Jako malé dítě jsem neměl nejmenší ponětí o smyslu Velikonoc. Splývaly mi se slovem šmigrust, jak se pomlázce říká v oblasti, odkud pocházejí mí prarodiče. Chodíval jsem s bratranci od domu k domu, v jejichž otevřených dveřích se objevovaly rozpačité neznámé ženy. Z nitra bytů zavanul venkovsky zatuchlý, teplý zápach neznámé a netoužené intimity, který mne vždy odpuzoval. Když jsme těm ženám svými tatary pošlehali nohy, chtivě jsme brali, co nám bylo dáno, a s uloupenou kořistí jsme se dále toulali po sychravým počasím pokryté vesnici, na jejíž loukách se v mokru žlutily první petrklíče. Z různých bonbónů nám nakonec bylo špatně, vajíčka jsme rozbíjeli házením o stromy a s odporem jsme pozorovali opilé strýce, tety, sousedy a jiné (ne)dospělé lidi, jak se klátí, blijí nebo na sebe hulákají. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že toto nejsou Velikonoce.

Jsem přesvědčen, že i pro nevěřícího člověka musí být fascinujícím zážitkem prožívat v myšlenkách ten velikonoční příběh, o kterém nám podává svědectví Písmo svaté. K jeho vnímání, ať už na straně nevěřícího nebo na straně matrikového křesťana, je ovšem přirozeně zapotřebí sejmout z očí šedý zákal každodennosti, masovosti, bezmyšlenkovitosti a různých frází a klišé, v nichž už dávno není ani špetka obsahu. Dříve než jsem znal křesťanskou věrouku, než jsem vůbec začal přemýšlet nad tím, co zakazuje, přikazuje a liturgicky koná církev, jsem niterně prožíval Kristův příběh a snažil jsem se mu porozumět z něho samého. Teprve tak asi můžeme pochopit, že je pravdivý, a uvěřit mu; teprve tehdy pro nás může být velmi důležité trvat na tom, že se to tak stalo, ačkoli se to nedá žádným objektivním způsobem zjistit.

Kristus, který zázračně uzdravoval nemocné, který nakrmil zástupy a kolem něhož se spontánně shromažďovalo množství lidí, aby naslouchalo jeho kázáním, vjíždí o Květné neděli v očích lidu do Jeruzaléma na oslátku jako král (L 19,38). Nebylo by jen přirozené, kdyby veřejné mínění, utlačované nemilovanými Římany, ve svatém městě čekalo nějaký politický převrat provedený tímto divotvůrcem, Ježíšem Kristem? Na to, o čem kázal, se nemyslelo jistě už při poslechu jeho kázání samotných: každý slyší to, co chce slyšet. Lid Ježíšovi zřejmě naslouchal vždy s myšlenkou na to, jak by mu mohl tento nový prorok prospět. A kněží spolu s nábožensky vzornými farizeji se zase báli jeho vlivu, což si dovedli velmi chytře zdůvodnit. I oni měli totiž patrně za to, že Ježíš je revolucionář; báli se tedy, že jeho revoluce pouze vyprovokuje Římany k tvrdé odvetné akci, která vyhladí celý národ. Proto si řekli, že je lepší, umře-li jeden člověk, než aby umřel národ (J 11,45-50). Vidíme tedy, že a proč se všichni, lid i jeho vůdci, s Kristem míjeli. Kořenem tohoto míjení byla lhostejnost k jeho vlastnímu učení a více či méně vychytralý egoismus všech. Vždyť ani učedníci často nedbali tolik na Kristova slova jako na svůj vlastní prospěch (Mt 18,1).

Jidáš nakonec Krista zradil. Ale zkuste si položit otázku, co byste dělali Vy, kdybyste byli učedníkem člověka, jehož skoro všichni považují za politického činitele, jehož nechápou jeho vlastní učedníci a kterého nejvyšší představitelé Vašeho náboženství označí za člověka nebezpečného pro celý národ? Velekněží, farizeové a židovská rada vypsali na Krista odměnu a Kristus byl prodán. Takhle se to dělalo vždy a všude, kdykoli a kdekoli náboženství bylo spojeno s politickou mocí.

Prvního dne o svátcích nekvašených chlebů (Mt 26,17) usedl Ježíš večer s učedníky ke stolu, lámal chleba a dával jim ho, aby z něj jedli – a stejně jim podal i kalich naplněný vínem. Chleba označil za své tělo, víno za krev, tělo a krev zpečeťující novou smlouvu, ve které se Bůh zdarma vydal utrpení na kříži, abys nás očistil od hříchu. Ještě před večeří Ježíš umyl učedníkům nohy (J 13,1-11), a to všem, včetně Jidáše. Dal tím příklad, jak sám řekl, který mají učedníci následovat. Potom jim znovu kladl na srdce, že jeho přikázání spočívá v tom, aby se milovali navzájem tak, jak on miloval je. Tíživé vědomí zítřejší hrůzné události doléhá na Ježíše po večeři v Getsemanské zahradě, kde učedníci usnuli, zatímco on potil krev a modlil se k svému Otci, aby ho zbavil kalich utrpení. "Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš (Mt 26,39)!" To jsou Ježíšova slova, která díky kontextu událostí v Getsemanech vyjadřují snad nejsilněji v celém Novém zákoně odhodlání lásky a směr následování. Vtělený Bůh je opuštěn de facto všemi, děsí se své popravy, které může uniknout, ale kterou nechce odvrátit, protože miluje. Není to komedie, je to nesmírně bolestná, pravá oběť milujícího Boha. Logicky tu vrcholí celé jeho učení, celá evangelní zvěst lásky, ve které je odmítnuta pouhá litera, farizejství, vnější zbožnost, souzení lidí lidmi, pýcha průměrnosti a předsudků a jsou nahrazeny láskou, tou nesmírně náročnou láskou, o níž dává Pán svědectví v Getsemanech. Proto už na začátku své činnosti mluví důrazně o následování kříže (Mt 10,38), proto vychytralému farizeovi dává za příklad milosrdného Samařana (L 10,25-37). Proto jsme hříšní, protože takovou lásku nemáme, ale bez takové lásky je svět absurdní. Lžeme jiným a lžeme i sami sobě, vytváříme si různé iluze, systémy, pravidla, takzvaná poznání, abychom absurditě světa unikli, ale ona nás dostihuje a v neustálé změně ničí všechno. Jediné, co nikdy nezanikne, je láska (1K 13,8). Ano, vzdali bychom se všeho lpění na svých iluzích, na svých systémech, za nimiž se skrývá pouhý egoismus, kdybychom dovedli milovat.

V Getsemanech je Ježíš zatčen zástupem, který přišel s Jidášem a který vyslali velekněží a starší. Když Kristus odmítl Petrův pokus o obranu, všichni učedníci se rozutekli a opustili ho (Mt 26,56). Před židovskou radou je shledáno, že se rouhal a že je proto hoden smrti. Všichni velekněží a starší lidu se na Velký pátek ráno uradili, že Ježíše připraví o život. Jidáš ovšem, když viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, pochopil, že zradil nevinnou krev. Na rozdíl od velekněží a starších, kteří nedovedli nebo nechtěli pochopit, že páchají vraždu, Jidáš trpěl výčitkami, pod jejichž tíhou se nakonec oběsil (Mt 27,1-5). Jidáš tedy, chtělo by se říci, Ježíše miloval, miloval ho jako svého bližního. Vždyť jinak by netrpěl tím, že vydal na smrt nevinného člověka. Možná by teď někdo řekl, že Ježíš byl nevinný, protože se nerouhal, protože Ježíš přece mluvil pravdu, protože on byl Mesiáš. Jenže Ježíšovo učení, Ježíšovy výtky farizeům ukazují úplně jinou perspektivu. Poznat, že ten či onen je Mesiáš, nemusí být tak úplně v lidských silách, nemuselo to být v silách velekněží a farizeů, dokonce to nebylo ani v silách apoštola Petra, který vyznal Mesiáše jen díky tomu, že mu to zjevil Otec (Mt 16,17). Hřích farizeů byl jejich důraz na literu, jejich svévolný soud, jejich postranní úmysly a neúcta k člověku, k obrazu Božímu, jejž Bůh miluje. Jidáš patrně po odsouzení Ježíše Krista pochopil, že jeho náboženští představitelé ve jménu jakési doktríny, ve jménu litery odsoudili člověka, který byl bezúhonný a plný lásky. A že on jim ho zradil.

Zvláštní postavou velikonočního příběhu je také římský místodržitel Pontský Pilát. Římané měli ve zvyku být tvrdí a politicky cyničtí, pohrdali nepragmatickými ideály, byli pyšní a zároveň připravení lhostejně tolerovat cokoli, co nestálo v cestě jejich imperialismu nebo co ho dokonce nepřímo podporovalo. Život člověka pro Římana neznamenal skoro vůbec nic, zvláště pak život člověka, který nebyl římským občanem. Judaisté jim museli připadat jako zanedbatelný nárůdek primitivních fanatiků, který myslí zcela nevypočitatelně. Ježíšův případ byl římskému místodržiteli určitě zcela lhostejný. Poslal také židovské představitele hned pryč, aby si Ježíše soudili sami. Jenže oni chtěli Ježíšovu smrt a v římské provincii neměli pravomoc někoho odsoudit k smrti. Skeptický Pilát proto vyslechl Ježíše, přičemž na něm neshledal žádnou vinu (J 18,38). A protože měl možná dojem, že zavraždit Ježíše chtějí pouze nejvyšší židovští předáci, zatímco lid ho miluje, nabídl shromážděnému množství, že jim Ježíše propustí na svobodu. Nazval ho přitom židovským králem. Zdá se, že právě žalobci ho takto Pilátovi představili, že chtěli Ježíše před Římanem obžalovat z politického deliktu, ze vzpoury proti císařské svrchovanosti nad Palestinou. Ale Pilát v tom neviděl nejspíše nic jiného než vnitřní boj mezi judaisty samotnými, mezi klérem a lidem. V tom se ovšem zmýlil. Lid, který nedávno Krista slavnostně vítal a který v něm nyní patrně viděl pouhého ztroskotance, jenž mu nepomůže od římského jha, chtěl po Pilátovi, aby místo Krista propustil protiřímského vzbouřence Barnabáše. To se nemohlo místodržiteli vůbec líbit. Zřejmě chtěl lid donutit k tomu, aby si nakonec přece jen vybral Ježíše, aby ho osvobodil od muk – a dal ho proto zbičovat, nechal v něm zesměšnil židovského krále. Velekněží a jejich služebníci se ovšem křikem dožadovali Kristova ukřižování (J 19,6). A konečně také řekli Pilátovi důvod, proč podle nich musí Ježíš zemřít. Vydával se prý za Syna Božího, což si oni jistě záměrně a farizejsky vyložili tak, že laje Božímu jménu, za což musel být prý podle knihy Leviticus ukamenován (Lv 24,16). Pilát se ulekl. Situace se skutečně nevyvíjela v souladu s jeho zájmy. Neznámý, nevinný člověk, který je dokonce možná syn nějakého boha, měl být ukřižován a z politického hlediska nebezpečný zločinec měl být propuštěn na svobodu. Snad by Pilát nakonec Ježíše od smrti uchránil, kdyby jeho žalobci nezačali velmi silně hrát na politickou notu. Říkali (J 19,12): "Jestliže ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři." Pilát dal odsoudit Krista jako židovského krále, jehož se velekněží farizejsky vzdali následujícím prohlášením: "Nemáme krále, jen císaře." Jak velmi Pilátovi záleželo na tom, že dal popravit právě židovského krále, to vidíme z jeho pozdějšího odmítnutí výtek velekněží, kteří by raději na Kristově kříži viděl cedulku s nápisem "vydával se za krále židovského" a nikoli "židovský král". Pilát ve velikonočním příběhu tedy sehrál v dějinách tak častou roli zkorumpované politické moci, kterou si osedlala náboženská nenávist.