Minulý týden vyšel v Magazínu ChristNet.eu článek pana A. Jirkovského o 2. vatikánském koncilu jako nástroji revoluce. Bohužel jsem se ale v jeho příspěvku nedočkal odpovědi na mou otázku, jak je možné, aby Duch svatý dopustil, že katolická církev skončila v úpadku, o kterém stále znovu pan Jirkovský tak pateticky a sladkobolně píše.

Jakási odpověď pana Jirkovského ale přece jen je. Duch svatý to prostě dopouští... A co když Duch svatý – čistě podle této logiky - nedopustil 2. vatikánský koncil, ale naopak dopustil Syllabus errorum? Nota bene, když byl zmíněný text vyhlášen ještě před 1. vatikánským koncilem, tedy před vyhlášením práva římského biskupa slavnostně definovat víru církve? Vždyť přece, jak píše pan Jirkovský, 2. vatikánský koncil byl zcela legitimním koncilem. Mimo jiné také proto, že jako řádný koncil byl svolán a jednal v jednotě s římským biskupem. A Pius IX. byl přece stejně legitimní římský biskup jako Jan XXIII. nebo Pavel VI. Jak si tedy může být A. Jirkovský tak jistý, že při definování víry církve udělal chybu zrovna papež Pavel VI. a ne papež Pius IX.? Já si mimochodem myslím, že neudělal nějakou klíčovou chybu ani jeden, prostě každý jednal jen v duchu své doby. Kde se ale tedy bere ona zmíněná jistota, že zrovna 2. vatikánský koncil je špatný a jiné věci ne?

Odpověď je celkem na jednoduchá: Pan Jirkovský je totiž liberál par excellence a ani za mák nectí katolickou tradici! A stejně tak i hnutí typu FSSPX, Una voce ap. Bez ohledu na 2000 let křesťanské tradice totiž prosazuje takovou vizi církve, která se ustálila za posledních 1000 nebo spíš jen 500 let. Navíc jen v evropském kulturním kontextu.

Naopak konzervativní stanovisko zastávám já. Odvolávám-li se totiž na závaznost 2. vatikánského koncilu, odvolávám se zároveň také na celých 2000 let křesťanské tradice. Koneckonců ani Trident ani Syllabus aj. nehaním (a nikdy bych nehanil) tak, jako pan Jirkovský spílá 2. vatikánskému koncilu (mluví mj. o "hnisající ráně"). Snad v každém dokumentu 2. vatikánského koncilu totiž najdeme odvolání na některý z koncilů předešlých. A to včetně koncilu 1. vatikánského a Tridentského. Tak bychom při podrobném čtení textu Lumen Gentium (Dogmatická konstituce o církvi) například zjistili, že mluví o primátu římského biskupa ještě víc a přesněji než 1. vatikánský koncil. To všechno ale nic nemění na tom, že se 2. vatikánský koncil, právě díky aggiornamentu (přizpůsobení), snažil přiblížit církev k její ryzí starověké tradici.

Přizpůsobení je podle pana Jirkovského totéž jako přestat říkat ono biblické ano – ano, ne - ne. Když si ale prolistujeme dokumenty koncilu nebo encykliky Jana XXIII. Pacem in terris a Pavla VI. Ecclesiam suam uvidíme, že přizpůsobením se chápe srozumitelné – nebo jak se dnes říká čitelné – jednání církve, a ne připodobňování se tomuto světu. A ve starověku byla církev čitelná velmi dobře. Vzpomeňme jen Tertuliánovu větu k pohanům, kteří o křesťanech říkají: Hle, jak se milují.

V rámci tzv. ultrakonzervativního (nebo ultraliberálního?) paradigmatu ctí A. Jirkovský Tridentský koncil a jeho nauku pomalu víc než Krédo. Zajímavé je, že ti, kdo koncil v Tridentu takto velebí, velmi často (rádi nebo nevědomky?) zapomínají, že byl své době poplatný stejně jako 2. vatikánský koncil té své. Svou definicí svátostí a důrazem na jednotu církve totiž reagoval nejen na reformaci, ale i na nepořádek, který se během staletí v církvi nashromáždil. Pastorace se v zásadě odehrávala jen při liturgii v rámci kázání a svátosti smíření. Není se tedy co divit, že se pak koncil věnoval právě těmto problémům. Stejně tak se pak ale není co divit, že se 2. vatikánský koncil věnoval tomu, jak má církev komunikovat s nevěřící většinou lidstva. Nicméně, on ani Trident nebyl zase až tak jednoznačný, umožňoval zachovat národní zvyky ve velké míře, i co se národního jazyka v liturgii týče! Dokonce uvažoval vzhledem k tehdejším problémům v církvi i o zavedení stálého jáhenství - jaká to paralela s 2. vatikánským koncilem! Jen biskupům bylo jaksi zatěžko uspořádat své diecéze složitěji, když to mohli udělat jednoduše.

Právě proto nauka Tridentu nemůže být chápána jako dokonalá. Řeší totiž jen část problémů církve, resp. jen ty problémy, které se vyskytly už v 16. století. To, co nevyřešil, řešil 1. a 2. vatikánský koncil, a to, co nevyřešily tyto dva další koncily, vyřeší jistě nějaký koncil další.

Zatím to však není potřeba. Volání po jakémsi "3. vatikánském koncilu", nebo naopak po nějakém "2. tridentském" jen ukazuje na to, jak je 2. vatikánský koncil zatím nedotažený. Aby nebylo sporu, jeho učení je jednou dané! Jen je potřeba je uvést v praxi. Tvrzení o tom, že koncil jen nastartoval změnu, je totiž stejně "divoké" jako pomlouvání koncilu ze strany ultrakonzervativních kruhů. Koncil přece říká, jen to, co říká, a naopak neříká to, co neříká! Pro toho, kdo studuje jeho dějiny a jeho výklady je čitelný velmi dobře. Jeho údajná nesrozumitelnost je totiž dána povrchností našeho přístupu k věcem. Je psán tak, aby mu mohl rozumět pokud možno každý křesťan. Pokud však rezignuje na to, aby se snažil jeho učení uchopit v plné šíři (studovat dějiny a komentáře), kterou podoba dnešní církve i světa vyžaduje, nemůže ho pochopit nikdy.

Ne nadarmo papež Jan Pavel II. povolil za určitých jasných podmínek slavit předkoncilní mši. Podoba slavení mše totiž bude vždy více či méně odpovídat danému kulturnímu kontextu. Jinak ji slaví Evropané, jinak Afričané, jinak národy v Asii. A stejně tak i v rámci každého kulturního kontextu existují různí lidé s různým přístupem ke spiritualitě. Jan Pavel II. tak vyhověl těm, kterým pokoncilní mše nevyhovovala. Pokud jim nadále něco vadí, neodmítají už jen ritus, který nevyhovuje jejich spiritualitě, ale odmítají v principu celou katolickou církev. Ono je totiž v katolické církvi po 2. vatikánském koncilu místo i pro pana Jirkovského a jeho přátele, ale v jejich pojetí církve je pomalu málo místa i pro ně samotné.