Seznamka
Dovolím si v tomhle s tebou nesouhlasit: sekularizační trendy se podle mého názoru dotýkají těch takzvaně významných osobností více než "průměrného" člověka. Jednak si je obvykle lépe uvědomují a víc o nich přemýšlejí a jednak je také zpravidla více pocítí na vlastní kůži. Abych to řekl na příkladu, tak mě a moji rodinu – lidi nijak příliš nápadné – za komunismu kvůli náboženství jenom různě šikanovali, například nám bránili ve studiu a v odpovídajícím pracovním uplatnění, ale zato duchovní, náboženští aktivisté či křesťansky smýšlející politici byli vystaveni nezanedbatelnému riziku vězení a v padesátých letech dokonce trestu smrti. Do vysokých kopců více bijí hromy.
A je třeba si uvědomit, že "obecné sekularizační trendy" – tedy vlastně moderní evropská sekularizace – má dvě hlavní podoby, dvě modality. Jednak je tu sekularizace jako cíl aktivní politiky nějakého státu či mocenské skupiny, například politické strany. Ta vystupuje proti nějaké církvi či vůbec proti všem církvím a náboženství jako takovému ve jménu svých politických ideálů, zápasí s ním o moc, snaží se vyvlastnit církevní majetek. Může se přitom jednat o pouhou nepřízeň vůči některé církvi, jak tomu bylo u nás za první republiky ve vztahu státu ke katolictví; může se jednat o čelní střet dvou mocenských táborů, k jakému došlo například v Německu za Bismarckova "kulturního boje"; a může jít o více či méně kruté a krvavé pronásledování, jehož krajní podobou je třeba nacistický boj proti židovství, vrcholící fyzickou likvidací jeho nositelů. K takovým střetům docházelo a dochází, přesto tento typ sekularizace ztrácí v poválečné Evropě na významu: jednak s ním jsou špatné zkušenosti, jednak jsou státy liberálnější a církve již nemají takový majetek a takový vliv, aby se jimi politici chtěli vážně zabývat.
A potom tu je ještě druhá podoba sekularizace: stále pokračující trend odklonu od náboženství rostoucí zdola a projevující se v obrovském počtu maličkostí každodenního života. Lidé se postupně přestávají žehnat a zdravit křesťanským pozdravením, ustává nákup odpustků a škapulířů, mizí výroční pouti a zbožná nadání, klesá zájem o duchovní kariéru a náboženskou literaturu, vysychá řeka sakrálního umění a pobožného kýče, a tak bychom mohli pokračovat dále. Tento proces se dá spolehlivě vysledovat od 16. století a jeho východisko tušíme už někde ve světském a humanistickém impulsu italského trecenta. Není to samozřejmě trend pokračující lineárně, stejnoměrně a bez přestávek: od jeho počátku už naším kontinentem prošla celá řada vln náboženské obnovy a dílčí restaurace. Nicméně tak jako u moře při odlivu, i zde každá další vlna bývá slabší a její návrat obnaží víc a více písčité plochy. Tento proces probíhá v kulturní rovině a je poměrně málo závislý na přímočarých snahách politiků ho brzdit nebo urychlovat. A třebaže nic nezaručuje, že se někdy v budoucnosti nedá na postup Evropou zase náboženství, tak zatím podle všeho náš kontinent stále žije pod vládou sekularizace v tomto smyslu.
Přitom ovšem sekularizace ve smyslu postupného spontánního odklonu od náboženství neznamená činný odpor k náboženství. Není hnutím bojovného ateismu, je to zkrátka spontánní a velmi pomalu probíhající odklon elit i lidových mas od staré tradice. Sekularizace v tomto smyslu neznamená vyhození kostela do vzduchu, ale jeho postupné vyprázdnění a nedostatek čerstvých květin na každém oltáři. Přesto či právě proto je však zcela dobře možné, aby i v odcírkevněném, sekularizovaném světě hráli důstojnou úlohu i lidé, kteří tuto tradici stále drží a rozvíjejí.
A dokonce je možné, aby jich v elitě bylo procentně více než v celé populaci, jako je tomu možná u nás. Naše náboženství, pokud ho vezmeme vážně, nás do jisté míry uschopňuje k některým věcem lépe než lidi, kteří nevěří: jde třeba o výchovu k odpovědnosti, k vnitřní pravdivosti, k toleranci.
Tvé rozdělení evropských sekularizačních podob se mi velmi líbí. Sekularizační i nábožensky restaurační tendence se samozřejmě týkají elit i mas, státní sekularizační opatření jsou pak logicky zaměřena spíše na elity. Svou otázkou jsem však směřoval spíše aktuálně, ještě k tomu, jak vypadají průzkumy 90. let, a to vzhledem k osobnostem, které jsou aktivní v institucích, jejichž obliba klesá. Nevypovídají průzkumy něco o tom, jak jsou oblíbené některé osobnosti přesto nebo navzdory tomu, že jsou to lidé s institucemi (v tomto případě církvemi) nerozlučně spjati?
Musíme se především podívat, koho sledují tyto žebříčky popularity. Pokud se sledují politici, pak ti lidovečtí tam nikdy nestáli na čelných místech, ale je těžké rozhodnout, zda tomu tak bylo pro jejich církevní vazby, anebo prostě pro jejich politiku, jejich vystupování, jejich vztahy s médii nebo jaké ještě vlivy tam mohou být. Žebříčky popularity církevních hodnostářů se prakticky nedělají; jednou to prošlo jako přídavek k výzkumu ISSP o náboženství, to bylo roku 1999, dělala to agentura SC&C pro Sociologický ústav, a tehdy vyšli jako nejpopulárnější katoličtí biskupové Malý a Vlk. Což je asi dáno tím, že se projevují více méně normálně, že patří k většinové církvi, že je často hrají v televizi a že většině lidí nejspíš příliš nevadí. To je dobré znamení, ovšem v tom žebříčku se poměřovali pouze s jinými církevními osobnostmi. A pokud jde o popularitu jiných lidí, třeba umělců nebo sportovců, tak tam si myslím, že hlavní roli hraje jejich výkon v oblasti, kde působí, zatímco to, zda mají, nebo nemají těsnou vazbu na některou církev, hraje u většiny lidí roli až ve druhé řadě. Samozřejmě se sem tam najde nějaký jedinec posedlý tou či onou ideologií – církevní, či proticírkevní – a ten to pečlivě sleduje. Ale běžní lidé se v tom nevyžívají.
Mimochodem to naznačuje jednu důležitou a pozitivní věc: v naší společnosti žijí vedle sebe lidé různých náboženských přesvědčení, ale navzájem se vcelku tolerují. Sice tahle tolerance leckdy zavání lhostejností, netečností, ba i nevědomostí nebo pohrdáním, ale přesto je to tolerance. Nadto – jak ukázal třeba výzkum Evropský hodnotový systém – se základní životní hodnoty věřících a nevěřících od sebe nijak příliš neliší, až snad na věci, které církev zakazuje v rozporu s většinovým názorem, jako je potrat nebo homosexualita. To znamená, že náboženství naši společnost nijak zásadně nerozděluje, že je tady široká možnost dorozumění. Možná se to může zdát samozřejmé, ve skutečnosti to ale je civilizační plus, něco, co nemají všude. Vezměme si navíc, že toto je stav po dlouhých desetiletích státem řízeného rozeštvávání, ideologických válek, myšlení my – oni.
A ještě ke tvé otázce: ve společnostech, kde se rozpadl ideologický a represivní aparát spojený se státním náboženstvím či státním ateismem, je celkem běžné, že vysoko na žebříčku popularity stojí někdo, kdo se svým náboženstvím liší od většiny občanů. I v katolické Itálii nebo Polsku se tak může dostat do popředí politického či kulturního života náboženský skeptik, zatímco v sekulární Francii se v popředí žebříčků popularity dlouhodobě drží charitativní abbé Pierre. Je-li někdo mimořádná charismatická osobnost, poměrně snadno se mu náboženská odlišnost promine anebo se mu i vyplácí, protože zdůrazňuje jeho mimořádnost, jeho odlišnost od průměru. Dokonce leckterá hvězda či hvězdička budí dojem, že si nějaké to exotické náboženství schválně vyhledává, jen aby o ní bylo co psát, aby se mluvilo o tom, jak si medituje a jak putuje k pramenům řeky Gangy.
Vraťme se nyní k důvěryhodnosti církve jakožto instituce, důvěryhodnosti, která byla bez debaty v nedávné minulosti značně pošramocena komunistickou propagandou. Komunisté umně využili již předválečné proticírkevní nálady (mimochodem také u nekatolických křesťanů) a zlikvidovali církevní elity, které byly schopny církev intelektuálně obhajovat. Sociologa patrně zajímá, jak zapůsobilo na důvěryhodnost církve ve společnosti rozrušení celé její struktury i zázemí, včetně likvidace rolnického stavu a československého venkova, který byl zčásti nositelem církevních tradic…
Samotná protináboženská propaganda komunistů jistě na důvěryhodnosti církvi nepřidala a s názory, které šířila – třeba že církev je opium lidu a nepřítel pokroku – se často setkáváme dodnes. Na druhou stranu bych tuto propagandu nepřeceňoval ani co do vynalézavosti, ani co do přesvědčivosti. Své nejúčinnější myšlenky čerpala z osvícenství a volnomyšlenkářství známého už před generacemi; sama v oboru filosofie náboženství po Marxovi a Engelsovi už nic podstatně nového nevymyslela. A typický armádní politruk se svému již zmíněnému předchůdci, feldkurátovi z Haškova románu, podobal tak blízce, že jím hlásané názory sotva mohly být brány přespříliš vážně.
To nové, co v oblasti boje proti náboženství přinesl poúnorový režim, bylo spíš zastrašování věřících, infiltrace církví, justiční vraždy odpůrců, marginalizace nepohodlných, rozbíjení sociálního prostředí příznivého pro církve, zákaz svobodných církevních a vůbec občanských aktivit. Na tebou zmíněné přeměně našeho venkova se to projevuje snad nejnázorněji. Vzpomeňme si na babické události z roku 1951: takové propojení bezohledné brutality a zvrácené prohnanosti, jaké tam režim ukázal, se vídá jen zřídka. Na současníky tento a podobné případy jistě musely mít mocný zastrašující účinek, i když ještě neznali všechny podrobnosti a celá věc jim nedocházela do důsledků. A společenské změny té doby – vyvlastňování, násilná kolektivizace, vynucené stěhování obyvatelstva – zpřetrhaly dosavadní vazby a zvyklosti, oslabily pozici dosavadních venkovských elit, podlomily ducha venkova.
Přesto ani přesvědčování, ani pronásledování nemohlo církev a náboženství úplně vykořenit tam, kde nepadlo na úrodnou půdu. Stačí se podívat k sousedům, třeba do Polska, na Slovensko nebo do Rumunska, kde postavení tamních národních církví utrpělo podstatně méně než té naší. Rozdíl je v tom, že už před komunismem byla církev v Čechách daleko více narušena jak obecným procesem sekularizace, tak i speciálně českým nábožensko-politickým sporem o smysl českých dějin a roli katolicismu v nich. A když říkám narušena, tak tím nemyslím jenom nějaké narušení zvnějšku, kterému by z její strany nešlo předejít. Ne, to, co katolickou církev v Evropě vůbec a u nás zvlášť oslabilo nejvíc, byla ona sama. Její neschopnost číst znamení doby, její ztrnulost a vázanost na nejkonzervativnější skupiny ve společnosti, na nejzastaralejší myšlenky ve filosofii, na mrtvé jazyky, mrtvá gesta, mrtvé umění, mrtvé skutky.
Vzhledem ke komunismu zní často otázka, zda lze srovnat éru přímé perzekuce 50. let a plíživé normalizace let sedmdesátých. Někdy se mi zdá, že normalizace, jakkoli se neudělovaly tak tvrdé tresty, nadělala v české společnosti větší škody, což je vidět i na církvi, která poněkud ztratila na bojovnosti a síle…
Prázdný a přízemní ateismus se zejména v posledních dekádách trvání našeho komunistického režimu výborně hodil pro jeden z nejvíce duchaprázdných a nejméně idealistických režimů světa i pro miliony jeho vyčůraných a omezených poddaných. Nikoli náhodou začal ateismus přesvědčivě vítězit až v poločase našeho reálného socialismu. Posrpnová společenská smlouva: "Moc se nestarejte, jak vám vládneme, a my se za to nebudeme moc starat, jestli si tu a tam někde něco neukradnete", byla myslím realistická a účinná a vedla k obrovské demoralizaci. Na rozdíl od předchozího hesla: "Proletáři všech zemí, spojte se!", které až příliš zjevně nebylo z tohoto světa, a tudíž lépe umožňovalo jiným, méně fantasmagorickým doktrínám přežívat alespoň ve skrytu, když už nemohly být hlásány veřejně.
My husákovský režim nahlížíme s despektem, protože jeho neúspěchy jsou zřejmé a jeho utlačovatelská povaha nesporná. Nesmíme ale zapomínat, že v některých parametrech to byl jeden z nejúspěšnějších režimů všech dob, bezmála zázrak vládnutí. Dokázal s poměrně nevelkým vynaložením násilí pacifikovat národ vzbouřený událostmi roku 1968; dokázal na dvacet let zastavit čas ve společnosti, která byla v jádru dynamická a moderní; dokázal udržet poměrně vysokou úroveň hmotného blahobytu ve státě, který zcela podvázal soukromou iniciativu, vyvlastnil produktivní majetek a měl minimální zábrany proti korupci a zvůli; a především tento režim dokázal přesvědčit nemalou část občanů, že skutečně jdeme se Sovětským svazem na věčné časy a že je třeba se podle toho zařídit. Ten starý pan doktor, který by si své novoroční prezidentské projevy klidně býval mohl předtočit deset let dopředu a nikdo by nic nepoznal, možná byl jedním z nejschopnějších vládců a nejlepších Machiavelliho učedníků, jací kdy tuto zemi řídili. Právě proto ale ta spoušť, kterou jeho režim dokázal natropit v ekologii přírodních systémů, lidských vztahů i duchovního života národa, byla tak enormní. Mám pocit, že kdyby komunismus u nás vládl jen poloviční dobu, nebyli bychom na tom dnes dvakrát lépe, ale možná pětkrát lépe, a to v ohledu hmotném, kulturním i církevním.
Rozhovor byl uveřejněn ve spolupráci s Centrem pro kulturu a demokracii. Pro vydání v Magazínu ChristNet.eu připravil Tomáš Zdechovský.
Poslední část rozhovoru s Janem Spoustou uveřejníme v příštím týdnu.
