Jak je to s křesťany a válkou?

Toto jsou asi nejtěžší otázky, které jsem kdy dostal. Nedokážu na ně možná jednoznačně odpovědět, ale pokusím se nastínit několik postřehů, které je dobré mít na zřeteli.

Jak je to s křesťany a válkou? Myslím, že člověk nemusí být nutně křesťanem, aby mohl říct, že válka znamená mnoho utrpení, bolestí a ztrát, a jako takovou je třeba ji omezit, anebo ještě lépe odstranit. Nicméně můžeme konstatovat, že válka je realita, která nás obklopovala, obklopuje, a záleží na nás, zda i bude obklopovat. A z toho vyplývá i první přístup křesťanů k válce, kterým je zaměření na otevírající se budoucnost. Druhý vatikánský koncil říká, že se "musíme snažit všemi silami připravovat dobu, kdy bude možné mezinárodní dohodou jakoukoli válku naprosto zakázat" (Gaudium et spes, 82). To se jeví jako úkol značně nesnadný, který vyžaduje mnoho úsilí, složitých jednání, ale i tolerance a vzájemné pomoci. Důležité ale je, že koncil nevolá po snaze "okamžitě zrušit válku", ale po "připravení doby", ve které bude možné válku zakázat. V tomto smyslu válkou rozumím prostředek k dosažení nějakého cíle – a nemusí to být cíl pouze mocenský či územní. Válka se stává stále více takovým nástrojem, kterým se řeší nejrůznější problémy. A v tom spočívá úkol křesťanů (a nejen jich) – vytvořit takové klima ve společnosti, které by válku jako řešení rozporů vůbec nepřipouštělo ani nepotřebovalo. Jinými slovy lze říci, že řešení problému odstranění války je mnohem hlubší a nespočívá pouze ve snaze vrcholných politiků o ustanovení světového míru a kompletním odzbrojení, ale i ve smýšlení samotných lidí. Výstižně to konstatuje konstituce Gaudium et spes: "Nic jim (státníkům) nepomůže přičiňovat se o budování míru, pokud lidi rozděluje a rozeštvává nepřátelství, opovržení, nedůvěra, rasová nenávist a nesmiřitelná ideologie." A toto je jasná výzva k budování míru pro všechny křesťany. Je to výzva, jejíž naplnění bude stát mnoho úsilí i odvahy.

Druhý přístup křesťanů k válce by měl být orientován na současné konflikty. Jde o snahu o maximální zmírnění negativních dopadů, které právě probíhající války přinášejí. Opravdovost křesťanské lásky se musí projevit pomocí obětem bojů (bez ohledu na příslušnost k válčící straně), ale i neustálým apelováním na zajištění maximální ochrany civilního obyvatelstva. To je ostatně i velmi pozitivní moment, který jsem zaznamenal při sledování právě probíhající války v Iráku – je patrná velká citlivost společnosti k obětem z řad civilistů. Každý den směřují výzvy ke spojeneckým armádám, aby udělaly vše k zamezení obětí na životech civilistů, a naopak spojenecké armády neustále deklarují, že ochrana civilních obyvatel patří mezi jejich prioritní předpoklady. Na druhou stranu se ukazuje zvrhlý postoj Saddáma Husajna, který zhovadile zneužívá těchto morálních závazků Spojenců a násilím používá vlastní civilní občany jako živé štíty ke své obraně.

Jak se dá válka ospravedlnit a za jakých okolností může být mír horší než válka? Nevím, zda lze válku se všemi jejími hrůzami a útrapami ospravedlnit. Ale zkusím uvažovat z poněkud jiné strany a položím klíčovou otázku: Co je to mír? V jakém okamžiku a za jakých okolností můžeme říci, že je na světě mír? Svět se vlivem globalizace poněkud zmenšuje, krátí se vzdálenosti, dochází k těsnějšímu propojování. Co je osudem lidí třeba jen v malé části světa, to se týká i všech ostatních. A v této situaci si představme modelovou situaci, kdy je jeden stát ovládán panovníkem, který vládne na principu timokracie – je u moci, protože se ho všichni ostatní bojí. Prostředkem jeho vlády není nic jiného než teror. Stanoví si přísná pravidla, v nichž je zakomponována plná oddanost jemu a jeho vládnoucí straně, a jakékoli jejich porušení, projevení nesouhlasu či jiného názoru trestá přísnými tresty, nejlépe smrtí. A vládne tak krutě a bezohledně, že všechny své nepřátele, veškeré opoziční síly nebo prostě každého, kdo se mu znelíbí, ke komu pojme nedůvěru, nechá jednoduše zlikvidovat, zavraždit. Dokonce jde ještě dál a začne hrozit i okolnímu světu zákeřnými zbraněmi, aby si tak zajistil nevměšování se do jeho vnitřních záležitostí.

A má otázka zní: jestliže mezi státy celého světa existuje jeden stát, kde jsou takovým způsobem terorizováni jeho vlastní občané – můžeme říci, že žijeme v míru? Domnívám se, že ne, že musíme protestovat a snažit se odstranit takovou krutovládu. Je třeba bojovat proti všemu, co ohrožuje důstojnost člověka, jeho právo na život, na svobodu, vlastní názor. Myslím, že již v tomto okamžiku jsme ve válce – nikoli vlastní vinou, ale prostě proto, že na světě existuje zlo, které je třeba vymýtit. Nemůžeme vyčkávat, že se ten režim třeba časem zlepší. Tak ostatně podotkl i Václav Havel v rozhovoru pro BBC, když hodnotil iráckou situaci a osobnost Saddáma Husajna: "V této globální civilizaci jsme všichni tak propojeni svým osudem, že si nemůžeme říct: tak jednou umře, přijde jiný. Třeba to nebude tak zlé." http://www.bbc.co.uk/czech/interview/030203_bublan.shtml)

Otázkou jsou prostředky, jakými proti bezpráví bojujeme. Můžeme použít určité formy vyjedávání, pakliže je dialog vůbec možný, lze použít určitých donucovacích prostředků a nakonec, nebude-li úspěšná žádná nenásilná cesta, je legitimní uskutečnit zásah s použitím zbraní. A v tomto případě je namístě diskutovat způsob daného zásahu, je třeba brát ohledy na civilní obyvatele, přiměřenost a efektivnost zásahu apod. Za legitimní ovšem nepovažuji říci: "Tak jsme zkusili všechny mírové cesty a on si nedal říct, tak to už necháme být." Nemůžeme se smířit se situací, kdy někdo ohrožuje životy lidí a vytváří svým způsobem vlády atmosféru strachu, nestačí pouze učinit opatření, abychom náhodou nebyli ohroženi i my, a zvykat si na to, že musíme být v zájmu vlastní bezpečnosti ostražitější.

Úkolem křesťanů není zvykat si na bezpráví, které je pácháno na jiných lidech, zavírat oči před utrpením druhých, ani přizpůsobovat se v zájmu vlastní bezpečnosti nejrůznějším opatřením, ale naopak – máme "pociťovat povinnost přispívat ke zvýšení pravého společenského blaha" (Apostolicam actuositatem, 14). Cílem takového snažení má být vytvoření stavu, kde by "občanská moc byla spravedlivě vykonávána a zákony byly v souladu s mravními příkazy a obecným blahem" (tamtéž).

Máte také otázky, na které neznáte odpověď? Ptát se můžete zde.