Den, ve kterém prázdniny vstupují do  své závěrečné čtvrtiny je také dnem, kdy katoličtí křesťané slaví slavnost Nanebevzetí Panny Marie.

Ačkoliv je tato slavnost na mnoha místech spojena s velkou tradiční mariánskou poutí a tedy také s mnohými folklórními přílepky, z kterých těm, kdo usilují o čistotu  víry, mohou až vstávat vlasy na hlavě, přesto je tato slavnost vskutku  výsostně theocentrická.

Je totiž nesena radostí  z pravdy, kterou obsahuje naše víra v jediného Boha. Je to pravda o  věrnosti, kterou Bůh i navzdory lidské nevěrnosti neustále zachovává, protože nikdy nemůže na rozdíl od člověka zapřít sám sebe (srov. 2 Tim 2,13). 

Při slavnosti Mariina nanebevzetí jde konkrétně o  Boží věrnost, s kterou se Bůh v celém průběhu  dějin spásy stále znovu a vždy  neodvolatelně přiznává ke  konstatování,  jež zaznívá  na začátku knihy Genesis, kdy při pohledu na člověka v integritě jeho lidství Stvořitel sám sobě potvrzuje, že vrchol jeho stvoření je skutečně velmi dobrý (srov. Gen  1,31).

Jádrem této mariánské slavnosti  totiž není oslava jednotlivé události, která přímo navazuje na specifický historický okamžik Mariiny pozemské smrti. Tento  je jistě  integrální součástí tohoto svátku nikoliv však jeho podstatou. Jádrem je naopak universální pravda víry, která se týká naprosto všech.

Maria je totiž skutečně skrze tuto slavnost vnímána a oslavována v první řadě jako prototyp každého spaseného člověka. Ona v plnosti a v předstihu  zakouší skrze Kristův kříž a jeho zmrtvýchvstání realizaci Božího plánu o své oslavě. A to v duchu pavlovského zvolání, že v Kristu je vždy  při aplikaci jeho vykupitelského díla až sekundární,  jedná-li se o muže či ženu, žida či barbara, svobodného nebo otroka (srov. Gal 3,28).

Maria je však  také tou, která svým životem ukazuje, jakou cestou je možné se k této realizaci Božího plánu  ve svém vlastním životě přihlásit,  jaká  cesta vede k plnosti lidství poté, co si člověk tragicky usmyslel, že vlastní dokonalost  vezme do svých rukou a její realizaci zásadně oddělí od naslouchání Bohu Stvořiteli.

Mariina cesta  tedy není cestou, na níž se usiluje o pozici Nietzscheova nadčlověka  ale právě naopak: je to cesta pravdivé – a tedy pokorné - Boží služebnice, která uvěřila, že Boží plány s lidstvem i s jednotlivým člověkem  jsou zcela identické s plností  a se štěstím každého individua.

A církev se raduje, že tato víra, která neodděluje štěstí jednotlivého muže či jednotlivé ženy od universálního Božího plánu spásy se právě na Marii v plnosti  potvrzuje a tak se stává všeobecně platnou výzvou k následování.

Je snad i symbolické, že tato radost, jež s takovou silou vedla v minulosti - a vede i nyní  - k následování, byla ve společenství putujícího křesťanského lidu přítomná po celá staletí aniž by byla dle katolické praxe kodifikována slavnostním vyhlášením ex cathedra. Jen se tím potvrzuje, že ani Boží věrnost člověku, která je základem této liturgické slavnosti, se neodvozuje od nějakého vnějšího závazku či prohlášení, ale je zakódována  přímo v podstatě Božího bytí, je vyryta do Božích ruku (srov. Iz 49,16).

P. Tomáš Holub, Th.D.

Nar. 1967, na kněze vysvěcen 1993. Působil jako kaplan na církevním gymnáziu v Kutné Hoře a poté odešel do Armády České republiky, kde se podílel na vzniku a rozvoji duchovní služby. Účastnil se zahraničních misí v Bosně a v Kosovu a v letech 1998 - 2006 působil jako hlavní kaplan AČR. Po krátkém studijním pobytu v Římě působí od 1. 11. 2008 jako generální vikář Biskupství královehradeckého. (Dle www.jump.cho.cz).