Někdy před osmnácti lety jsem si hrával s malým Aljošou, mým vrstevníkem, u velkého, pochmurného paneláku, který byl postaven v centru příhraničního maloměsta pro vojáky "spřátelených" sovětských vojsk. Dodnes chodím po cestě, kudy jezdili jejich tanky. A sotva na tu dobu někdy zapomenu. Je pravda, že jsem tehdy vůbec nechápal, v jaké kleci to všichni kolem mne žili a že jsem chodil na prvomájové průvody s nepředstíraným nadšením, jaké může asi desetileté dítě cítit. Ale dnes, když si vzpomenu na to panoptikum strachu, lži a zločinu, které minulý režim představoval, cítím úzkost a hnus. Více než čtyřicet let v tomto státě vládli komunisté. Evropa žila v napětí z blížící se jaderné války a ve stínu sovětských koncentráků. Jenže co bylo předtím? I tehdy vojna stíhala vojnu, tyran střídal tyrana.... takové a ne jiné byly dějiny Evropy. Po dosud nejhrůznější válce v historii všeho lidstva, od jejíhož konce neuplynulo ještě ani šedesát let, Západ zděšený netvorem, kterého porazil, i netvorem, s nímž teprve měl zkřížit zbraň ve "studené válce", začal budovat jinou Evropu. Nikdo nikdy netvrdil, že to bude projekt ideální, že uspokojí zájmy všech, že nebude budit otázky a obavy. Je také přirozené, pokud se jeho koncepce všelijak mění, vždyť je to z pohledu světových dějin stále ještě dítě. Ale jeho cíl je jasný a nezpochybnitelný.

Dva zcela suverénní státy při vzájemné při (a takových pří je vždy mnoho, když každý stát hraje jen a jen za sebe) nemají žádného arbitra, mají pouze spojence a protivníky. Je velmi snadné pochopit, že především malé a slabé celky v takové situaci trpí. Myšlenka Evropské unie od začátku usilovala o to,co nejvíce státy propojit, aby se totiž případné neshody řešily v rámci společenství, nikoli v rámci atomických, soupeřících mocností. Kdo porovná Evropu dnešní s Evropou v roce 1950, ten jistě uzná, jak úžasný posun v tomto směru nastal. Pro malé státy z toho plynou dvě značné výhody: jednak budou moci mluvit do rozhodování velkých, přičemž velké budou muset aspoň zčásti vyložit své karty na stůl. Jednak nebudou od sebe izolované, nebudou nuceny žít jen svou regionální politikou, nýbrž stanou se součástí celku, v němž najdou společné zájmy.

Možná by bylo správnější mluvit nikoli o tom, že se Evropa sjednocuje (a tím vůbec nemyslím federalizaci!), nýbrž že ji cosi spojuje. Je to humanita, demokracie a prosperita. Ve spojené Evropě a v USA (které jsou přirozeným spoluhráčem EU a které vždy proces integrace podporovaly) nacházeli duchovní i materiální podporu všichni ti, kdo bojovali proti zlu tyranie, a všichni se k ní hlásili, ať už byli jakéhokoli vyznání a přesvědčení. Když se postavili komunistické zvůli, jak by se mohli bát svobody? Když dovedli s nasazením života bojovat proti státu, jemuž vládli zločinci, museli vidět možnost hlásat své přesvědčení ve svobodné společnosti jako cosi nekonečně drahého. Lišili se jistě mezi sebou navzájem v různých věcech; disidenti jako Václav Havel jistě v euthanasii nebo v legalizaci potratů nevidí nic špatného, naopak konzervativní katoličtí disidenti s tím nikdy nemohli souhlasit. Co je spojovalo a spojuje, je Evropa. Nejprve chtějí své země dovést k sjednocující ideji humanity, demokracie a prosperity, teprve potom začnou spolu názorově zápolit a ve střetávání názorů budovat Evropu. A neřeknou Evropě ne, když svůj názor v demokratickém procesu neprosadí. Proto současný papež, Karol Wojtyla, statečný a obdivuhodný bojovník proti komunismu, stejně jako Václav Havel, podporuje rozšíření EU a vstup kandidátských zemí do ní. Jistě by si Evropu představoval raději jinak, více křesťanskou, více konzervativní! Ale on se nebojí svobody, on za ni totiž (na rozdíl od mnoha jiných katolíků) celý život bojoval. Neurazil se a netrucuje, naopak chce svou ideu nabídnout svobodné společnosti.

Často se hovoří o tom, nakolik pro nás bude vstup do EU ekonomicky výhodný, kolik své suverenity obětujeme a stojí-li nám to vůbec za to. Názory odborníků se liší, předpovědi jsou proměnlivé. Drtivá většina občanů, včetně mne, si nebude schopna udělat objektivní názor, i kdyby měla všechny ty tisíce stran materiálů po ruce. Ostatně je jasné (a dobře to vysvítá např. na kontrastu Irska a Řecka), že ekonomická bilance vstupu do EU bude záležet hlavně na nás samotných, budeme-li schopni šance, které nám EU dá, využít. A stejně tak je to se suverenitou: EU je dynamický celek, hledá teprve svou vlastní identitu – a bude jen dobře, když se toho hledání zúčastníme, neboť jen tak spolu s jinými malými zeměmi do něho budeme moci mluvit. Nejsme státem, který by měl staletou zkušenost s demokracií a prvotřídní ekonomiku jako Švýcarsko (o kterém se stejně předpokládá, že dříve či později vstoupí do EU i se svými partnery ze Sdružení volného obchodu), u nás je stále ještě plno normalizačních pohrobků jako např. pan V. Kožený či pan V. Železný. Naši euroskeptici ve své bohorovnosti často zapomínají, že EU má před námi náskok čtyřiceti let svobodného vývoje a že jsme to my, kdo se má co učit a kdo má být vděčen za nabídku plnoprávného členství v EU. Jak je to vskutku s tou naší hrdostí, to se ukáže v evropské konkurenci.

Jediná demokratická strana v ČR, která vytvářela určité pochybnosti o svém kladném postoji ke vstupu do EU, byla ODS. Ta se však ústy svého nového předsedy, ale i ústy Jana Zahradila a literou svých oficiálních dokumentů zcela jasně vyjádřila pro vstup do Unie. ODS skutečně nemá důvod, proč by měla cítit z EU strach, vždyť do ní sama podávala přihlášku v osobě někdejšího premiéra a předsedy ODS V. Klause. Jednoznačně se pro vstup do EU vyslovuje ČSSD, US-DEU, Evropští demokraté i KDU-ČSL.

Na odmítnutí EU se však zcela shodují komunisté, kteří opěvují stav před rokem 1989, a ultrapravice. Je to velmi výmluvný signál! Všichni upřímní demokraté napříč politickým spektrem museli být jistě znepokojeni výsledkem posledních parlamentních voleb, v nichž KSČM získala skoro dvacet procent hlasů. Referendum o vstupu do EU vnímám mimo jiné jako možnost dát všem těmto stínům minulosti najevo, nakolik jsme my demokraté nezapomněli na to, co chceme, a že to, co chceme, je demokracie...

Vzpomínám si, že v červnu 1990 jsem byl na návštěvě Prahy. Ta atmosféra nově nabyté svobody je nevypověditelná. Shlédl jsem film o událostech na Národní třídě, které to všechno začaly, a nechal jsem se nést na křídlech sboru z Nabucca Va pensiero. Večer jsem potom byl v divadle na představení M. Šimka. Bylo to před prvními svobodnými volbami a komunisté tehdy měli číslo deset. Ještě dnes slyším Šimkův veselý hlas, který říkal: desítka se nevolí, desítka se kope. Skoro si myslím, že po třinácti letech bude aktuální překlad znít mnohem správněji takto: "ne" se říká proti komunistům a fašistům, nikoli s nimi.