Před týdnem mělo ministerstvo vnitra zpřístupnit seznamy agentů, spolupracovníků StB, které měly být připraveny dle zákona z rozhodnutí našeho parlamentu jako zaručeně pravé a nezpochybnitelné. Po letech užívání seznamů vydaných Petrem Cibulkou se zdálo, že už se nikdo nebude moci vymlouvat na "neúřednost" obvinění ze spolupráce s bývalou státní bezpečností. Ovšem, už sám Petr Cibulka komentoval vydání svých seznamů jako vydání neúplné, protože všechny záznamy se nedochovaly.

Tehdy, krátce po revoluci, vyvolalo zveřejnění jmen pomahačů StB senzaci. Mnozí jsme s dychtivostí a pak s trpkostí hledali a nalézali na seznamech jména svých kamarádů, rodinných příslušníků, čelných porevolučních politiků i představitelů církví. Po tolika letech od prvního zveřejnění ministerstvo vnitra logicky nepočítalo s příliš velkým zájmem obyvatelstva. Vždyť nálada v naší společnosti, kdy bez uzardění dáváme své hlasy ve volbách prokazatelným agentům StB, kdy se nás řada politiků snaží přesvědčit, že lustrování je už zbytečné a zatěžující, nahrává názoru, že téma je mrtvé a nezajímavé. Úřední zveřejnění seznamů přineslo několik překvapení: obrovský zájem uživatelů o elektronické seznamy způsobil zhroucení serveru, které se podle slov ministerských úředníků nedá spravit během několika dní, tištěné seznamy byly okamžitě rozebrány a dotisk bude za měsíc a ve zveřejněných seznamech chybí řada jasných agentů vinou úřední nedbalosti.

K nemilým překvapením patří i jména, která se na seznamech objevila. Myslím tím, mluvíme-li do vlastních řad, jména církevních hodnostářů. Ne snad, že by na Cibulkových seznamech nebyli, ale před lety nezastávali tak vysoké funkce, abychom je tam hledali. Jak s touto skutečností naložit?

Prvním řešením, které se nabízí a bude nepochybně podporováno řadou pravověrných věřících je postoj: nemluvme o tom, je to zbytečné, jenom tím špiníme vlastní církev. Na opačném pólu bude postoj těch, kteří senzacechtivě vypočítávají, který z biskupů, kdy a proč spolupráci podepsal. Bojím se, že zcela zapadne, jako už nejednou, nápad zásadně a jasně se s problémem vypořádat tak, jak to udělali v řadě jiných zemí.

Nejprve tedy několik poznámek ke spolupráci samotné: v církevním prostředí, které jako jediné legálně mohlo ideologii komunismu odporovat ze své vlastní podstaty (neslučitelnost s ateismem) byl zájem StB získávat spolupracovníky opravdu značný. Přesto si troufám tvrdit, že přes tento zvýšený tlak bylo spolupracujících kněží i laiků zhruba stejné procento, jako v jiných oblastech. Osamocení kněží navíc byli získáváni pomocí nejen slibů, ale i výhrůžek skandalizováním, protože se StB dostala k biskupským archivům, kde se daly najít dokumenty o kněžských poklescích, především morálního rázu. Kněz, i naprosto bezúhonný, byl snadnou kořistí pro své společenské postavení.

Ale ať už byly příčiny spolupráce kněží a některých laiků s StB jakékoliv, je dnes to vše spíše námětem pro historiky a psychology. Co je však daleko důležitější, je očista a ozdravění vztahů těchto lidí a k nim samotným. Církev měla jít příkladem celé společnosti a provést pokání a smíření. Namísto toho na velehradskou výzvu Tomáše Halíka nastalo mlčení a mlžení.

Jak se vlastně naše církev s těmito lidmi srovnala? Pokud vím z dobře informovaných pramenů, rychle a efektivně byli odsunuti kněží, kteří byli důstojníky, tedy přímými zaměstnanci StB. Někteří biskupové vyzvali soukromě ty, kdo spolupracovali, aby přišli za svým biskupem, vyznali se mu a přijali nějaký způsob nápravy. Těch, kdo takto přišli, nebylo věru právě mnoho. Můžeme si myslet, že ostatní se se vším vyrovnali ve svátosti smíření. Bohužel ale jejich aktivita tomu právě nenasvědčovala.

Řada spolupracovníků StB na postech kapitulních vikářů, sekretářů, děkanů i kněží na dobře vybavených farách v poklidu dožila svého důchodového věku, aniž by pomysleli na dobrovolný odchod z funkcí. Kromě jediného případu nezazněla žádná veřejná omluva. Naopak z několika vysoce postavených míst bylo slyšet vysvětlování obvyklého typu "podepsal jsem jen proto, abych mohl jezdit do zahraničí a nikomu jsem neuškodil, tak co".

Ti kdo toto tvrdí, si to možná opravdu myslí, ale žijí v hlubokém omylu. Někteří dokonce dokazují, že podepsali spolupráci proto, aby mohli pomáhat lépe a účinněji. Jiní říkají, že vše na ně nastražila StB a zfalšovala jejich podpis. Těm nevěřím ani slovo.

Na malém příkladu popíši, jak ten, kdo "nikomu neublížil" dokázal velmi zkomplikovat život. Při jednom z výslechů mi můj vyšetřovatel řekl naprosto přesně, co jsem v sobotu povídal s dvěma svými blízkými kamarády na chatě, daleko od civilizace, kde jsme se domnívali být náhodně a sami. Po přesné interpretaci našich rozhovorů o literatuře jsem byl přesvědčen, že když "oni" vědí i takové detaily, vědí úplně všechno. Teprve za pár dní, když jsem se s jedním z kamarádů setkal a přímo se jej zeptal, jestli snad také nebyl u výslechu, jsem se dozvěděl, že ano, ale nic důležitého jim neřekl. Jen přesně popsal, o čem jsme se bavili. Na můj překvapený dotaz, proč mi o tom výslechu alespoň neřekl, abych byl připraven mi sdělil, že jim přece podepsal, že o tom s nikým nebude mluvit. Takto i naprosto nevinné informace mohly být použity k psychickému nátlaku, protože ti na druhé straně bývali dva a byli profesionálové.

Nechceme-li tedy strkat hlavu do písku před skutečností, že i na vysokých místech v naší církvi jsou bývalí spolupracovníci StB, měli bychom příkladně pro celou společnost těmto lidem odpustit. Ale teprve poté, co se vůbec omluví. Na námitku, že to je hloupost a není to proveditelné navrhuji hloupé řešení: což takhle pár vět s omluvou a podpisové archy, kde se k téhle omluvě spolupracovníci z církevních kruhů mohou připojit? Katolický týdeník jistě rád každý týden těch pár jmen zveřejní. Bojím se totiž, že takových odvážlivců by nebylo mnoho.

Záměrně se vyhýbám zveřejňování jmen, protože jde skutečně o něco jiného: o schopnost soudnosti, schopnost lítosti a možná i schopnost odejít. Jak říkávala moje babička: když má někdo máslo na hlavě, nemá chodit na sluníčko.