Seznamka
Pokud se týká psychologie, dá se říci, že v ní převážilo během posledního století pojetí člověka jako organismu, který se snaží přežít v okolním prostředí stejně jako každý jiný živý organismus. K. Z. Lorenz (1903-1989), nejznámější z vědců, kteří se zabývali výzkumem chování zvířat, tvrdil, že poznávání je adaptační proces na životní podmínky, který funguje principem zpětné vazby (pokus & omyl). Organismus (ať už jakýkoli) sám nakládá s podněty tak, aby rozlišil ty, které mají pro přežití význam, a aby je vhodně interpretoval. Experimentální psychologie popsala při výzkumu lidského vnímání množství testů, při nichž se toto pojetí dobře uplatnilo. Tzv. gestalteorie proto formulovala hypotézu, která tvrdí, že vjem nelze nijak vybudovat nebo vysvětlit z podnětů, které na organismus působí. Organismus sám vtiskuje stimulům (interpretační) jednotu, a to v případě člověka dělá instinktivně i vědomě. Vazba na extramentální realitu je (i v souladu s Lorenzovým názorem) dána praktickou funkčností těchto interpretací. Významný psycholog J. Piaget (1896-1980) jde ještě dále a považuje vjemy za netranzitivní, neasociativní, dokonce podle něj vjemy nemají ani identitu. Konečně bych chtěl zmínit tzv. holografickou teorii mysli současného předního neurovědce K. H. Pribrama (1919). Ten zdůrazňuje, že nervový vzruch je vlastně pohybující se změna elektrického potenciálu, tedy vlnění. Vstupní struktury mozku na základě stimulů tvoří toto vlnění a dočasné paměťové mechanismy vznikají z interferenčních efektů (tak vzniká v mysli hologram, čili reprezentace vnějšího světa). Stručně shrnuji: psychologové a neurovědci tvrdí, že není žádný obecný způsob, jímž by bylo možno vnější podněty přiřadit našim vjemům, které jsou jimi způsobeny. Ovšem i kdybychom takový způsob našli, můžeme říci patrně pouze to, že existuje mezi našimi vjemy a naším popisem stimulů, nic víc.
Zásadní změny v paradigmatu lingvistiky proběhly během minulého století v souvislosti s vývojem filozofie jazyka, která se stala jednou z nejdůležitějších disciplín moderní filozofie. Omezím se ve stručnosti jen na tři významné myslitele této disciplíny. Začnu matematikou, která jako vzorně formalizovaný jazyk byla vždy vědcům i filozofům podnětem ke snahám o ideální, bezrozpornou a precizními důkazy vybudovanou vědu. Přímo šok proto způsobil matematik a logik K. Gödel (1906-1978), když v roce 1930 přednesl ve Vídni svou přednášku, ve které tvrdil, že bezrozpornost matematiky nelze dokázat. Své úvahy později shrnul takto: "...nikdy nelze dokázat bezrozpornost nějakého formálního systému (výše charakterizovaného druhu) důkazovými prostředky slabšími (nebo stejnými), než jsou ty, které jsou ve zkoumaném systému formalizovány; potřebují se k tomu vždy nějaké důkazové prostředky, které tento systém překračují." Pokud ovšem by byl formalizovaný systém rozporný, celý se zhroutí: bude možno z něho pak vyvodit cokoli. Matematika i fyzikální teorie jsou formalizované systémy. Podle Gödelových závěrů možná nejsou bezrozporné, ale my to zatím u konkrétních systémů, které používáme (pokud bychom objevili jeho rozpornost, již by z něj pro nás plynulo cokoli, a byl by nepoužitelný), prostě nevíme. Naše představy o nich nám dovolují vyvozovat z nich predikce a testovat je, stavět podle nich např. jaderné elektrárny. Pro nás lidi není podstatné, je-li jazyk bezrozporný, je-li ideálně přesný, pro nás je důležité, aby nám sloužil k našim účelům. Podobně neměříme fyzikální veličiny na nekonečně mnoho desetinných míst, nýbrž na tolik, kolik potřebujeme.
L. Wittgenstein (1889-1951) byl asi nejvýznamnějším filozofem jazyka. Ačkoli původně zastával novopozitivistická východiska, uvědomil si později v plné hloubce, že jazyk je v prvé řadě jazykem reálných lidí a teprve z jeho používání ho lze pochopit. Každý formalizovaný jazyk vyrůstá z jazyka přirozeného (to je pouze jiná formulace Gödelových výsledků). Wittgenstein tvrdí, že význam slov je dán jejich používáním a že každé použití slova má svůj verbální i neverbální kontext. Jazyk se tak skládá z obrovského množství více či méně neurčitých řečových her, jejichž smysl je dán konkrétní situací a nedá se podle žádného obecného klíče předem predikovat. Představme si známou komickou situaci tak často využívanou v různých filmech: dva lidé spolu hovoří a každý mluví o něčem jiném. Oba hrají fiktivní jazykovou hru s partnerem, jejž si ve svém omylu dosazují do toho druhého. Až teprve konkrétní zjištění, že se jednalo o nedorozumění, přiměje dvě fiktivní řečové hry zkolabovat do jedné reálné: při tomto kolapsu se mění kontext, pravidla, význam. Jazyk je tedy bludištěm řečových her, z nichž každá může být jiná, svébytná. Tatáž promluva v jednom kontextu je pro konkrétního člověka zcela srozumitelná, v jiném kontextu zcela nesrozumitelná. A o tomto právě mluví Wittgenstein: "Řeč je jakési bludiště cest. Přijdeš z jedné strany a vyznáš se tu; přijdeš na totéž místo z jiné strany a už se tu nevyznáš." Řeč je tedy nástroj, nástroj našich her, nástroj komunikace, která se pomocí řeči (skrze ni a v ní) odehrává. Velmi podobné problémy jako Wittgenstein rozpracovává i J. Derrida (1930), avšak vychází z jiné tradice. Stěžejním pojmem jeho filozofie je dekonstrukce, čímž je míněn rozklad metafyziky, jistot a dogmatismu poukazem na neuchopitelnou otevřenost jazyka. Derrida se zabývá mimo jiné i tzv. diferencí, což je vlastně každý znak. Znak vstupuje do hry mezi subjektem a označovanou věcí. Lze jej opět v různých kontextech chápat různě, tedy není mrtvým poukazem na něco, co je za ním, nýbrž označované diferuje.
Současná filozofie reflektuje všechny tyto změny, k nimž došlo v teorii jazyka a v psychologii. V USA v druhé polovině 20. století zcela převládla tzv. postanalytická filozofie, jejímž hlavním představitelem byl W. V. O. Quine (1908-2000). Zabýval se logikou, jazykem, epistemologií a teorií vědy. Podněty, které dal filozofii i ostatním disciplínám, jsou v současnosti předmětem intenzivních výzkumů. Nejstručněji se dá vyjádřit jeho filozofie takto: uvažuj co nejúsporněji a co nejefektivněji. Jazyk je podle Quinea zásadně relativní a význam vět (a tedy i slov) je dán jejich používáním v konkrétním kontextu. Korespondenční teorii pravdy nahradil tzv. diskvotační teorií, jejíž jednoduchost a plodnost je pozoruhodná. Pokud se totiž význam vět určuje jejich použitím a jejich pravdivost funkčností, nemá smysl dumat nad tím, nakolik korespondují s realitou, a stačí říci, že věta "Prší." je pravdivá právě tehdy, když prší (diskvotace je odstranění uvozovek). V teorii vědy upozornil na to, že věci, o nichž mluvíme v našich teoriích, jsou naše konstrukty, které vztahováním k praxi a k testům tzv. reifikujeme (propůjčujeme jim status věci). Mluví pak o ontologické relativitě a jiných důležitých myšlenkách, které ovšem nemohu blíže rozvádět. Jiným významným teoretikem vědy byl P. K. Feyerabend (1924-1994), jenž prosazoval tzv. dadaistické pojetí vědy. Odmítá představu, že věda je postavena na racionální metodologii. Podle něj je třeba využít všech intelektuálních prostředků, včetně mýtu a mystiky, abychom dospěli k vědeckému objevu. Je úplně jedno, jak k němu dospějeme, důležité podle něj je, že k němu dospějeme, že bude fungovat. Od nároku poznávat eidos (tj. de facto podstatu) jsoucen odstoupila během vývoje také fenomenologie – můžeme to ilustrovat na nejvýznamnějším zástupci této filozofické školy v druhé půlce minulého století, totiž na M. Heideggerovi (1889-1976). Ten ontologii převádí na analýzu subjektu, který nazývá pobytem; ostatní jsoucna jsou jenom příruční (ontická), tj. subjekt je chápe na základě toho, jak jich používá v běžném životě. Konečně bych se chtěl trochu obecněji zmínit o charakteru současné nejen filozofické, nýbrž obecně intelektuální atmosféry. Bývá označována jako postmoderní. Význam tohoto slova snad nejlépe objasňuje J.-F. Lyotard (1924-1998): "Nuže XIX. a XX. století nám teroru daly zakusit dosyta. Zaplatili jsme už dost za nostalgickou touhu po celosti a jednotě, po smíření pojmu a smyslově vnímatelného, po zkušenosti průhledné a sdělitelné. Za všeobecným požadavkem uvolnění a zklidnění slyšíme mumlání touhy započít znovu s terorem, uskutečnit fantazii o realitě spolehlivě uchopené. Odpověď zní: válku všezahrnující jednotě, podávejme svědectví o neprezentovatelném, aktivujme nesmířené rozpory, zachraňme čest jména."
Závěrem tohoto článku, který bude mít pokračování v mé příští úvaze o obecně lidských konsekvencích instrumentalismu, bych se chtěl stručně zabývat současnou situací ve fyzice. Fyzika od dob teorie relativity radikálně zpochybňuje naše intuitivní chápání světa a v souladu s výzkumy etnologie a věd o člověku ukazuje na konvenční povahu intuitivnosti. Intuitivní (čili přirozené) je to, co se v dané době a v dané společnosti považuje za standardní, konvenčně uznané. Proto Feyerabend tvrdí, že církev měla v procesu s Galileim pravdu, pokud totiž pravdu chápe jako to, co se tehdy považovalo za přirozené. Instrumentalismus dává ovšem fyzice možnost, jak definovat vývoj poznání: Galileova teorie nebeské soustavy obstála v testech mnohem lépe než geocentrismus – přitom pojmy test či funkčnost samozřejmě nelze myslet nezávisle na konkrétním sociálním a jiném kontextu. Nejsou to žádné absolutní pojmy, právě že se v nich neotvírá nikde cesta zpět k iluzi korespondenčního a apodiktického poznání tak, jak ho chce metafyzická tradice. Věda je nástroj, nikoli cíl.
W. Heisenberg (1901-1976), jeden z nejdůležitějších tvůrců kvantové mechaniky, upozorňuje na to, že ačkoli experimenty popisujeme v jazyce klasické fyziky, interpretujeme je ve zcela odlišném jazyce kvantové mechaniky. Ten nám umožňuje určit pravděpodobnosti a tendence jevů, nic víc. V každém případě principiální oddělení jazyka teorie a jazyka pozorování dělá z aparátu kvantové mechaniky de facto čirý algoritmus, jak se dostat od jednoho pozorování (vstupu) k druhému (výstupu). Zjednodušeně řečeno: chceš-li získat dobrou predikci, učiň to a to (v kvantové teorii se také zavádějí místo klasických veličin tzv. operátory, které jsou definované jako instrukce k úkonům). Proto může R. P. Feynman (1918-1988) říci: "Není podstatné, zda je teorie filozoficky uspokojivá, nebo snadno pochopitelná, či naprosto přijatelná z hlediska zdravého rozumu. Teorie kvantové elektrodynamiky (BC: za ni obdržel Feynman v roce 1965 Nobelovu cenu) popisuje přírodu způsobem, který je z hlediska zdravého rozumu absurdní. A je zcela ve shodě s experimentem." V Quineově diskvotačním duchu pak Feynman říká, že tato teorie popisuje přírodu takovou, jaká příroda prostě je.
