Ty se v současné době připravuješ na kněžské povolání. Jaká byla Tvá cesta do semináře?

Vedla přes ministrování, společenství mládeže, společenství na gymnáziu a na vysoké škole, přes službu katechety a civilku v domově důchodců – to všechno mě stále více nasměrovávalo ke službě lidem a Bohu a já se rozhodl sloužit jako kněz. S postupem času si ale stále víc uvědomuji, že to nejsem na prvním místě já, kdo se rozhodl, ale že na prvním místě je opravdu Pán, který mě zavolal a nemírně obdaroval tímto svým zavoláním. Věřím, že tak jako mě volá každého a všem přeji, aby toto své konkrétní povolání objevili a s vděčností přijali z Boží ruky.

Jak se na toto rozhodnutí dívalo tvé okolí?

Tak v klidu. Táta a jeden kněz mi řekli: "Rozhodl ses pro to, tak jdi a už se neobracej."

V současné době studuješ teologii na Lateránské univerzitě v Římě. Kdybys měl srovnat studium teologie u nás a tady.

U nás jsem vlastně ani teologii nestudoval. Absolvoval jsem jen dva ročníky filosofie a jazyků na fakultě v Olomouci. Objektivní rozdíl je snad v tom, že tady v Římě se studuje jenom teologie a ne tolik dalších pedagogických a praktických předmětů jako v Olomouci. Tím je tu také víc času na studium.

Čím tě tato zkušenost studia v zahraničí obohatila?

Není to tu samozřejmě jenom o studiu, ale taky o mnoha zkušenostech. Cenné je setkávání se spolužáky z různých koutů světa, účast na aktivitách farností nebo komunit, které u nás ještě nejsou rozvinuté – menza pro bezdomovce, malé byty pro staré lidi... Účast na přednáškách na nejrůznější témata, na audiencích, na růžencích se Svatým otcem, návštěvy v nejrůznějších církevních zařízeních a centrech a spoustu dalších zajímavých věcí, které rozšiřují rozhled a relativizují vědomí vlastní výjimečnosti a jedinečnosti.

A co ty a Itálie. Jak si zvykáš na rozdílnou mentalitu mezi námi a Italy?

Odpověděl bych slovy Katky Lachmanové, která pro nás jednou měla krátkou duchovní obnovu: "Když člověk do Itálie přijde, tak jej štve, že tu mají spoustu věcí tak hloupě zorganizováno. Po nějakém čase mu dojde, že to nemají zorganizováno hloupě, ale jednoduše jinak, než u nás – prostě po italsku, tak aby to vyhovovalo domorodcům."
Třeba jízdenky na meziměstské autobusy – kdo by tušil, že se budou prodávat v barech a ne v autobusech, jak je to u nás? Když člověk ale vnímá chvíli průběh přepravy, pochopí. Jízdenky prodávané v autobuse by vedly k tomu, že by se pravděpodobně k cíli nedojelo.

Kdybys měl říct alespoň tři věci, které Tě na Itálii příjemně překvapily, co by to bylo?

Usměvavé prodavačky u pokladen v supermarketech, které nehledí na cent, opravdové přijetí, kterého se mi dostalo v několika místních klášterech, kde jsem prosil o nocleh při svých cestách, sníh na horách.

Mgr. Jindřich Čoupek – narodil se v roce 1973 v Brně, vystudoval učitelství matematiky a fyziky na Masarykově universitě v Brně, 1998 odešel do konviktu v Litoměřicích, v současné době studuje na Lateránské univerzitě v Římě, mezi jeho největší záliby patří pěší turistika, míčové hry a hraní na kytaru.

Kontakt: jindrichcoupek@seznam.cz