Seznamka
Liturgie je pro mě místem, kde probíhá důvěrný a otevřený rozhovor mezi Bohem a lidmi, má úctyhodnou historii a také velikou budoucnost, nese v sobě bohatství řeči a nejrůznějších znamení, kterými spolu po staletí rozmlouvají Bůh a lidé, skrze které se sbližují a přebývají spolu. Všechno se v tom rozhovoru setkává: historie, teologie, antropologie, duchovní život, umění, charita, ... Je to fascinující.
Pokud by ses podíval zpět do historie: které období bylo podle Tebe pro vývoj současné liturgie nejdůležitější?
Pravděpodobně je to doba, během níž se vztah křesťanů s jejich Bohem, utvářený doposud především v síle veliké spontaneity, začal stávat něčím každodenně vědomě budovaným, opatrovaným a s úctou předávaným. Asi jako když se v rodině nebo v přátelství ze společně prožitého zrodí důvěrné rituály domova a vzájemné blízkosti.
Nedílnou součástí liturgie je zpěv. Jak se třeba díváš na to, když je během půlnoční zpívaná Česká Rybova mše svatá, zatímco kněz v tichosti odříkává u obětního stolu slova eucharistické modlitby?
Umělecké, zvláště hudební bohatství minulých generací je pro nás dosti náročným úkolem: přináší velké hodnoty, a nesmíme ho proto nechat upadnout do zapomnění; zároveň se ale nemůžeme stát jeho zajatci a mnohé věci musíme s odvahou a svobodou utvářet úměrně našemu vlastnímu životu, osobnímu i společnému. Je všeobecně známé, že část skladeb z tohoto dědictví lze jen s obtížemi integrovat do bohoslužby, jak ji církev slaví dnes. Každý takový pokus je křehkým hledáním rovnováhy.
Nechci proto komentovat tyto pokusy bez znalosti kontextu. Určitě je ale zásadní chybou, když se eucharistická modlitba pronáší způsobem, který části Božího lidu znemožňuje mít na ní odpovídající účast. Pro zpěv platí jedno zlaté pravidlo: totiž že se má zpívat sama liturgie, respektive její vlastní texty, pokud jsou svou podstatou určené ke zpěvu, nemá se zpívat něco "při mši". Mnohé oblíbené "kostelní" písně a skladby tomuto požadavku, bohužel, neodpovídají: často nesouzní s tématem bohoslužby nebo s chvílí, v níž jsou použity... postrádají nezbytnou vnitřní souvislost s liturgií. Pravdivost našeho slavení má pak velké trhliny.
Myslíš, že reforma liturgie po Druhém vatikánském koncilu byla dostatečná, nebo by se mělo ještě něco změnit?
Liturgie je živá, tak jako je církev živá. V průběhu dvou tisíc let se spolu s církví vyvíjela a rozvíjela a bude v tom nepochybně pokračovat i v generacích příštích. Tak jako církev sama, i liturgický život musí na jedné straně zůstat věrný svým kořenům a na straně druhé musí mít odvahu k novým věcem, které přinese budoucnost. Změny postupně přicházejí a určitě přicházet budou. Říci v několika větách, zda byla reforma koncilu ve své době dostatečná, si opravdu netroufám. Pravda je, že život obecně i život církve se během posledních třiceti let měnil mnohem rychleji, než mohli otcové koncilu předpokládat.
Jan Kotas – studoval teologii v Litoměřicích a posléze na KTF v Praze, 1995 byl vysvěcen na kněze. V letech 1995 – 1998 působil jako sekretář kardinála Miroslava Vlka, posléze byl ustanoven jako kaplan u sv. Vojtěcha v Praze 6 - Dejvicích a současně jako správce farnosti Brandýs nad Labem. Od roku 2001 do roku 2002 působil jako kaplan ve Štěchovicích. V současné době je studentem papežského liturgického institutu u sv. Anselma v Římě.
