nalezne autor čas :-) ) V evangelických církvích jsou kazatelé a faráři do úřadu uvedeni vkládáním rukou ostatních farářů či volenými biskupy. Jedná se o tzv. presbyterní posloupnost, která úzce souvisí s posloupností apoštolskou. Oba pojmy jsou důležité pro pochopení úřadu a jeho návaznosti na apoštoly a jejich učení.

Řádným vysvěcením ve smyslu apoštolské posloupnosti se v římskokatolické církvi i v církvích pravoslavných myslí zapojení biskupa (a odvozeně kněze a jáhna) do kolegia biskupů, které je jen jedno a skrze vkládání rukou sahá zpět až na apoštoly. To znamená, že jedině nositel církevního úřadu, který jej odvozuje od apoštolů, vykonává svůj úřad podle práva. Podle reformačního chápání apoštolskost církve nezávisí na apoštolské posloupnosti církevních úřadů, nýbrž na setrvávání církve v apoštolském poselství učení.

Novozákonní odkaz

Nový zákon nezná jednotnou podobu úřadu ani nediferencuje mezi episkopy a presbytery, ani neváže existenci církve na určitý organizační model. V NZ není ještě podáno rozvité učení o apoštolské sukcesi, ale podle některých výkladů je základ tohoto učení již v začátcích jasně pochopitelný. Podle pastorálních listů se děje ustanovení do církevních úřadů vkládáním rukou a modlitbou. Podle Sk15 presbyteři (starší) působí společně s apoštoly v jakémsi "kolegiu" (sboru). Pavel určil Timotea jako svého zástupce a "Dvanáct" ustanoví sedm "jáhnů".

Historický vývoj

Že se trojstupňovitost úřadu (biskup - kněz - diákon) historicky vyvíjela je nesporné. Pro Didaché je episkopos ještě synonymem pro presbyteros. V době 1. Klementova listu (96/97) ještě neexistuje v Římě monarchistický episkopát. Obec je řízena kolegiem presbyterů, které společně vykonává dohled (episkopé). V Antiochii a v oblasti maloasijsko-syrského Ignácova vlivu (kolem roku 100) je oproti tomu již episkopát plně rozvinutý. I když se v Ignácových dopisech nenachází místo, které by naznačovalo skutečnou podřízenost nebo nestejnorodost mezi presbytery a biskupem. Jisté je, že Ignác ve svých dopisech důrazně žádá, aby se všichni podřizovali episkopovi a sboru presbyterů a nic bez jejich vědomí nečinili. V listě Magneským píše Ignác o podřízenosti presbyterů vůči mladičkému episkopovi. "A vám se také nesluší využívat toho, že je váš episkop mlád, ale s ohledem na moc Boha Otce mu máte prokazovat veškerou úctu, jako jsem viděl u vašich svatých presbyterů, že nezneužívají jeho mladistvého vzhledu, ale že se mu podřizují jako moudří v Bohu, ale ne jemu, nýbrž Otci Ježíše Krista, episkopovi všech." Na tomto místě je třeba zdůraznit, jak zmiňuje i Ignác, že všechny úřady jsou odvozené od Krista.

Kontinuita úřadu v době reformace

Podle německého teologa Hanse Jorissena to nebyl odpor vůči historicky vytvořenému biskupskému úřadu jako takovému, který vedl ve většině reformačních církvích ke zlomu kontinuity s dosavadním biskupským řádem, ale nemožnost v tehdejší době docílit dohodu o učení evangelia a získat tehdejší biskupy pro ordinace (svěcení) evangelických nositelů úřadu. V této situaci se přistoupilo k ordinaci skrze nebiskupského nositele jako práva z nouze, což znovu svědčí o trvajícím uznávání nutnosti úřadu v církvi. Reformace také přišla s myšlenkou obecného kněžství, které se převážně ujalo v církvích pronásledovaných a ve sborech exulantů pro víru. Hůře se ji dařilo v církvích etablovaných, chráněných patronací světské vrchnosti. Výrazně se uplatnila v hnutích křtěnců, ve sborech exulantů, baptistů, kongregacionalistů a jiných skupin.

Plnost "svátosti svěcení" předávaných nebiskupskou (presbyterní) sukcesí?

Na základě církevní konstituce Lumen Gentium Jorissen vyvozuje, že po II. vatikánském koncilu církev nevnímá episkopát jako vzestup z presbyteriátu. "Kněží sice nedosáhli vrcholu kněžství a ve výkonu své moci závisí na biskupech, jsou však s nimi spojeni kněžskou důstojností a mocí svátosti kněžství podle obrazu Krista, nejvyššího a věčného kněze." (LG 28,64)

Episkopát není zdrojem presbyteriátu, nýbrž presbyteriát má svůj jediný zdroj v samém Kristu. Na základě tohoto článku se celý a nedílný úřad udílí již v kněžské ordinaci, i když výkon některých zmocnění je ještě právně vázán. Rozdíl tudíž není dogmatické povahy, ale církevně právní, a spadá do oblasti jurisdikce. To by podle Jorissena mohlo katolickou teologii, odpovědně, bez konfliktu s dogmatem a opírajíc se o učení II. vatikánského koncilu, vést k uznání úřadu v reformačních církvích zachovaného ve formě apoštolské sukcese v úřadu presbytera. V této otázce je dnes již shoda mezi církvemi vzešlými z luterské a anglikánské reformace, jak vyplývá z jejich vzájemného prohlášeni v Porvoo z roku 1993.

Klady a zápory forem úřadů

Úřad získaný presbyterní sukcesí nebo na základě principu obecného kněžství lépe vyjadřuje princip, že "všechna moc se musí legitimizovat souhlasem těch, nad nimiž je vykonávána". To lze považovat za významný příspěvek reformačního křesťanství. Celé dějiny křesťanství jsou plné bojů o moc. Východní církve jsou až do současnosti charakteristické úzkým vztahem státu a církve. Na západě docházelo dlouho ke sporům mezi císařem a papežem o vliv na obsazování jednotlivých biskupství (tzv. boj o investituru). Reformace kritizovala mocenské zájmy římské církve, ale na mnohých místech, kde dominovaly církve vzešlé z reformace (zejména tam, kde zůstala zachována biskupská struktura) byla prováděna podobná politika v duchu hesla "čí země, toho náboženství".

Vznik episkopátu byl možná uspíšen neshodami v prvotní církvi, jak o tom máme doklady v dopisech apoštola Pavla, Ignáce z Antiochie nebo Klementa Římského. Episkopát se tedy zdá být vhodnějším pojetím úřadu, hrází proti "diktatuře davu". Stane-li se však monarchou "diktátor" či je-li církev vnější mocí zbavena svých biskupů, jak se to stalo v 50. letech u nás, je její činnost povážlivě zdeformována a omezena. Naproti tomu zasedání evangelických synodů byla i v době komunistického útlaku alespoň částečnými oázami svobody.

Proměnlivost úřadu

Jak již bylo výše uvedeno, pojetí úřadu se v prvotní církvi vyvíjelo a ustálilo v hierarchický organizační model předávaný apoštolskou (biskupskou) posloupnosti. Přesto vždy existovaly v církvi případy předávání úřadu na základě posloupnosti presbyterní. Neexistuje doklad o nepřerušení apoštolské (biskupské) posloupnosti. Reformační církve od 15. století vysílaly své služebníky převážně na základě presbyterního (nebiskupského)pověření, často však byl tento způsob ustanovení do úřadu právem z nouze. Jako důležitý princip vzešlý z reformace byla myšlenka obecného kněžství a z ní vycházející odpovědnost každého člena za dění ve společenství. Bohužel je obecnou lidskou vlastností prosazování spíš sebe sama a svého společenství, a tak decentralizace moci přinesla i nová štěpení a prosazování lokálních zájmu jednotlivých církevních společenství na úkor Kristovy církve jako celku.

Někteří současní teologové (např. Jorissen) a celá církevní společenství (viz prohlášení z Porvoo) hledají cesty pro vzájemné uznávání forem úřadu a dokonce navrhují přijatelné způsoby znovu získání historické sukcese biblických úřadů pro ty církve, které je nemají, aniž by předem zpochybnili platnost jejich úřadů a tím jejich eklesialitu.

Římskokatolická církev hledá dnes cestu k vlastní obrodě a nové evangelizaci a jako recept nabízí nová hnutí a s nimi přicházející "charisma". To že v církvi jsou znovu objevována "charismata", která jsou jakousi protiváhou či oživením "institučního prvku v církvi", vidím jako nadějnou cestu pro chápání úřadu, který je více službou druhým než postem k vlastnímu prospěchu. "Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží."(L 22,26)

Autor je absolvent bakalářského studia teologie křesťanských tradic ETF UK. Článek byl znovuvydán jako příspěvěk k začátku Týdne modliteb za jednotu křestanů. Další text s odkazy k tématu naleznete zde.

Literatura:
Jorissen,Hans. Úvahy o struktuře duchovního úřadu a apoštolské posloupnosti v ekumenické perspektivě. Teologická revue, 1997.
Beinert, Wolfgang. Slovník katolické dogmatiky. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994.
Drápal-Sokol-Varcl. Spisy apoštolských otců. Praha: Kalich, 1986
Filipi,Pavel. Teologie, řád a úřad, Getsemany 12/99. Společné konstatování z Porvoo, přeložil Josef König, 1993.
Dokumenty II. Vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995.
Ratzinger, Joseph. Církevní hnutí a jejich teologické místo. Mezinárodní katolická revue.