V adventu – jak sám název této liturgické doby napovídá - hovoříme o příchodu Páně.

Bůh přichází – a Bůh odchází, Bůh se zjevuje a Bůh se skrývá. Tyto představy jsou velmi blízké hebrejskému myšlení – ale možná i naší lidské a dějinné zkušenosti.

V evangeliu první adventní neděle čteme: „(Pán) odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl.“

Bůh odešel ze svého domu – copak v této větě není nejostřeji vyjádřen pocit, který doprovází už tak dlouho miliony lidí na naší planetě! Nemálo lidí – včetně myslitelských osobností nikterak malých – přivedl onen prožitek prázdnoty a opuštěnosti k závěru, že Bůh zemřel, že je mrtev. Někteří pochopili tato slova – jak říká a svým dílem dokládá Dostojevskij: Bůh zemřel – tudíž všechno je dovoleno. Jiní zas dospěli k názoru - v protestu vůči zvěrstvům a zneužívání té „plné moci“, kterých se dopustili lidé v opuštěném domě našeho světa - že „Bůh není a nikdy nebyl“: nemůže být, protože by se na takové věci přece nemohl dívat, nemohl by je dopustit.

Možná však, že tyto lidsky pochopitelné úsudky jsou přece jen ukvapeným závěrem. Ze zkušenosti s Boží nepřítomností ještě nemusíme nutně vyvozovat tvrzení o jeho neexistenci či smrti. Zůstaňme v duchu Ježíšových slov v evangeliu u velmi střízlivého konstatování: „odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl.“ Ale kdo je ten vrátný a jaká je jeho odpovědnost?

Možná že právě my křesťané jsme byli povoláni (bez své zásluhy) být „vrátnými veškerého stvoření“, neboť jsme byli Pánem ustanoveni, abychom ho vyhlíželi. A proto máme být stále „u brány“- máme být tam, kde jsou svět, společnost, lidská srdce a mysli otevřeny směrem vzhůru a do hloubky. Máme vyhledávat tato místa otevřenosti, pečovat a bdít, aby svět byl a zůstal otevřený pro tajemství. Aby se neuzavřel pro možnost příchodu toho radikálně nového a nečekaného, či již zapomenutého a vytěsněného – pro adventní okamžiky dějin, pro přicházení Boha, jenž odchází a přichází tak svobodně a tajemně, jako vane vítr. Máme dbát rovněž o to, aby se i náš vnitřní svět neuzavřel sám v sobě a tím i vůči živému Bohu.

Posláním a odpovědností „vrátného“ je bdít, aby dům - svět nebyl uzavřen, protože ten, jemuž náleží, přece neodešel navždy. Bdělá existence je opakem „spánku“ – malátného, líného, upadlého bloumání v mělčinách života, v stínech minulosti či chimérách budoucnosti. Bdělý člověk je přítomný, je při tom, co se děje, žije „teď“, prožívá plně každý okamžik života, probudil se z mátožné existence, kdy byl unášen jen poryvy snění a kde se nechával pasivně manipulovat vnějšími věcmi. Možná každý z nás to někdy zakusil, že najednou jako by procitl, uviděl život jinak… Stejně tak patrně o sobě víme, že i po takových chvílích máze zas sklon znovu usnout; tedy onu bdělost je třeba stále znovu „křísit“, udržovat a obnovovat. „Je čas, abychom procitli ze spánku“, říká apoštol. Vstupujeme do doby adventní, kdy nám liturgie tuto výzvu bude několikrát opakovat. Nepromarněme tento Advent!