Příběh o seslání Ducha svatého jsme jistě slyšeli už vícekrát. Pokusím se ho vyložit a přiblížit tak, abychom se nějak dotkli toho, co se stalo tehdy a co se stává, jak věříme, stále znovu.

Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Víme tedy dvě věci - byly letnice, svátek, při kterém si Židé připomínají dar zákona, a všech asi 120 učedníků bylo shromážděno na jednom místě. Znamená to, že nejspíše nebyli v nějakém obyčejném obytném domě - tam by se všichni nevešli - ale v jedné ze synagog, které byly připojeny k chrámu. První křesťané, kteří přece všichni byli Židé, tedy slavili letnice a připomínali si, že Bůh dává člověku své učení. Duch svatý tedy zřejmě přichází právě tam, kde není křesťan sám, ale kde se shromažďuje s ostatními.

Popis sestoupení Ducha je velmi dramatický. Čteme o vichru a ohni - strhl se větrný poryv a vichřice profukovala budovou, v níž byli učedníci shromážděni. A každý učedník jakoby plápolal. Jak to vypadalo, nevíme, čteme jen, že na každého sestoupil ohnivý jazyk. Duch tedy přichází tam, kde jsou věřící spolu, ale dává se každému zvlášť. Každý ho dostává - a každý zřejmě jinak. Pro každého má Duch speciální úkol, úkol vydávat svědectví. Každý člověk je však jiný a nikdo není z hlediska tohoto úkolu beze zbytku nahraditelný druhým.

Různí zbožní lidé, kteří vidí a slyší zdálky sestoupení Ducha, si zřejmě myslí, že došlo k neštěstí. Snad vítr svalil střechu na lidi, kteří jsou v domě, nebo došlo uvnitř domu k požáru? Každopádně mnoho ochotných lidí spěchá na pomoc ohroženým, jak se domnívají. Uvnitř domu vidí a slyší něco úplně jiného, než co by čekali - slyší, jak se jeden přes druhého rozjařeně modlí - a většina z nich i všemu rozumí. Jak to vypadalo? Nevím.

Zastavme se však ještě na chvíli u davu poutníků. Lukáš nám zde dává podrobný seznam: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, Židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové. Tento seznam obsahuje jména národů ze západní části Středomoří, Evropy i Předního Východu, ze Severní Afriky i Arabského poloostrova. V této skupině nalezneme blízké sousedy i na smrt znepřátelené národy. A příslušníci všech těch národů slyší řeč o veliké moci Boží.

Když jsem si na mapě prohlížel, kde všechny tyto národy žijí, vzpomněl jsem si na něco, co zdánlivě nesouvisí - na referendum o Evropské unii, které nás čeká během několika dnů. Budeme rozhodovat o tom, jak chceme být blízko ekonomicky, ale i kulturně západoevropským státům. Pomineme-li nyní ekonomickou stránku věci, kterou lze interpretovat různým způsobem, chci upozornit ještě na jeden aspekt celé věci, poněkud opomíjený - Evropa je stále ještě mnohem křesťanštějším prostorem, než jsou země "koruny české". Setkal jsem se s mnoha lidmi, které ve směru k víře ovlivnil právě pobyt v západní Evropě nebo prostě kontakt s našimi západoevropskými sousedy. Domnívám se, že z hlediska misijního zájmu o naše spoluobčany, je pro české křesťany velmi důležité, abychom byli součástí EU. Prosím vás proto, abyste, pokud zvažujete svou účast v referendu o vstupu do EU, vzali do úvahy také tento aspekt, o němž se v naší sekularizované společnosti mnoho nemluví.

Ale všimněme si v tomto příběhu ještě něčeho jiného. V Ježíšově době žila většina Židů na světě mimo hranice dávné zaslíbené země a nemalá část z nich byli konvertité (o misijní úspěch židovstva té doby se zřejmě do značné míry zasloužili farizeové, vždyť se nám o nich dochoval Ježíšův výrok: obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce). Pro tyto poutníky byla hebrejština zřejmě už jen řečí, kterou k nim mluvil Bůh a kterou oni mluvili k Bohu - tedy Písma svatého a předepsaných modliteb. Jako hovorovou řeč už ji neznali. Snadno si tedy mohli připadat jako lidé druhé třídy víry za rodilými Judejci a Galilejci, kteří se spolu dokázali dorozumívat zřejmě aramejsky a hebrejsky. A setkání s působením Ducha zažívají právě tito lidé - lidé druhé třídy víry.

Svatodušní svátky nám tedy připomínají, že Bůh už prolomil hranice neporozumění mezi národy, vždyť Boží Duch mluví ke všem. Když si národy dnes nerozumí, není to již následkem babylónského zmatení jazyků, ale vlastní neochoty naslouchat jeden druhému.

Slyšeli jsme však ještě něco - někteří říkali: Jsou opilí. Boží působení Duchem svatým je v Bibli častěji přirovnáváno k větru - vždyť vítr je nevypočitatelný a nepolapitelný. A tak čteme, že tento zvláštní zázrak - těžko pochopitelné sestoupení Ducha - nemá dosah na všechny. Někteří z posluchačů vůbec nerozumí apoštolským slovům a pokládají je jen za opilecký blábol. K víře patří také to, že někoho zasáhne, kdežto druhého mine. Kdo nevěří, tomu se věci, které se věřícím krásně skládají dohromady, proměňují jen v strukturu nesouvisejících entit. Není to však dáno horší kvalitou těch nevěřících, ale prostě tím, že Duch vane tam, kam chce, a osloví toho, koho chce. S tím také křesťan počítá a i když si přeje, aby všichni lidé došli víry (a také pro to něco dělá), netrápí se příliš tím, že někdo nevěří a Duch ho neoslovuje, takže mu všechna řeč víry připadá jen jako opilecký blábol. Třeba ho osloví příště.

Autor je evangelický duchovní