Je jen správné, že nové evropské společenství - a tím EU rozšířená o 10 nových členů nesporně bude - chystá novou ústavní smlouvu. Ústavy většiny zemí se odvolávají na základy, na nichž jako státní útvar vznikly. Není důvod, proč by tomu mělo být jinak v případě EU. Není také žádný důvod, proč by mezi kořeny evropské státnosti měla být vynechána úloha křesťanství.

Proto máme zpracovánu historii evropských států, abychom se poučili o okolnostech, které působily při jejich vzniku. O hodnotách, které je formovaly a zušlechťovaly v průběhu středověku a které jim pomohly přežít i totalitní režimy novověku. Nikdo nemůže popřít, že to bylo především křesťanství, které změnilo barbarskou tvář Evropy, osvobozovalo otroky, pěstovalo kulturu a vědu, organizovalo státní systémy, zakládalo péči o nemocné a sociálně potřebné. A třebaže se vnitřně rozdělilo podle různých vyznání víry, víra v jediného Boha zůstala společná.

Evropská unie nevznikla - ani se nerozšiřuje - na zelené louce. Vedle antických má i své prastaré židovsko-křesťanské kořeny. Jestliže dnes někdo tato fakta popírá a chce, aby o nich nebyla v evropské ústavě ani zmínka, je to pštros s hlavou v písku nebo falsifikátor historie, jaké známe z komunistické éry.

Křesťané tvoří většinu v devíti z deseti nových kandidátských zemí. Pokud jejich existenci někdo nechce respektovat, z EU se sám vyděluje. Připomíná diktátora ve vysokých botách, který se považoval za Boha a určoval, kdo smí, či nesmí existovat.

V EU je dost místa pro ty, kteří chtějí žít v pokoji podle evropských tradic. Bůh k těmto tradicím neodmyslitelně patří. Jeho popíračům se nepodaří vrazit klín ani mezi evropské křesťanské a evropské muslimské věřící. Bůh je jen jeden - pro ty i ony a koneckonců i pro pochybovače o něm. Neboť věřící jsme přece všichni - ti, kteří věříme, že Bůh je, i ti, kteří věříme, že Bůh není. Bylo by pošetilým omylem nezmínit tento paradox v evropské ústavě.

Autor je poslanec za KDU-ČSL