Seznamka
Trochu jsem se však zarazil, když Vojtěch Tutr píše: "Jako pomoc křesťanům, aby rozpoznali prvky tradice New Age a identifikovali ty, které nejsou v souladu s křesťanskou vírou, uvádí dokument následující otázky..." Podle mého ty otázky totiž soudobou alternativní spiritualitu nijak zvlášť neidentifikují, protože se na ně dá celkem snadno odpovědět neutrálně, například takto:
Je Bůh bytostí, se kterou můžeme mít vztah, nebo je to něco, co můžeme používat, či síla, kterou můžeme ovládnout?
K něčemu používanému či ovládanému máme přece také vztah, a to majetnický. To je jednak chybně položená otázka, a navíc postihuje spíš spodinu New Age. Na ni stačí odpovědět, že Bůh je tajemství, které se někomu jeví jako nejčistší vztah, jinému se však jeví jako nevyčerpatelná tvořivá energie, dalšímu se jeví jako vesmírný zákon. Slušná alternativní spiritualita tolik nelpí na vztahovosti, ale ani ji neodmítá jako platnou cestu.
Je zde jediný Ježíš Kristus, nebo tisíce Kristů?
Klíč je zřejmě v rozdílu mezi jedinečností a výlučností. Co je jedinečné, to ještě nemusí být výlučné. Kristus byl jistě jedinečný, přesto ho můžeme následovat, a zůstaneme jedineční také, ovšem každý svým originálním způsobem.
Člověk je univerzální bytostí, nebo existuje mnoho individuí?
Už to, že můžeme o člověku mluvit v jednotném čísle - například ve vztahu člověk a příroda - nám napovídá, že zde existuje univerzální pohled. Ten můžeme i hluboce prožívat a identifikovat se s ním. Samozřejmě, že přitom každý z nás zůstává individuem, a to z pohledu osobního.
Můžeme spasit sami sebe, nebo je spása pouhý Boží dar?
Samozřejmě nemůžeme, ale očekává se od nás, že k jeho přijetí podle svých možností přispějeme. Na rozdíl od zjevených náboženství proto alternativní směry kladou větší důraz na učení. Ale dobré učení - není to i pro křesťana Boží dar?
Přijdeme na pravdu, nebo nás spíš pravda obejme?
Vyjadřujeme zjevně pravdu, která na nás čeká v skrytu.
Modlitba a meditace: hovoříme k sobě, či k Bohu?
V modlitbě bychom měli též sami naslouchat, jak hovoříme. V meditaci zase nesmíme mít pocit, že jsme osamělí. Není to ani černobílé, ale ani šedivé. Je to něco víc.
Máme spíš popírat hřích nebo připustit, že tu taková věc je?
Teistická náboženství vidí hřích vztahově, jako nevěru Bohu. Alternativní směry hodnotí morální selhání jako nekvalifikované jednání, nešikovnost, nedostatek v komunikaci atd. - tedy nekladou důraz na vztah. Obojí má své výhody: vztahové pojetí v bezprostřednosti a naléhavosti, neutrální pojetí v klidném a trpělivém učení bez zbytečné traumatizace.
Máme odmítat, či akceptovat utrpení a smrt?
Stačí oddělit to na vyhnutelné a nevyhnutelné. Spousta utrpení je zbytečná a mohli bychom mu zabránit. Existuje však určitý zbytek jako podmínka života, se kterým je nejlépe se smířit, a tam patří i smrt.
Máme se společenským aktivitám spíš vyhýbat, nebo je pozitivně vyhledávat?
Měli bychom umět být sami a stejně tak se umět dávat ve vztazích. A také si pozorně všímat, co z toho se od nás zrovna žádá.
Je naše budoucnost ve hvězdách, nebo ji pomáháme vytvářet?
Od okamžiku, kdy jsme přijali čas jako součást naší existence, ji také spoluvytváříme. Je to však pouze náš podmíněný pohled.
Tolik tedy nevystihující otázky z vatikánského dokumentu. Nenajdete sami lepší otázky k dialogu, které by alternativní spiritualitu jasně profilovaly? Připadá mi totiž, že ji vítáme do nového tisíciletí jako nechtěné dítě - je tady, potřebuje naši lásku a my mu zatím nerozumíme. Něco nového nám dává, ale my od něj čekáme jen to, co už máme. Má zatím spoustu chyb, ale také dlouhý vývoj před sebou. Brzy nás začne i zlobit... Nestálo by za to víc se rozhlédnout kolem sebe?
